Obhajoba argumentace

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Nová apologetika ukazuje, že právě pravověrné křesťanství je nejlepším východiskem pro kladení otázek, protože naše vlastní zajištěnost vychází z víry samé, z daru, který jsme dostali. Pravá současná apologetika musí počítat s otevřenými otázkami, tj. s takovými, kde odpovědi teprve hledáme, ale víme, jak a čím se přitom máme nechat vést.
Číslo: 

Obrana, nebo útok? Názory na roli apologetiky se v minulé době různily, až apologetika „ustrnula“ jako synonymum pro fundamentální teologii, tedy sumu tvrzení o tom, že Bůh je (jako odpověď na otázku, zda Bůh je), že se zjevil (jako odpověď na otázku, jak to víme) atd., až po odpověď na těžko myslitelnou otázku že strážcem tohoto „pokladu pravdivých odpovědí“ je katolická církev – protože právě ta je tělem Kristovým. Suma takových „pravd“ má jen jednu vadu – jsou to odpovědi na otázky, na které se téměř nikdo neptá. A je těžké někoho nabádat, že by se takto ptát měl. Není proto divu, že apologetika tohoto typu je považována za nesmysl a někdy se láme hůl nad apologetikou vůbec a s tím se sveze i evangelizace: mnoho katolíků je dnes přesvědčených o tom, že jediná možná evangelizace je evangelizace vzorem: příkladem vlastního života. Ale my bychom se přeci měli umět bavit s nevěřícími a ne-katolíky o tom, v čem spočívá naše „osvobodivá jistota“ – a to je právě role apologetiky (obhajoby svojí víry v rozumné diskusi s druhými), která je nedílně spojená s misií.

Časopis Communio (v tomto čísle Revue Trivium se na něj zaměřujeme už podruhé) učinil apologetiku tématem letošního prvního čísla (svazek 70) a vstoupil do otevřeného pole, ve kterém vykládá apologetiku všelijak, jen ne jako strnulou sadu pravdivých pouček. Ti, kdo mají takovouto „pasivní“ představu o apologetice většinou tvrdí, že její doba už skončila někdy na konci 19. století. Ale právě 19. století je doba, kdy se rodí apologetika nová, zcela jiná, dynamická. Opět v ní jde o to obhajovat – ale nikoli před soudem. Apologetika je nástroj, kterým argumentujeme proti názorům, že křesťanství je „passé“, že náboženství jako celek je „opium lidstva“, že víra je v nutném rozporu s vědou a racionalitou atd. Ale nedělá to jen tak, že ukazuje na rozporuplnost u těch, kdo takto přemýšlejí a napadají víru, křesťany, Církev. Nová apologetika nepracuje s uzavřenými otázkami, na které máme předem dané odpovědi, naopak: vstupuje do pole otázek otevřených a ukazuje, že právě pravověrné křesťanství je nejlepším východiskem pro to, vůbec si otevřené otázky klást a v nezajištěnosti na ně hledat odpověď, protože vlastní zajištěnost křesťana by měla vycházet z víry samé, z daru, který jsme dostali. Pravá současná apologetika musí počítat s otevřenými otázkami, tj. s takovými, kde odpovědi teprve hledáme, ale víme, jak a čím se přitom máme nechat vést.

