Odpovědi na Voegelina
Jan Frei se v dopise (viz předchozí článek) pokusil porovnat můj přístup s některými myšlenkami E. Voegelina. V tomto krátkém článku postupuji jednoduchou metodou, kterou ode mne požadoval. Rozdělil jsem tuto část textu J. Freie na jednotlivá tvrzení a potom odpovídal Ano a Ne, jak požadoval, tedy bez odkazu na věci víry, jen s krátkými komentáři.
Přitom se ukazuje, jak se Voegelin soustředil na „začátek“ a „konec“ a tedy jak chtěl mít svůj předmět myšlení pod kontrolou. Svůj zájem o svět (dění) směřuji zcela jinak, k tomu, co jsem schopen žít (podílet se na dění) a sdílet (podílet se na tom, čemu se říká „kultura“).
Je-li jaké přirozené poznání Boha (a podle Voegelina je), pak se může dít jen neustále opakovanou meditací, tázáním
Ano.
Ale lépe „na základě opakované meditace a tázání“.
pronikajícím až k poslednímu a toto poslední nelze udržet, je třeba opět nového meditativního výstupu
Ne:
Podle mne nejde vůbec o „pronikání k poslednímu“, protože „poslední“ nemá vzhledem k dění žádný význam (pokud se nedostaneme ke složité spekulaci o „konci věků“). Poslední nám není dostupné, žádné „poslední“ nelze mít a už vůbec ne držet. Ale co držíme, co je ono „poznané“? To, co zachytíme v komunikativní formě – větě, obrazu. Jako by skutečnost měla dvě vrstvy – jednu neurčitou, pulsující, a druhou, která je „ustavena“ tím, že ukazujeme, poznané učiníme předmětem sdílení.
výpovědi o Bohu nejsou pojmy
Ano:
nýbrž symboly vzniklé v meditaci a novou meditaci podněcující.
Ne.
Vztahujeme se ke skutečnosti, slovo symbol je zavádějící. Skutečnost je nám přístupná, ale tak, že to, co tímto přístupem „získáváme“ (vnímáme, víme), není samo o sobě komunikativní. Slovo „meditace“ tedy není přesné – jde o způsob, jak se z kontaktu se skutečností propracováváme ke komunikativitě toho, „jak“ pro nás skutečné „je“, jak se zmocňujeme dění tím, že mu „rozumíme“.
To neznamená transcensus z našeho vnitřního přetlaku, je to hledání vyvolané jistým "tahem" z Boží strany
Ano.
jsou danosti, které nás přesahují, a jsou dřív než jakékoli naše přesahování - ale stejně se k nim musíme dobírat úsilím, přinejmenším máme-li o nich získat nějaké důkladnější poznání.
Ano.
A toto propracovávání se je odpovědí, protože dění vyvolává otázky. Vyvolává, tzn. směruje člověka k hledání odpovědí, k budoucímu. Přijetí přiměřeného postoje vůči dění spočívá v hledání správné komunikativní formy a zároveň očišťováním vlastního myšlení od toho, co je ve vztahu ke světu „upadlé“, zakrývající.
Na druhé straně pro něj platí: symboly jako první hybatel nebo platónské ideje sice skutečně vypovídají něco o struktuře světa, ale toto vypovídání je činnost smrtelné bytosti, která se jím chce zachránit z nežádoucí nevědomosti.
Ne.
První hybatel a platónské ideje jsou kulturní skutečnosti a posloužily k tomu, aby bylo možné sdílet formy mluvení o tom, co nás přesahuje. Ale v tuto chvíli nám také brání, abychom porozuměli právě tomu, co se hlásí o slovo. Není nic jako nežádoucí nevědomost. Ale je tah k vědění, který cítíme jako „svůj“. Je projevem toho, co nás přesahuje. Je znázornitelné v jednoduchém obraze: jsme vyvoláváni a cosi v dění se hlásí o slovo – a je na nás, abychom odpovídali, formulovali, vytvořili pro toto slovo prostor.
ano, jsou danosti, které nás přesahují, a jsou dřív než jakékoli naše přesahování - ale stejně se k nim musíme dobírat úsilím, přinejmenším máme-li o nich získat nějaké důkladnější poznání.
Ano.
Voegelinovy vlastní formulace jsou např. takovéto: na jedné straně "Kdyby existenciální neklid nebyl již věděním člověka o jeho existenci ze základu, který se nachází hlouběji než on sám, pak by tento neklid nesměřoval k hledání základu." Ale na straně druhé: "Základ existence zůstává neproniknutelným tajemstvím, i když mu dáváme jména jako Nús nebo Bůh;
Nesouhlas.
Podle mne je nevhodné používat slovo „základ“ a slovo „hlouběji“ a už vůbec nejde o „existenciální neklid“. Nevztahuji se k „základu existence“, vztahuji se ke skutečnosti. Ta není neproniknutelným tajemstvím, tajemství je jen její součástí. Skutečnost je přístupná tak, že se děje, a mám možnost podílet se na tomto dění, mám možnost a schopnost sdílet s druhými to, jak se mne (a nás) skutečnost týká.
a totéž platí pro způsob, jímž existence vzchází ze základu, i když mu dáváme jména jako kinésis nebo stvoření."
Nesouhlas.
Podle mne je otázka „jak existence vzchází ze základu“ zcela spekulativní a odvádí od dění. Mám jistotu své identity vztažené k dění, které se mne (a nás) týká. Nepotřebuji se ptát na začátek, ptám se, abych porozuměl dění a tomu, „jak a co“ aktuality. O „počátku“ tedy vůbec nespekuluji, nepotřebuji dávat světu nějaké jiné jméno než „vše to, co se od nepaměti děje“. A nespekuluji o tom, co to je „nepaměť“, nevysiluji se na porozumění tomuto „limitu“ z „druhé strany“.
Jsem. Možná že tímto konstatováním jdu radikálně za Descarta, ale myslím, že to jako začátek stačí. Podílím se na dění, ve kterém se to, co sdílíme, „zpevňuje“ do tvaru, který je možné označit jako „kultura“ v nejširším slova smyslu.