Marek Šmíd: Nepřítel: první republika

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Motto: Nepřítel? Ano, máme nepřátele, a kdo to popírá, je jeden z nich. Marek Šmíd se pokusil něco vypovědět o katolických intelektuálech meziválečné doby. Je velmi smutné, že je třeba hned na začátku konstatovat: marnost. A kdyby alespoň šlo dodat „“… a nic než marnost“. Ale ono je v tom ještě spousta servilnosti vůči liberálům vládnoucím v akademickém prostředí.
Číslo: 

V mottu celé knihy čteme:
„Republika, demokracie, náš stát je mladý a dostal se nám skoro zadarmo. Nemáme tradice v politice a v administraci, a proto děláme chyby. Nemluvím proto proti kritice, naopak, přeji si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a nápravě. Potřebujeme kritiků vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a odpovědnost."

Čapek tu do úst Masaryka klade výstižnou definici: všichni budeme kamarádi a budeme spolupracovat… na projektu, který mám (já, Masaryk) pod kontrolou a o kterém nebude diskuse. A ti, kdo by snad chtěli zpochybňovat skutečnost, že jsme to my, kdo tu rozdává karty, ti se sami staví do pozice nekomunikativních radikálů.

Ti starší z nás si snadno uvědomí brutalitu tohoto triku, protože znají totéž, jen jinými slovy z úst „reálných komunistů" husákovské doby. Když budete hrát naší hru, můžete v lecčems „přispět společnosti“ a svézt se, něco z toho mít. Pokud ji hrát nebudete … budete samozvanci a zaprodanci.
Čapek napsal pro Masaryka přeci úplně totéž: Tím lépe, pokud se katolíci „zapojí“ do budování státu, který je vůči nim nekompatibilní, budou spolupracovat na své vlastní marginalizaci a především na popření svých vlastních základů víry – protože přitom se budou muset postavit do řady s těmi, kdo vyznávají opak Boha. To je pravý význam dialogu v masarykovském smyslu (s čapkovským úsměvem – neúsměvem) nabízeného katolíkům první republiky.
Dnes vidíme, že je to model, který se „masarykovcům“ v různých provedeních podařilo vnutit Církvi v rámci celého západního světa. A ona to vše již téměř sto let přijímá za své, strká hlavu do chomoutu či spíše oprátky.

Ale ve dvacátých letech to bylo relativně „nové“ v moderní demokracii a svobodě, a to, co v tu dobu katoličtí intelektuálové řešili, nebylo nic jednoduchého! Doba, která vytvořila podmínky pro diskusi o veřejných politikách, zároveň zavedla systémové manipulace: v politice si úspěch zajišťují ti, kdo říkají něco jiného, než si myslí. To znamená, že integrální katolíci se z politiky tak či onak „vytlačí sami“, zůstanou jen relativizující katolíci! A „katolické strany“ de facto chtě nechtě šíří liberalismus a korektnost v rámci politické přetvářky, hry, svým přijetím ji legitimují, protože se chtějí podílet na moci. To, co popsal Čapek (vlastně to prozradil, Masaryk by nikdy nebyl tak „upřímný“), není defekt, negativní průvodní jev. Je třeba pochopit, že je to cíleně vytvořená systémová výhoda pro ty, kdo tuhle manipulaci zvládnou jako nástroj při svém dosahování cílů.

Jde o to, co je cílem. S nástupem modernity (a tedy s pádem důvěry v jakoukoli „pravdu“, která by člověka přesahovala), se prosazuje v pojetí člověka zásadní teze spočívající na chtění: podstatné je, jak dosahovat cílů. A cílem je vládnout. Ovládat. Cílem je, mít vše, co lze, pod kontrolou. Jenže katolíci ví, že to nemá být cílem člověka, člověk má sloužit a tedy ptát se, „co mám dělat“ aktuálně teď a tady. Ti „katolíci moroví“, kteří se nechají vtáhnout do světského projektu moci, do politického projektu, který není jejich, mohou být vedeni ušlechtilým cílem – snaží se „dělat, co se dá“. Hledat kompromis. Ano, i to je třeba – ale předtím je třeba celou věc pojmenovat, postavit kolem této liberální podvodné hry ještě širší rámec, ve kterém se ukáže, jak se rodí politika jako manipulace. Ukázat, že to, co je předváděno jako „nejhodnotnější na demokracii“ (a svobodě a lidských právech), je jen vějičkou, protože tu nejde o demokracii, ale o mechanismy moci, nejde tu o svobodu, ale o bezbřehost, která umožňuje bagatelizovat každou pravdu. Jde tu o to, aby byly pokud možno rozvolněny tradiční institucionální vazby, nejde tu o lidská práva, ale o co největší prostor pro libovolné chtění, které rozmlží a zrelativizuje jakoukoli otázku po hodnotě jednání a správnosti jednání, zesměšní jakýkoli étos.