Toto číslo Communia je výborné právě proto, že tu konstatuje tento zásadní postoj, ale vlastně jen ukazuje vějíř možných přístupů, více či méně spojujících apologetiku s hlásáním evangelia a s vytvářením racionálně načrtnutého vzoru, který je možným příkladem k následování. Apologetika vychází z obhajoby svobody křesťanů k víře ve spasitelskou roli Ježíše Krista – a je nesena argumentačními nástroji rozumu – tedy obrací se na jinou svobodnou bytost, která tento vzor může a nemusí přijmout. Nemusím tedy být žádným velkým obdivovatelem např. Léona Bloy nebo naopak Chestertona (viz např. článek „Přijde také čas metat kamení?“ http://www.revuetrivium.cz/clanek/prijde-take-cas-metat-kameni), ale v rámci tohoto setu článků si rád přečtu o různých podobách argumentace ukazující víru katolického křesťana jako integrální a logicky jednotnou – vždy samozřejmě pro toho, na koho se obrací, vždy pro „své publikum“, pro „své čtenáře“. Léon Bloy se svojí Chudou ženou měl jistě před svými zraky jiného čtenáře než Chesterton, když psal příběhy otce Browna. To je podstatné: apologetika je vždy situační. Samozřejmě bychom na ni měli být myšlenkově připraveni, ale vždy se v ní musíme opírat především o Ducha svatého. Ten nás vede. Protože přeci právě v tom tkví naše jistota, že když jsme předvedeni před soudce tohoto světa, můžeme věřit, že právě on nám pomůže vybrat ta správná slova ze všech těch, která se nabízejí. Slova, která bychom sami dovedli „použít ve svém projektu“, ale ze kterých bychom jen ztěží vybírali ta, která mají zaznít právě teď a právě tady.

Apologetika ukazuje, že aktualita je pro konečného člověka tím místem, kde se protíná vše to, co bylo a to, co bude. Katolík může žít v přesvědčení, že tento průsečík není nějakým beznadějně nám unikajícím „nehmotným bodem“ unikajícího času. Nic nám neuniká, jen často selháváme, a často proto, že se příliš spoléháme na svůj rozum a nenecháváme se vést Duchem. V tomto smyslu je přítomnost „plna důvěry v Boží působení“, která je důsledkem víry, daru, který jsme dostali. Apologetika je cílená snaha právě tohle zprostředkovat pro ty, se kterými se setkáváme, které můžeme oslovit.

Byly doby, kdy se na otázku „co máme dělat“ pokoušeli mnozí ukázat nitrosvětskou odpověď ve smyslu „nebát se a nekrást“. Je to odpověď nedostatečná, protože předpokládá, že vše ostatní je nahraditelné, volitelné – jenže i beze strachu a krádeží vede svět ke zvůli, nahraditelnosti, manipulaci. „Nekrást“ tu má zastupovat celé desatero – ale to je nedostatečné. Naše apologetika ukazuje, že nestačí nebát se a nekrást. Člověk se osvobodí v okamžiku, kdy přitaká k tomu, že je veden. Když přitaká tomu, co ho překračuje a to tak, že se ho to bytostně (osobnostně) týká. Právě v tomto smyslu je celý vějíř článků v Communiu 70 inspirativní, i když neobsahuje žádnou novou, zásadní a nějakým způsobem „průlomovou“ analýzu. Vše to, co Communio v tomto smyslu přináší, už jsme v nějaké podobě slyšeli, ale ne takto a v tomto zaměření k obhajobě toho, v co věříme. A tak jde všechna jména autorů tohoto čísla postavit vedle sebe M.-F. Baslez, V. Carraud, P. Glaudes, P. Hrabovecký, W. kard. Levada, snad jen závěrečný Nicola Reali přecijen jde o kousek dál než ostatní a toto téma shrnuje.

Znovu se ptám, čím to je, že v posledních číslech Communio přináší stará témata způsobem, který odkrývá cosi živého? Čím je to, že časopis, dříve často tak šedivý, jak jen může být šedivá akademická produkce, se nyní dá číst se zaujetím, téměř jako detektivka? Něco se děje, když i tyhle vody už se čeří a ukazují něco podstatného z dramatu života. Jako by se voda, dlouho se převalující v bažinách beze spádu, najednou rozvlnila a začala směřovat do tekoucího koryta.
Žijeme uprostřed zásadních změn mimo jiné i v Církvi a o tom, co je správné, se diskutuje na mnoha úrovních. Nemusíme se do ní zapojovat v obecné rovině, klást si otázku, jestli je to nebo ono, co dělá papež, dobré, stačí, když se budeme snažit porozumět svým vlastním situacím. Abchom byli nejen „dobrými vzory“ a šířili svoji víru příkladem, ale také byli schopni argumentovat.