Konformita a mainstream

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Tak se SSM a povinné schůze ROH v sedmdesátých letech daly zcela jednoznačně ukázat jako projev konformity, a mainstream – to byla pop music a seriály, časem do mainstreamu „středem“ vstoupil Svěrák a další relativně „schopní tvůrci“. Mainstream je svůdný. Mainstream je snadná cesta. Konformita je něco jiného.
Číslo: 
Osobnosti: 

Dissensus – vyjádření odlišného stanoviska již bylo v TRI tématem samostatně i jako vedlejší motiv v mnoha článcích. A je třeba pojednat ho i v opozici k tomu, co je pojmenováváno jako konformita. Abychom porozuměli významu disentního názoru a jeho vyjádření, disentnímu postoji a jeho zaujetí, je třeba rozumět mainstreamu jako „hlavnímu proudu“, „střednímu proudu“ se všemi konotacemi na prostřednost, ale i konformitě, jako postoji – postoji vyhýbání se problémům a konfliktům. Tak, jak je mainstream orientován na to, co je prostřední, snadné, jak je mainstream zvláštním způsobem resignace na život v tom, jak se v plnosti nabízí, tak je konformita orientována vůči tomu, co je dominantní, je výrazem resignace na specifický aspekt života, na osobní odpovědnost. Pouze v případě, že dominantní je to, co je prostřední, pak mainstream s konformitou splývá. Nám se to tak v současnost jeví, a proto se s konformitou nedovedeme vyrovnat, nedovedeme ji ukázat.
Dnes mainstream s konformitou ve většině splývá, ale to je přeci z povahy věci nepravděpodobná situace. Pokud nastává, dá se očekávat, že se v mainstreamu a nebo za mainstream skrývá něco dominantního, co sice nepůsobí přímo jako hrozba, ale konformitu si vynucuje.

Mainstream má setrvačnost, vtahuje do svého silového pole, protože dělá život „příjemný“, protože se v jeho rámci život dá zjednodušit na pochopitelné praktické celky, nepostrádající někdy i jistou poetičnost, humor, více či méně vlídnou ironii jako zdánlivý odstup od „obyčejného života" atd. Právě proto je Svěrák géniem mainstreamu, a právě proto není mainstrem jen součet všech barvotiskových obrázků a příběhů z červené knihovny. Mainstream sám o sobě má jen jednu „podmínku“, totiž neumožňuje překročit meze nezávaznosti, nutí své nositele nechat „takové věci“ koňovi, protože má větší hlavu. Co jsou to za věci? Přeci jakékoli otázky, které by mohly být brány vážně, které by se ptaly na to, co přesahuje aktuální chvíli, co přesahuje mírnou a zdánlivě vlídnou relativitu všeho. Relativitu, skrytou za zdánlivě „bohulibou“ schopnost nebrat sám sebe vážně.

Někdo může namítnout, že konformita s mainstreamem je věc přirozená, protože je vedena snahou vyhnout se problémům a konfliktům s většinou. Ale to je právě již jiné téma, kdy střední proud přestává být „nosný“, přestává nabízet a začíná vynucovat. Konformita je vždy do jisté míry součástí mainstreamu, ale nikoli podstatnou a nosnou – a téměř vždy se konformita jako taková projevuje i mimo manistream, totiž aktuálně v podlézání, klanění se moci, jak to nejlépe ukazuje právě mainstream v postavě Marečka, podávajícího učiteli pero. Když mluvím o nesamozřejmém prolnutí mainstreamu s konformitou, mám na mysli něco jiného – situaci, ve které se žádná jiné konformita než s mainstreamem nenabízí. Moc se skryla za mainstream, za konzum, aktuální rozvrhy chtění. Prostřednost je přirozená vlastnost většiny – ale konformita je specifický vztah k síle, projevům moci. Tak se SSM a povinné schůze ROH v sedmdesátých letech daly zcela jednoznačně ukázat jako projev konformity, a mainstream – to byla pop music a seriály, do mainstreamu „středem“ vstoupil Svěrák a další relativně „schopní“ tvůrci. Mainstream je svůdný. Mainstream je snadná cesta. Konformita je něco jiného. Identifikovat se s mainstreamem znamená zakrytí své nejistoty, starosti, co sám se sebou. Být konformní znamená vyhnout se vědomě konfliktu s něčím vnějším. Pokud se chceme zabývat disentním postojem, jde o důležité rozlišení.
Ti, kdo jsou konformní, nás možná pochopí, promyslí náš podnět, ale nepodpoří nás a nemusí přitom na svém postoji nic měnit. Ti, kdo se vezou v mainstreamu, nás v našem disentním postoji nepochopí, ale nejen to, vnímají, že je ohrožujeme, chtějí obhajovat svůj střední proud, protože jsou na něm závislí.

