Obhajoba řeči

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Důvěřuji, že mi je řeč přístupná proto, abych mohl vypovídat, abych se mohl tázat a abych se mohl modlit. Nikoli jen pro to, abych mohl přitakávat chvilkovému souznění a pokřikovat citoslovce v okamžiku nesouznění. Spoluodpovídám za dění a za to, že řeč zůstane řečí.
Číslo: 

Neuvědomuji si, jak jsem začal „vnímat“ neurčité dění. Nemám žádné místo, ze kterého bych mohl popsat „skutečnou“ konstelaci tajemství, neurčitého dění a identity (identit) v okamžiku „zrodu“ mého myšlení. A přesto se opírám o nesporná konstatování: jsem, a to tak, že se vztahuji, že se mne týká, co se děje, a já se na tom, co se děje, podílím. Jsem (a odpovídám za to), ačkoli v okamžiku jednání není jasné, jak se do neurčitého dění moje jednání promítne, jinými slovy „co způsobí“.

Takto jsem, mimo jiné, odpověděl na otázku, proč se zabývám děním. Chci ukázat, o co jde – a jde o způsob porozumění tomu, co se děje. Opakovaně jsem poukazoval na nebezpečí spojené se záměrnou destrukcí řeči – nebezpečí vyplývající mimo jiné z toho, že jsme nedbali na varování Benedikta XVI., že jsme zlehčovali a nevyslyšeli jeho výzvy. Tím se ale tento motiv nevyčerpal.

Jistě je dobré vědět, že není jednoduché udělat rovnítko mezi slovy a skutečností – ale na druhé straně bychom si neměli nechat ukrást slova, která ukazují ke skutečnosti tak, že výpovědi skrze ně učiněné můžeme sdílet; a neměli bychom si nechat vnutit, že „na slovech nezáleží, vždyť si rozumíme“. Ano, každý jistě zná okamžiky souznění beze slov, a je to zkušenost nenahraditelná. Ale jen na souznění nejde postavit kultura; kultura je sdílené životodárné prostředí, které skýtá jistou míru otevřenosti a přitom bezpečí – kultura provazuje porozumění světu, které měli naši předkové a které máme my a vytváří podmínky pro to, aby v pozadí kontinuity rozuměli světu také naše děti. Je to málo?
Jsme svědky rodící se diskontinuity, protože řeč je systematicky erodována, je snižován význam slov, význam sdílení skrze řeč, skrze ukázání na svět; jako by porozumění světu bylo nějak „samo sebou“, jako by šlo o cosi jednoduchého, triviálního. Ale do světa je třeba vrůstat, a to tak, že mluvíme. Pokud podlehneme iluzi, že stačí „sdílet dojmy“, přestáváme být Evropany, nastupuje barbarství.
Zkušenost situací, ve kterých se slova ukazují jako zcela nedostatečná a my rozumíme marnosti snah zachytit – ta jen zvýrazňuje význam sdílení tam, kde jsme ho schopni. Jen ukazuje, jak důležité je nepropadnout se do zdánlivého „vždyť si rozumíme“, které pak je otevřeno manipulaci, stává se prostředím moci, kterou „má“ kdokoli, kdo v tomto „pocitově sdíleném světě“ dovede pocity vyvolávat. Zatím je to vnímáno jako vyhrocený problém jen u sekt, ale ztráta důvěry v řeč postupuje rychle. Řeč se stává zasvěceneckou: humanitní vysoké školy plodí „intelektuály s kulatými razítky“, kteří zásadně oddělují slova spojená s metodikou (ta vytvářejí fungující systémy) a slova spojená s obsahem – a ta by měla být co nejplastičtější, aby umožňovala multi-obsahovost, variabilitu, plasticitu, volné přecházení obsahů z jednoho do druhého tak, aby žádný obsah nebyl znásilňován maskulinním modelem řeči, tedy aby toto slovo bylo nezaměnitelné. Ano, to je prý znásilňování, nepřijatelný postup. Pokud někdo mluví „po staru“, pak se jedná o zavrženíhodnou tradici „bílého muže“, který nutí ostatní, jak mají mluvit, protože jednoznačně říká „toto je, takto to je“. Napříště je taková věta („toto je“) vykázána jako nekorektní za hranice intelektuální diskuse.