Předchozí analýzu mohl po sto letech praxe udělat každý, a tak překvapuje, že právě tuto citaci Masaryka v podání Čapka použije autor jako úvod své knihy o působení katolíků v době první republiky – dozvídáme se, že „kdo chtěl“, nemusel se radikalizovat. Máme to číst tak, že kdo chtěl, mohl se podílet na „normalizaci“ a lá Masaryk a Beneš! Není ale spíše vhodné položit obrácenou otázku? Čím byli katolíci na počátku republiky tak ochromeni, že se mohlo Šrámkovi podařit zavést celé jejich houfce do područí Masaryka a Beneše? Byli to představitelé politického katolicismu, kdo pomohli Benešovi k vytouženému prezidentství a pomohli tak založit naši tradici VEŘEJNÉ MSTY mocných!

Marek Šmíd napsal do podtitulu svojí knihy „Radikalizace skupiny českých katolických intelektuálů … ale proč se zabývá procesem „radikalizace“? Proč neodkáže na to, že šlo o tápavé hledání? Slovo radikalizace by snad mohl použít liberál, který zdvihá prst a varuje, že všichni, kdo se odváží pojmenovat hru, která se zde již sto let hraje, budou vyobcováni a postaveni „na hanbu“ – ale katolík?

Je to krásná maxima: všichni se mohou pokusit působit v politickém prostoru a získávat pověření od voličů. Ale běda, pokud jsou označeni za „populisty“ – a je vymalováno a palec dolů. Přitom populistickou povahu má veškeré stranictví ze své podstaty! Máme si myslet, že budoucnost ovlivňujeme právě tím, že se účastníme na tvorbě veřejných politik v politické diskusi a že chodíme k volbám. Ale je to přeci i jinak: proč by kdokoli nemohl působit tak, jak to dělala řada prvorepublikových katolických intelektuálů, tedy např. esejisticky, přímým působením na čtenáře nikoli jako na voliče, ale jako na „lidi“, jako na bližní?
Proč se vysilovat v aktuálních politických kauzách nebo i programových sporech, když to podstatné je ukázat celou politickou scénu jako průmět, dopad jisté mocensko-politické koncepce, která je kontrolována a ovládána na základě pro katolíka nepřijatelných principů? Proč se tvářit, že politika na úrovni států je v nějakém smyslu totéž jako samospráva? Není.

Vládce je odpovědný za své rozhodování ve zcela jiném smyslu než správce obce. Ani Floriana, ani Demla (až na krátké období jeho sokolství), ani Hertla nenapadla taková bláhovost, že by měli koncipovat nějaké politické programy – vládcem dějin je Duch svatý a podstatné není agitovat ve stranickém smyslu a volit podle stranického klíče, ale myslet, pojmenovávat, nenechat si vnutit manipulativní politickou hru, která se stejně nakonec zredukuje na jednání nějaké „pětky“ mocných, kteří přijímají zásadní rozhodnutí. Kdo z voličů první republiky to mohl jakkoli ovlivnit nebo kontrolovat?

Autor této knihy se podílí na podvodu, který je už delší dobu průhledný a v posledku neudržitelný – celá hra na demokracii jen slouží k tomu abychom zdánlivě „měli něco před sebou“, abychom mohli doufat v nějaké „světské nástroje“ správy svých věcí – ale jsou to naše věci? Současná mocenskopolitická agenda slouží jen k tomu, abychom si dělali naděje a byli znovu a znovu zklamáváni – a mezi tím, abychom dávali posvěcení těm, kdo se mohou chlubit, že „od nás (lidu) mají mandát k tomu vládnout".

