Nahlédnutí do nového občanského zákoníku

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
OZ vyložil, co jsou to lidská práva – a udělal to tak, že z toho mohou mít radost spíše konzervativněji smýšlející lidé. Za zákona a nad zákony je tu předpokládána základní vrstva přirozených práv a hlavně přirozeného „citu pro spravedlnost“, vycházejícího z hodnot, které zasluhují ochrany a jsou občanským zákoníkem chráněny.
Číslo: 
Osobnosti: 

I. Vstup

Je to dobré nebo špatné? Tak by se dala zjednodušit otázka, kterou mi občas položí některý známý – a myslí tím změny, které přinesl nová občanský zákoník. „Nevím, je to hodně složité, ale určitě jsme si nijak významně nepomohli“, odpovídám, ale necítím se úplně „bez viny“, protože by bylo dobré ukázat, že v něčem jsme se skutečně přiblížili k liberalistickému pojetí práva jako pozitivních norem, které „si“ přijímá stát, a na druhou stranu občanský zákon pracuje s realitou – a ta mu vtiskuje některé formy, které sice nejsou nějakým „odrazem“ existující přirozeně právní struktury, ale přeci jen vychází z historických faktů, kontinuity práva a tedy i z principů, na které se sice přímo neodkazuje, ale které výrazně omezují „svévolnost“ státu jako tvůrce pozitivisticky chápané legislativy.
Proto se alespoň zjednodušeně pokusím ukázat, jak se tyto dvě tendence v novém OZ střetávají a co z toho plyne. Přitom nechávám zcela stranou téma „lidského dosahování štěstí“, kterému byl věnován článek (RT 2012/5 - Pojetí osoby v OZ).

II. Text zákona

Jsme-li alespoň trochu seznámeni s převažujícím právním myšlením u nás, nemůže nás překvapit, jak OZ začíná:
§ 1 (1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo.
Soukromé právo je výsledek „právní kreace“: je utvořeno jednotlivými ustanoveními právního řádu. Hned v prvním paragrafu tedy jde o zcela pozitivistickou deklaraci, kterou nijak nezeslabuje ani následující odstavec:
(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
Odkaz na svobodu upravovat svoje vztahy jinak, jen s limitem „dobré mravy a „veřejný pořádek“ tu sice směřuje mimo „zdroj práva“ v zákonech, ale takto upravená práva a vztahy samy nevytvářejí ve svém souhrnu veřejné právo: tvoří jen materii právně kvalifikovatelných stavů a vztahů, které lze na základě zákonů vymáhat. Přesto tu lze nalézt odkaz na podstatný přesah ve zdrojích aplikace práva:
§ (3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
To, co je korektivem pro výklad práva, jsou dobré mravy a obyčejné lidské cítění, což je jen skrytý odkaz na povědomí o křivdě a spravedlnosti, které je možné se dobírat skrze právo. Snad nemohl autor hned na začátku „udělat“ víc. I tak obsahuje úvod OZ několik „zajímavých“ustanovení:
§ 6 (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
§ 7 Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
§ 3 (2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,

Atd. Jde tedy o ustanovení, která kodifikují poctivost a správnost jako normalitu a slib chápou jako akt, který je konstitutivní a má být základem důvěry v jednání. Povinnost poctivosti je zakotvena v základu práva.

A pak je v § 3 na konci skryto ustanovení, které je v rozporu s úvodním paragrafem a značně rozšiřuje to, co je pramenem práva:
§3 (3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.
Nejde sice odkaz na víc než „obecně uznávané zásady“, ale ty jdou snadno identifikovat v tradici – a tak se tímto ustanovením přeci jen zabraňuje čistě voluntaristickým zásahům do tvorby práva jako pozitivně-právního „nástroje“ aktuální politické moci. Že zde ale v textu byly prosazovány dva rozdílné koncepty, lze ukázat na tom, že se ale tyhle „prameny práva" v zápětí velmi omezují až „negují“:
§ 9 (2) … Ke zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
Na právní zvyklosti se lze tedy lze odkázat obecně, na úrovni citovaného § 3 odst. 3, (tam se zákon na zvyklosti odvolává), ale nejde se odkázat na nějakou zjevnou konkrétní zvyklost. Že z toho vyplyne řada hádanek pro soudy, je zřejmé.

III. Osoba a osobnost

Osoba je obecný pojem, u fyzické osoby jí odpovídá slovo „člověk“, osobnost je v tomto smyslu vyjádření jedinečnosti, odpovídalo by jí vlastní jméno dané osoby nebo slova „konkrétní člověk“. Tato individualita ale je „personifikována“ až tím, že má schopnost „mít práva“:
§ 15 (1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti.
To je klíčové v pojetí člověka: od jeho narození ke smrti a jasně se řeší problematika pre-natality jako období bez způsobilosti mít práva (být v právním smyslu osobností). Jinak by stačilo obecné vymezení vztahu osoby a práva:
§ 23 Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.
§ 17 (1) Práva může mít a vykonávat jen osoba...
Fakticky tedy existuje právní osobnost od narození do smrti, a právní osoba je obecný pojem, status, jehož definici tato osobnost v tomto časovém úseku naplňuje. I kdybychom tedy dokázali, že dítě je před narozením člověkem, zde je jasně definováno, že není osobností, není subjektem práv. To vyhovuje i konstrukci, která vychází z předpokladu, že „osoba“ je obecný právní pojem. Stejný pro fyzické i právnické osoby. I právnická osoba je ve své reálné existenci vytvářena konkrétní „osobností“, tedy identitou“, která je jejím základem od jejího vzniku do jejího zániku, a zůstává „základem této identity“ i v situaci, kdy se povaha dané právnické osoby mění, např. přechází z jednoto typu právnické osoby do jiného. Tato konstrukce osoby a osobnosti je pro většinu lidí zcela neznámá a nepochopitelná, ale je klíčem k porozumění mnoha souvislostí konkrétních úprav, vynucených v pojetí soukromého práva použitím základních vzorů z práva obchodního, které diktuje pro soukromé právo řadu unifikujících prvků.

