O jednom odchodu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Časopis Psalterium opustil jeho dlouholetý šéfredaktor a „tahoun“. V jistém smyslu tak tento časopis ve své stávající podobě „končí“, protože v  rukou Jiřího Kuba (a s přispěním dlouhou dobu spolupracující redaktorky Jarmily Štogrové) se stal výrazným a nezaměnitelným kulturním časopisem zdaleka přesahující význam speciálního periodika určeného pro zájemce o duchovní hudbu.
Číslo: 

Jiří Kub patří k několika málo skutečným kulturním osobnostem, vedl Psalterium jako časopis, kde jsou kladeny otázky a otevírána témata, na které nejsou k dispozici „hotové“ odpovědi. Jiří Kub sice ve svých rozsáhlých článcích a úvodnících to či ono vykládal ze sobě blízké post-strukturalistické perspektivy, ale vždy s tím, že nechával na stránkách Psalteria zaznít i jiným interpretacím, svými texty vždy prostor spíše otevíral než zavíral. Psalterium se tak výrazně lišilo od běžné časopisecké produkce, která je zpravidla zaměřena pouze na „aktuální zrcadlení běhu věcí“. Psalterium zaujímalo postoj, kladlo otázky typu „co s tím?“ když napřed představilo nějakou věc v neobvyklém (často záměrně vyoseném) pohledu. Neponechávalo čtenáře na pochybách o tom, že se cosi podstatného děje a že o něco jde – a naopak, vedlo k čtenáře k pochybám o tom, zdali si vystačí s již zaujatými a dříve osvědčenými postoji.

Jak tomu bývá často, tento rozměr časopisu leckoho iritoval, jen málokdo ho jakkoli ocenil, a už vůbec ne církevní hierarchie: ta by chtěla především časopis, ve kterém by varhaníci dostávali příkazy, co mají hrát, a sem tam by dostal prostor nějaký pokud možno nekomunikativní „odborník“, zaujatý svým předmětem odborného zájmu víc než ostatní.
Psalterium bylo jiné. Ti, kdo to oceňovali, zpravidla mlčeli, a tak to nakonec Jiřího Kuba „přestalo bavit“. Je to dobré obrazné vyjádření, i když všichni ví, že tu nejde o „bavení“, protože jen málokoho skutečně „baví“ úmorná pakující se redakční „dřina“, u níž je důležité, aby byla vyvážena + – pocitem, že „má smysl“. Jiří Kub to dlouho předem avizoval a odešel, není cesty zpět.
Dá se ale očekávat, že „mu to nedá“ a stejně bude něco dělat. Ale bylo by smutné, kdyby se rozdával v drobných a jen diskutoval na nejrůznějších webech typu „Signály“.Nebylo by dobré, aby zůstal u trávení času v  podobných diskusích, z jakých je mírně nevolno každému, kdo to někdy zkusil. Psát (a před prvoplánovými argumentacemi z nepochopení marně obhajovat) „teze“, které nesmí být delší než 20 slov“, může být chvilková zábava, ale ne vyjadřovací prostor pro člověka typu Jiřího Kuba.
Držme (si) tedy palce ať najde způsob, jakým by ho znovu začalo bavit „být s druhými“ tak, jak to umí – tedy v prostoru, který vytvoří a nabídne ostatním. Nejde se vrátit do stejné řeky a nebude to tedy asi takový prostor, jaký nabízelo Psaltetrium. Ale věřím, že se to Jiřímu Kubovi povede.