Liberalismus „chtění“ je mrtvý

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Katolicismus umožňuje skutečný svobodný postoj a svobodné – tedy liberální jednání, ale liberální v tomto pojetí nelze zaměňovat za „svévolnický“ liberalismus okamžitého chtění.
Číslo: 

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filozofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství.
Počátky liberalismu sahají do osvícenství, vzniku svobodného pohledu na svět, a jeho uplatnění ve filozofii a politice. Liberalismus chce osvobodit společnost od ideologií, které se snaží obhajovat nutnost nesvobody (příklad: „vše jest od milosti boží“). Základem jeho politické filozofie je individuum, občan, který má co největší svobodu. Svoboda je podle liberálního přesvědčení základem společnosti, na němž stát, politika a hospodářství spočívají a který stát chrání. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit jenom tehdy, když je porušena svoboda osobní.

V šedesátých letech byla velmi rozšířena diskuse mezi katolíky „otevřenými světu“ a komunisty. (Ona „otevřenost světu“ by mohla být samostatným tématem a budeme se jí věnovat jinde.) Z reflexí této diskuse na konci 20. století a v dnešní době se občas vynoří jiné téma: hlavní diskuse by ze strany katolíků měla být vedena s liberalismem. Pokud je tato věc formulována takto vágně, je třeba nesouhlasit. S liberalismem se totiž diskuse vést nedá, na diskusi musí být partneři alespoň dva. A liberálové partnery katolíkům být nechtějí. Liberálové se totiž tváří, že otevřenost diskuse je jejich „přínosem dějinám“ dělají si na ni „patent“. Liberalismus si dělá ambici na kontrolu toho, co je a není diskuse. Z katolického pohledu je tedy třeba především popsat liberalismus jako postoj ke světu, který v jistém smyslu skutečnou diskusi znemožňuje, protože od samého počátku staví na tezi, že člověka v jeho svobodě nic nepřesahuje. Jakýkoli odkaz na metafyziku (například že existuje rozvrh, který identifikuje, co je vzhledem k pozorovateli nahoře a dole, vlevo a vpravo, vpředu a vzadu, že pohyb vzhůru má jiný smysl než pohyb dolů…) je vnímán jako pokus omezit svobodu, podle které si to vše může skutečně svobodný člověk uspořádat „zcela jinak“, „po svém“.

Diskuse křesťanů s komunismem byla v šedesátých letech možná, protože probíhala na poli ideologických konstruktů – komunismus byl neskrývaně mocenskou ideologií, světsky eschatologickou. Mnohým katolíkům nedělalo problém přistoupit na toto ideologicko-schematické pole a snažit se ukázat na „skutečnou“ eschatologii křesťanství. Stejní lidé ale zjišťovali, že diskuse s liberalismem není možná, protože liberalismus je ideologií relativizující, je ideologií relativizace. Liberalismus nechce diskutovat o tom, co je správné, sám nastavuje „svoji správnost“ jako výchozí podmínku jakékoli řeči s druhými. Liberalismus nebere vážně vůbec nic a už vůbec ne nějakou „budoucnost“, ke které bychom měli mít vztah (a odpovědnost). Svoboda, se kterou „pracuje“ a o kterou se opírá, je svobodou předstíranou, svobodou okamžiku chtění. Tak je liberalismus ve skutečnosti pouhým prostorem manipulace, který „zbývá“ poté, co byla provedena destrukce čehokoli, co by mohlo být v aktualitě (liberalismem adorované) nadřazeno nad chtění. Liberalismus je postaven na ne-lásce, ti druzí jsou partnery jen tam, kde je možné uzavřít kontrakt nebo pakt. Za tvrzením, že chce osvobodit společnost od ideologií, které se snaží obhajovat nutnost nesvobody je jen destrukce.
Jde jen o dialektický výraz pro skutečnost, že liberalismus člověka zbavuje jakýchkoli hodnotových opor, které by byly nadřazeny nad okamžik, nad moment chtění. Takový bezbranný člověk, vydaný okamžiku, je pak nutně předmětem manipulace a ovládání. Liberalismus stojí na jediné správnosti: je správné, aby cizí chtění co nejlépe využil k naplnění chtění svého. V samém jádru tohoto elementárního výrazu liberálního postoje je tedy klam: pro můj úspěch je lepší, když druhý neví, že využívám jeho chtění. Člověk druhé nejsnáz ovládá podvodem, klamem, nejefektivnější metoda k dosahování cílů je spojena s jejich zakrýváním.
Liberálové říkají, že pokud někdo požaduje aby „něco platilo“ nebo se opírá o nějakou „platnost", správnost, cokoli, co člověka překračuje, jen „uměle“ vytváří zotročující společenské formy. Liberálové ale ve skutečnosti tím, že staví člověka do samoty, že staví na dezinterpretaci skutečné povahu člověka jako „sociální bytosti“ žijící ve vztazích, vytvářejí systém směřující k radikálnímu zotročení druhých.