IV. Svéprávnost

Dítě se v pojetí dnešního OZ postupně „stává svéprávné“ tak, jak se učí vstupovat do rolí vyplývajících ze soukromého práva, tedy jak se stává právní osobností. Tato „ontogeneze svéprávnosti“ je v OZ novým prvkem – jen se tím potvrzuje skutečnost, že z jednání dítěte, pokud je to jeho věku přiměřené, vyplývají zcela nesporné právní důsledky v soukromoprávních vztazích.
§ 30 (1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením
osmnáctého roku věku.

A to se děje až v oddílu fyzické osoby. Daleko dříve, totiž v oddílu „osoby“ (obecně) se řeší problematika svéprávnosti z hlediska nabývání práv a povinností
§ 15 (2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva
a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).

Primární je pojetí osoby jako konkrétní svéprávné osobnosti, a teprve následně je řešeno, jak svéprávnosti dosahuje dítě. Otázka, jestli bylo dříve slepice nebo vejce, tu ani nemůže být položena - dříve je slepice, svéprávnost jako taková, pak teprve následně se řeší problematika kuřat. O vejci ani slovo.
Svéprávnost je pojem související přímo s aktivním nebo pasivním „nabýváním a pozbýváním práv“. U osoby, která nemá schopnosti k tomu posoudit okolnosti jednání (ve kterém by právní následky mohly vzniknout), a nebo není schopna ovládnout svoje jednání (!), může dojít s omezení nebo zbavení svéprávnosti – ale je to zcela něco jiného, než byl dřívější institut „omezení způsobilosti k právní úkonům". Jde o stav omezení osobnosti v soukromoprávních vztazích.
Svéprávnosti jako vlastnosti konkrétní osoby, je třeba rozumět v protikladu k lidským právům.

V. Lidská práva

OZ „nakládá“ na každou osobnost již od narození „lidská práva“, tedy práva, která nelze nabývat a pozbývat, dají se jen uplatňovat:
§ 19 (1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
Značně obecně to bylo obsaženo již v § 2:
§ 2 (1) Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
Tedy vrstva „lidských práv“ je všemu nadřazená a zakládající, a pokud vůbec může dojít ke sporu (!), je to „jen“ spor podle slov a nikoli spor skutečný a vždy je přitom třeba, aby se v daném případě jako základ brala nadřazená lidskoprávní deklarace!
Je tedy třeba nezapomínat, že právní osobnost, tedy to, co je spojeno s identitou osoby jako individua, je tvořena dalo by se říci dvěmi vrstvami „práv“: jedna je charakteru soukromo-právního a jde o práva, která lze nabývat a pozbývat, a je vyjádřená svéprávností, a druhá je charakteru „lidsko-právního“, a jde o práva, která „trvají“ a která má i člověk, který je zcela zbaven svéprávnosti, nebo dítě, které ještě není svéprávné.

§ 19 (1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu.
Pojetí lidských práv jako politických práv sui generis se tak dostalo nečekaného zakotvení v soukromoprávním kodexu, což asi ideologové politických práv nevyhodnotili do konečných důsledků. Fakticky se tím posiluje nikoli politická, ale přirozeněprávní povaha těchto práv. zatímco v ústavní listině jde z povahy o deklaraci lidských práv jako výsledku politického konsensu, pak zde je forma zakotvení v právním dokumentu jiná: a to právě ve vazbě na to, co „lze očekávat vzhledem k trvalým hodnotám, které tento zákon chrání“. Odkaz na trvalé hodnoty je svojí povahou zcela jiný, než deklarativní odkaz na politický konsensus v ústavní listině. V tomto smyslu je zakotvení lidskoprávních prvků v OZ velkým průlomem a umožňuje zcela jasně argumentovat proti těm, kdo chápou lidská práva jako „pouhá“ (pozitivní) práva politická. OZ vyložil, co jsou to lidská práva – a udělal to tak, že z toho mohou mít radost spíše konzervativněji smýšlející lidé. Za zákona a nad zákony je tu předpokládána základní vrstva přirozených práv a hlavně přirozeného „citu pro spravedlnost“, vycházejícího z hodnot, které zasluhují ochrany a jsou občanským zákoníkem chráněny.

V tomto smyslu je třeba říci: děkujeme autorům, zejména K. Eliášovi. Zcela jistě tančili mezi vejci, a číst výsledné znění je docela dobrý zážitek, mnohdy analyticko-detektivní.