Vidím okolo sebe řady lidí, kteří se snaží bouřit proti tomu či onomu aspektu současných manipulací, ale mám dojem, že jde jen o pokusy tu nebo onde nasypat písek do rozběhnuté mašiny. Než se na tom začnu podílet, měl bych si položit otázku: co je to za mašinu, po jakých kolejích jede, kdo přikládá pod kotel a vůbec, kde se bere ta síla, kterou vnímám, jak je možné, že tato mašina dosáhla takové kinetické energie, že teď už je ničivá i jen samotná setrvačnost navyklých jednání zmanipulovaných lidí?

Položil jsem si tuto otázku a snažím se na ni odpovídat. Jak je možné, že tak velké skupiny lidí konají, ale přitom nevědí, co činí? Jak je možné, že si nekladou otázku, co jejich jednání způsobuje? Jak je možné, že se nechávají svádět k uměle vytvořené „společenské“ zodpovědnosti (za prostředí, planetu, globální oteplování či „změny klimatu“) a přitom nevidí, že jsou odpovědni především sami za svůj život jako celek? Proč jim to nikdo ve škole neřekl? Proč jim to neřekli rodiče? Proč tuto svoji životní vztaženost ke světu odmítáme, zakrývám si ji?
Je to netriviální. Jsem (a odpovídám za to), ačkoli v okamžiku jednání není jasné, jak se do neurčitého dění moje jednání promítne, jinými slovy „co způsobí“. Je to nepohodlné, je to těžké, a je možné právě skutečnou svobodu cítit jako břímě  neunesení.
Proč mi nikdo v dětství neřekl, že odpovědnost se nemůže vyčerpat tím, že se přidám k nějakému hnutí, že se nechám naočkovat nějakou ideologií? Že se svojí odpovědnosti nezbavím, ani pokud se přidám k nějaké „partě“, která udržuje svoji dostředivost sebepotvrzováním, vírou že je nositelem „správnosti“ oproti jiným partám? Že si to nevyřeším tím, že se přidám k boji za nějakou „správnou věc“ kterou mi ukážou jiní? Proč mi nikdo v dětství neřekl o marnosti všech jistot světa a o řeči, která může být oslovením, ukázáním, výzvou, vysloveným přáním, modlitbou?
Opravdu se lze spokojit s tím, že vše jsou jen pohyblivé písky světa, klamu a zdání, a na slovech nezáleží? Kdo může mít zájem tohle vše šířit, hlásat, vytvářet podmínky pro zapomenutí řeči vyslovující? Jaký kdo může mít důvod k tomu bránit řeči, aby pojmenovávala, kdo má zájem oslabovat kulturu, aby nebyla schopná sebezáchovných procesů? Kde se berou v naší kultuře sebevražedné sklony?

Už více než dvě století čerpáme společenskou energii z rozkladu. Z rozkladu kultury, dekonstruujeme, podobni chorošům parazitujeme na tom, co bylo, přemíláme poslední zbytky sdílených pevných forem na písek pláže, o které si představujeme, že bude jakousi rajskou „Miami Beach“, kde budeme polehávat a chodit sem tam nazí a šťastní, bez nenáviděného evropského myšlení, které nás svazuje. Ale tak tomu nebude. Musím se vrátit na začátek: Nemám žádné místo, ze kterého bych mohl popsat „skutečnou“ konstelaci tajemství, neurčitého dění a identity (identit) v okamžiku „zrodu“ mého myšlení. A přesto se opírám o nesporná konstatování: jsem, a to tak, že se vztahuji, že se mne týká, co se děje, a já se na tom, co se děje, podílím. Jsem (a odpovídám za to), ačkoli v okamžiku jednání není jasné, jak se do neurčitého dění moje jednání promítne, jinými slovy „co způsobí“. Důvěřuji, že mi řeč je přístupná proto, abych mohl oslovovat druhé, abych se mohl tázat a abych se mohl modlit. A také abych mohl naslouchat a odpovídat na oslovení. Nikoli jen pro to, abych mohl přitakávat chvilkovému souznění a pokřikovat citoslovce v okamžiku nesouznění. Spoluodpovídám za dění a za to, že řeč zůstane řečí.