Nejde o to odmítnout společenské instituty, uchýlit se do nějaké poustevny – jde jen o to utřídit si, co je primární.
1. Veškerá vláda pochází od Otce a Pilát by žádnou moc neměl, kdyby mu ji nedal Otec.
2. Ve světě se nedá nic dobrého dosáhnout pouhým chtěním (a pachtěním).
3. Vůbec není samozřejmé, že by se měl člověk podílet na správě veřejných věcí – o tom, jestli to má dělat, se má rozhodovat na základě obecnější otázky – a hledat přitom odpověď, která je individuální, nepřenosná.
4. Člověk by měl v pravý čas umět říci NE ďáblovi – a ten může přijít v nejrůznějších podobách, vesměs s velmi vlídnou maskou a s bezkonkurenčně pozitivním posláním.

Teprve na tomto základě je možné přemýšlet o koncepci politiky, kterou je možné v klidu použít jako základ pro kritiku té představy o společensko-politických mechanismech, kterou v nově vzniklé ČR vnutil do veřejného prostoru Masaryk. Jde o agendu, která není nějakým výmyslem Masaryka, je nadnárodní a v současné době směřuje k likvidaci národních států a evropské tradice, ale zejména je protikřesťanská. Má k tomu důvod, protože křesťanství vytváří platformu, ze které jedině může být tato agenda ukázána ve své pravé povaze jako negativní, destruktivní a ve své podstatě zlá, zaměřená proti člověku a jeho svobodě – svobodě Božího dítěte.

Mocní tohoto světa se od jisté doby kvalifikují tím, že moci slouží – snad proto, že se chápou jako vyvolení, nebo i jen proto, že se mají za příslušníky zvláštní „kasty“, protože pochopili, o co jde, jsou gnostici, kteří mohou ostatní využívat k čemukoli… A opět – nemusí jít o nějaké „spiknutí“ organizované z jednoho centra, i mezi těmito „mocnými“ probíhá boj do hrdel a statků, boj kdo z koho. Důležité je, že vždy nacházejí dostatek přisluhovačů, kteří „jen“ pochopili, jak to chodí a co se vždy bude z hlediska moci jevit přijatelně, použitelné. Stačí mluvit jazykem moci. Naučit se příslušnou agendu a zapojit se do ní, říkat ta správná slova, naučit se ta správná hodnocení. Stát se pohůnky moci, poukazovat na to, co se jeví jako „nesystémové“, na to, co „není pod kontrolou“. Identifikovat odlišnost a negativně se k ní vymezit. Atd.
A tohle vše je jako extrakt přítomno v úvodním slovu Pavla Marka (ozdoben čtyřmi tituly – profesorským a třemi doktorskými). Pavel Marek malinko v úvodu ke knize zvedá prst, ale v zásadě se pochválí, že se mu podařilo udržet potenciálně nebezpečného katolíka „ve stádečku“, ve kterém se zcela vyhýbá i jen náznaku, že by chtěl cokoli pojmenovat, že by chtěl jakkoli vzdorovat současné agendě.

Ale věc není jen v personáliích, i když vše, co se děje, má nějakého konkrétního nositele. A jak uchopit fakt, že se po téměř sto letech přednášející na teologické fakultě podvoluje této knutě? Má to zapotřebí? Možná je to jen neschopnost kritického odstupu, o tom svědčí skutečnost, že i přes hory prostudovaného materiálu není schopen opustit základní fráze několikrát dokola opakující povrchní hodnocení Jaroslava Durycha apod. Možná je to opatrnost, protože kdo „nejde s námi“ nemá šanci dostat grant… v každém případě jde o tragické vyplýtvání příležitosti skutečně něco podstatného ukázat a předvést. Katoličtí intelektuálové byli v první republice většinou skutečnými solitéry, oni sami byli ti, kdo využívali nové situace, ve které mohli hrát roli „libera“, mohli být „volní hráči“. Dnes se nám zdá všeobecné volební právo samozřejmostí, ale oni žili v době, kdy většina obyvatel pamatovala majetkový census a volební právo pouze pro muže. Hodnotíme-li první republiku, je třeba se především ptát, co bylo samozřejmé a co ne, donutit se promýšlet tehdejší jednání v situaci, ve které nebylo zřejmé, jak vše „dopadne“, že přijde druhá světová válka, genocida Židů atd. V tomto smyslu jsme doposud prvorepublikovým katolickým intelektuálům dost dlužní – a nyní i v tom smyslu, že je třeba napravovat to, co Marek Šmíd zpackal.