Nejlepší recenze a „milá metafyzika“

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Na knihu Periferie středu jsem dostal jednu velmi zajímavou odpověď obsahující výzvu, abych odpověděl ve smyslu ANO – NE. Myslím si, že jde o nepřímou, zato však skvěle napsanou kritickou reflexi knihy Periferie středu, a je tím lepší, že není žádné tiskové médium, které by jí zveřejnilo. Odpovím na tento dopis ve dvou samostatných článcích, jedna odpověď patří Voegelinovi, druhá J. Freiovi.
Číslo: 


Vážený pane kolego,
když dovolíte, začnu oklikou. Zajímá mě, co Voegelin napsal o pozici člověka v celku skutečnosti. Pokusím se v krátkosti shrnout jádro jeho výkladu:
Je-li jaké přirozené poznání Boha (a podle Voegelina je), pak se může dít jen neustále opakovanou meditací, tázáním pronikajícím až k poslednímu, a toto poslední nelze udržet, je třeba opět nového meditativního výstupu: výpovědi o Bohu nejsou pojmy, nýbrž symboly vzniklé v meditaci a novou meditaci podněcující.
To neznamená transcensus z našeho vnitřního přetlaku, je to hledání vyvolané jistým "tahem" z Boží strany. Na druhé straně pro něj platí: symboly jako první hybatel nebo platónské ideje sice skutečně vypovídají něco o struktuře světa, ale toto vypovídání je činnost smrtelné bytosti, která se jím chce zachránit z nežádoucí nevědomosti. 
Kdybych měl navázat na heslo o metafyzice ve Vašem Slovníku samozřejmých slov (nebo některé formulace v Triviu): ano, jsou danosti, které nás přesahují, a jsou dřív než jakékoli naše přesahování - ale stejně se k nim musíme dobírat úsilím, přinejmenším máme-li o nich získat nějaké důkladnější poznání.


Voegelinovy vlastní formulace jsou např. takovéto: na jedné straně: "Kdyby existenciální neklid nebyl již věděním člověka o jeho existenci ze základu, který se nachází hlouběji než on sám, pak by tento neklid nesměřoval k hledání základu." Ale na straně druhé: "Základ existence zůstává neproniknutelným tajemstvím, i když mu dáváme jména jako Nús nebo Bůh; a totéž platí pro způsob, jímž existence vzchází ze základu, i když mu dáváme jména jako kinésis nebo stvoření."
A to je přesně ta obtížně uchopitelná "středová" pozice, kterou pořád všude hledám, protože podle mne nejlíp odpovídá struktuře skutečnosti a našemu postavení v ní; "střed", z něhož se tak snadno odlamují částečné, jednostranné teze jako "Bůh jest" (stejně jako věci ve světě) nebo – ještě hůř - "Bůh není" (protože není tak, jak jsou věci ve světě).


A teď tedy k Triviu. Když jsem je začal číst, byla moje nejpalčivější otázka asi tato: Trivium volá po metafyzice, která by nebyla statická, nepředpokládala by neměnný svět, naopak by odpovídala světu, který se děje, odehrává (a to často překvapivě, a navíc zčásti naším přičiněním) - a kromě toho by asi měla odpovídat tomu, že svět nemáme před sebou, že i to naše případné provozování metafyziky je jeho součástí. Otázka tedy zněla: jak by tato metafyzika konkrétně vypadala?
Trivium k tomu mnohé říká - hlavně tam, kde mluví o změně a kauzalitě. Bude ale v té adekvátnější metafyzice třeba něco o posledním základu/příčině, bude tam nějaký konkrétnější popis metafyzického kontextu jakožto pevného rámce (srv. Josef Štogr, Proměnlivé a stálé, str. 49n.)? Jinými slovy: bude v ní řeč – a to řeč bez odkazu na Zjevení, taková, aby její obsah mohl v zásadě každý nahlédnout - o něčem, co by odpovídalo třeba neoplatónskému Jednomu nebo Aristotelovu prvnímu hybateli? 


Čekal jsem něco takového, povzbuzen např. článkem "P. Tomáš Halík" (2011/5), kde se říká, že lze přemyslet existující metafyziku tak, aby dějícímu se světu odpovídala - ale přitom jsem tuto část metafyziky v Triviu nenacházel. Ale pak jsem si začal říkat, že to asi je schválně; že podle Trivia takový typ poznání pro nás vůbec není dostupný (Jak se vyhnout Aristotelovi, 2017/4). Že Trivium mluví nanejvýš o "metafyzickém odstupu", díky němuž jsme schopni rozumět světu v jeho jednotě, jsme schopni rozumět kráse světa a dobru jako tomu, o co jde v jednání (2014/5) - že tedy na místě těch krajních pojmů je důvěra či tušení (nebo jak to nazvat - Jaspers by nepřesně řekl "filosofická víra"), že svět je jeden, že dává smysl a že smysluplné může být i naše jednání v něm. A to "přemyslení" pak znamená právě toto, ne nahrazení pojmů zase dalšími pojmy.
Mně to takhle dává dobrý smysl, ale tážu se, zda to skutečně je tak míněno?  Zdají se to potvrzovat formulace, jako je ta z hesla Magie ve Slovníku samozřejmých slov: je třeba se toho pevného rámce dobírat (takto nedokonavě - tedy snad stále obnovovaným tázáním a zkoumáním), ale úplně jist si nejsem.


Vážený pane kolego, psaní se mi poněkud natáhlo, ale otázka vlastně umožňuje odpověď prostým ano/ne. S podrobnějším odpovídáním se prosím nezdržujte; kdyby Vás tu něco podnítilo k delšímu výkladu, určitě mu bude lépe v Triviu či Možnosti, kde bude na prospěch i dalším.


Pozdravuji Vás srdečně,
Jan Frei