Liberalismus chtění jako ideologie je pragmaticky využívaný mocenský nástroj, který je jen uměle překryt jakousi zdánlivě étosem naplněnou „hodnotou svobody“ – ve skutečnosti je pro reálné prosazovatele liberalismu takový étos jen nutným maskovacím ornamentem, jen komedií, kterou je třeba hrát, aby liberální mocenský systém „fungoval“. Ostatně vidět pragmatiky moci (kteří se neštítí téměř ničeho), jak plamenně mluví o hodnotách svobody a demokracie, to je divadlo pro otrlé.

Z katolického pohledu je tedy třeba především popsat liberalismus aktuálního chtění, ukázat ho v jeho povaze, která neodpovídá názvu a běžným definicím, a hlavně ukázat vlastní pevné zázemí katolických východisek, ze kterých lze vymezit rámec možné diskuse. Diskuse nikoli s „liberalismem, ale s těmi, kdo se velmi obecně „cítí být liberály“, ale nejsou dogmatiky a ignoranty. Je tedy třeba vědět, o čem je diskuse možná a o čem nikoli.
Je třeba přitom vycházet ze skutečnosti, že katolicismus umožňuje skutečný svobodný postoj a svobodné (tedy liberální) jednání, ale liberální v tomto pojetí nelze zaměňovat za „svévolnický“. Katolík může být příkladem „libera“ jako svobodné osoby, která navzdory všem protivenství dělá to, co považuje za správné, která ale není „neřízenou střelou“, ví, že žije v souvislostech světa, které promýšlí. Příklady takovýchto osob můžeme mezi katolíky snadno nalézt, jedním z nich byl např. guru katolických intelektuálů první republiky Josef Florian.

Abychom ale mohli skutečně kvalifikovaně diskutovat s těmi, kteří jen liberalismu „sedli na lep“ (a jeho vnitřní rozpory si stále překrývají onou „základní hodnotou humanismu“, na které přeci liberalismus stojí), je třeba trochu lépe a nově zformulovat, co to znamená katolická svoboda. A je třeba to udělat v protikladu k sebejistým „hotovým“ myšlenkovým systémům, se kterými je doposud katolicismus až příliš spjat. Jsme totiž v situaci, která je téměř přesným zrcadlovým obrazem Evropy raného středověku, doby, kdy se cosi rodilo a byl vytvářen nový (evropský) řád věcí. Tomismus, který byl de facto rámcem, umožňujícím stabilizovat tento vznikající evropský řád, je dnes společensky zcela nefunkční a nefunkční jsou všechny statické systémy „pravd“, se kterými chce kdokoli cokoli zargumentovat. Pokud někdo tvrdí, „jak to je“, ostatní se mu zcela po právu vysmějí, protože z onoho „jak to je“ pro ně vůbec nic neplyne, nijak to nezasahuje do jejich možnosti jednat tak, jak chtějí. Jinými slovy: ať je to jakkoli, na liberály deklarované „svobodě k čemukoli“ to nic nezmění.

Humanismus, který byl součástí osvícenství, dal vzniknout představě, že člověk může být „zcela svobodný“, je podle této představy totiž tak dobrý, že svou svobodu (totální a přitom idealizovanou svobodu) bude chopen unést. Zkušenost z posledních století historie nám ukazuje, že toho schopen není a že tedy výměr člověka jako „svobodné osoby“ je nedostatečný. Člověk je svobodný ale tato svoboda mu nepřináší štěstí, ukazuje se, že člověk musí být svobodný „k něčemu“! Největším nepřítelem každého osobně je „libovolnost“ – svod jít kamkoli, kde cosi vábí. Je třeba ukázat, že je to scestí, že žít jen zu chtění je zcestné. Zároveň je třeba ukázat, že toto „k něčemu“ lidské svobody může být hledáno člověkem samým – a to je pravý základ skutečného křesťanského liberalismu a zároveň cesta, jak překonat liberalismus chtění! Nikdo nemůže určit druhému ono „k čemu“ je tu. Ani liberalismus, který všem sugeruje, že to jsou proto, aby mohli „chtít“.Liberalismus chtění žije jen ze zakrytí skutečné povahy člověka jako osoby svobodné „ něčemu“, a pokud se podaří ji odkrýt, ukáže se jeho mrtvolnost a plochost liberalismu.
A naopak: katolicismus musí, má-li být práv toho, že představuje skutečné lidství (v tom, jak byl člověkem Ježíš) musí jako základ pastorace vykřičet především tuto deklaraci skutečné svobody člověka: jste svobodni pro to hledat odpověď na otázku „co mám dělat“, „čím mám být“. V tomto smyslu jsme svobodni odpovědět na hlas, jsme svobodni přijímat výzvy a nebo je odmítat. Ale výzvy, které přiházejí zvnějšku, z toho, co nás přesahuje. Liberalismus chtění je mrtvý, protože předstírá, že existuje něco jako „vlastní“ chtění. To je omyl. Vlastní je jen nedostatečnost, bezradnost, prázdno, a chtění je jeho zástupným zaplňováním.