Konformita a střední proud se prostupuje, ale ne všichni se staví stejně k vyjádření disentního postoje. Dissensus je vyjádřením odlišného stanoviska. Disentní je říci, že Svěrák je prototypem mainstreamového tvůrce, že tvoří záměrně ikony středního proudu. A můžeme se setkat se třemi základními reakcemi na takový (ale i jiný) disentní postoj.

Pro ty, kdo jsou konformní ze strachu, je disentní postoj v podstatě přínosný (mohou si to více či méně jasně uvědomovat), protože takový „kritický“ postoj rozšiřuje pole možného. Pokud se někde vyskytuje zásadně odlišný (disentní) názor, rozšiřuje se pole toho, co lze vnímat jako „možné“, posunuje se hranice konformity, vytváří se prostor pro to, aby se střední proud rozšířil, aby nabízel varianty, stratifikoval se. Ale pokud je někdo konformní programově, proto, že mainstreamem sice pohrdá, ale využívá ho, pak se právě mu naopak disentní postoj ani trochu nehodí. Disentní postoje směřují k tomu, aby se rozkládala manipulativní moc, na které ti, kdo jsou záměrně konformní, mohou participovat. Pro pohodlného příslušníka středního proudu je pak vyjádření disentního názoru nebo zaujetí disentního postoje přímo ohrožující, protože to pro něj představuje možnost destabilizace, ztráty jistot. On si ve „svém“ středním proudu nárokuje právo na pravdu, na diktát, sebevědomě odvozený ze statistické převahy středního proudu.

Teprve když probereme mainstream jako diktát, který si vynucuje konformnitu, můžeme se dostat tam, kde je konformita vyžadována skutečnou mocí. Dnešní doba je charakteristická tím, že nese některá tabu, a vyslovení disentního názoru dotýkající se takového tabu je na hranici nebo přímo za hranicí kriminalizace. Jde o různé lidskoprávní, ekologické a hodnotové teze, ekonomické a sociální modely apod., které mají povahu společenských dogmat. Podklad pro ně vytváří (bohužel) většina akademického sektoru tím, jak cíleně a systematicky vytváří takový obraz světa, ve kterém tato dogmata mohou být vynucována jako „samozřejmá“ a ve kterém se odchylka považuje za útok na společnost.
Ale tady se nedá mluvit o středním proudu, jde o proud zcela umělý, dá se jen mluvit o konformitě vynucené doktrinální hegemonií. Radikálně disentní je dnes v tomto smyslu jakýkoli pokus nazývat věci pravými jmény. Ubývá prostoru pro společensky tolerovaný disent a manistreamová společnost se stává totalitním prostředím.
Genialita ovládání tohoto typu společenského prostředí spočívá v tom, že konformní jsou kontrolováni těmi, kdo se bojí být sami sebou.

Naše disentní postoje tak jsou, a dá se očekávat že stále více budou, terčem útoků rafinovaných (protože ti, kdo jsou konformní, dobře ví jak a co) a zlých, protože ti, kdo se vezou na vlně středního proudu, házejí kamení právě proto, že nejsou bez viny. A disentní posteje se stávají terčem státní represe, když se dotknou (a nemohou se nedotknout) ideologického rámce současného mainstreamu.