Když splývá konformita a mainstream

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Realistická úvaha o aktuálním disentním postoji
Anotace: 
Konformita je vynucována, mainstream se nabízí. Za oboje se ale platí. Čím? Nesvobodou.
Číslo: 

Snaha porozumět společenskému poli je pochopitelná – přitom však je třeba dbát na to, aby výsledky takovýchto vhledů byly přijímány „přiměřeně“. Nijak nezpochybňuji svobodu jednání každého člověka a naopak zdůrazňuji, že každý by měl jednat tak, aby naslouchal vnitřnímu hlasu a dělal to, co dělat má; na druhou stranu vidíme jevy, které se dají popsat tak, jako by se daná společenská skupina podobala „fungujícímu stroji řízenému vlastními zákonitostmi“. Tento popis je důležitý proto, abychom nahlédli, jaké typy jednání nás ohrožují a zároveň lépe porozuměli celé škále možných postojů, které je možné ve veřejném prostoru zaujímat, a souvislostem, které z toho plynou. Mimo jiné jen tak je možné se pokoušet interpretovat to minulé jako celek, ze kterého se můžeme poučit. Tenhle článek (a následující) má za cíl ukázat, jak se dá využít obecných sociologických, historických i aktuálních „obecných postřehů a úsudků“, aniž bychom zabředli do dějinné imanence a pojetí společnosti jako fungujícího mechanismu.

Konformita a mainstream, jejich vzájemná blízkost i rozdílnost, mohou být pro nás v tomto smyslu klíčem pro interpretaci naší nedávné minulosti i přítomnosti.
SSM a povinné schůze ROH v sedmdesátých i osmdesátých letech by se daly zcela jednoznačně ukázat jako projev konformity a mainstream – to byla pop music a seriály, ale často i mnoho z disentu, např. Hrabal (Šéfideologovi kultury Rzounkovi vlastně nevadil a mírně proškrtaného Hrabala vydával, další aktéři mainstreamu Svěrák s Menclem točili jeho filmy atd.) U hudby je značný obsah mainstreamu i v tom, co „se nenahrávalo na desky a hrálo jen omezeně“ (a žilo na pomezí šedé zóny). Do r. 1989 se tak dala konformita a mainstream poměrně dobře odlišit.
Teprve v průběhu osmdesátých let se ideologie u nás stala „štafáží“, „moc se opřela o mainstream“, nabídla ho lidem jako doplněk ke spotřebnímu zboží, uplatila jím davy stejně tak, jako o desetiletí předtím Janos Kadar po maďarském povstání zavedl reálný „gulášový socialismus“.
Konformita byla diktována po linii ideologické, jejím hlavním nástrojem je strach a na počátku 70. let se vůbec nekryla s mainstreamem, který má zcela jinou vnitřní logiku. Mainstream je víc „vnitřně rostlý“, nevyhrožuje, ale nabízí. Nabízí lacinou jistotu. Konformita je nesena příkazem. „V čemkoli se lišíš, zvyšuješ pravděpodobnost, že se dostaneš do konfliktu s mocí.“ Konformita je vynucována hrozbou. Mainstream působí ve výsledku stejně, ale opačným mechanismem. Nabízí snadnost. Bezkoliznost.
Proč ale neužíváme pro mainstream české slovo? Protože ho nemáme. Slovní spojení „střední proud" se odkazuje k vnější (prostorové orientaci), nevypovídá nijak výstižně. Lépe řečeno jde o „proud, který sám sebe prezentuje jako model úspěšnosti, což je většinově akceptováno“. Podílem na mainstreamu se člověk stává společensky úspěšný, etabluje se jako příslušník té skupiny, která je kulturně a společensky „na vlně“.
Konformita je vynucována, mainstream se nabízí. Za oboje se ale platí. Čím? Nesvobodou.

Tato témata jsou dnes velmi aktuální proto, že už dávno skončila doba, kdy konformita jako by ztratila společenské uplatnění a vše bylo ovládáno obecně akceptovaným modelem úspěšnosti a správnosti. (Mainstreamu se nedalo bránit, ale kdo chtěl, mohl si žít po svém.) Vstoupili jsme do nového, velmi vyhroceného prostoru konformity vynucované mocí – společenskou mocí, která působí silou strachu, silou potenciálních komplikací, která ve skrytu říká: „Starej se jen o své věci a pokud nechceš riskovat, do ničeho nestrkej nos.“

A zatímco u mainstreamové společnosti lze „žít po svém“, tam, kde se prosazuje vynucovaná konformita, je nutné svoji svobodu aktivně bránit – zaujímat disentní postoj.
Disens – vyjádření odlišného stanoviska již byl v TRI samostatným tématem samostatně i jako vedlejší motiv v mnoha článcích. A je třeba pojednat ho i v opozici k tomu, co je pojmenováváno jako konformita. Abychom porozuměli významu disentního názoru a jeho vyjádření, disentního postoje a jeho zaujetí, je třeba rozumět dnešnímu sebestřednému mainstreamu jako „hlavnímu proudu“, „střednímu proudu“ se všemi konotacemi na „sebevědomí prostřednosti jako přednosti“, ale především porozumět konformitě jako postoji – postoji vyhýbání se problémům a konfliktům. Tak, jak je mainstream orientován na to, co je ve shodě s většinou, která nemá jiné ambice než být většinou, tak je konformita orientována vůči tomu, co je dominantní, až absolutní ve smyslu moci. Dnes žijeme ve specifické ideologické interpretaci světa, ve kterém platí, že pravda je to, co se prosadí. Jsou tak naplněny podmínky pro to, aby mainstream s konformitou splýval do nerozlišitelnosti – vnější tlak hrozby je kombinován s nabídkou podílu na moci.
Proč je dnes disentní postroj tak obtížný? Protože musí odmítnout nejen metody vynucované konformity, ale i mainstream jako takový.

Mainstream má setrvačnost, vtahuje do svého silového pole a někdo může namítnout, že konformita s mainstreamem je přirozená, protože je vedena snahou vyhnout se problémům a konfliktům s většinou. Ale zde mám na mysli něco jiného – situaci, ve které se žádná jiné konformita než s mainstreamem nenabízí. Moc se skryla za mainstream, za konzum, aktuální rozvrhy chtění, provázané s ekonomicko-mocenskými mechanismy.
Pokud se zabýváme otázkou „co dělat“ šířeji než jen jako vlastní otázkou, kterou kladu v modlitbě Bohu, ale chceme hledat komunikativní odpověď, de facto se snažíme vytvořit obhajitelný disentní postoj. Ti, kdo jsou „pouze“ konformní, nás možná pochopí, promyslí náš podnět, ale nepodpoří nás a nemusí přitom na svém postoji nic měnit. Sice se bojí a nic neudělají, ale ve svém myšlení jsou svobodní. Ti, kdo se vezou v mainstreamu, nás v našem disentním postoji nepochopí, ale nejen to, vnímají, že už jen naše existence ohrožujeme, chtějí obhajovat svůj prázdný střední proud, protože jsou na něm závislí. Disens je možný v tlaku ke konformitě, ale není možný v diktátu středního (prázdného) proudu.

Pro ty, kdo jsou konformní ze strachu, je disentní postoj v podstatě přínosný (mohou si to více či méně jasně uvědomovat), protože rozšiřuje pole toho, co je možné, a tedy i pole toho, co je ještě možno vnímat jako konformní. Každý udržený disentní postoj rozřeďuje okraje pole konformity. Naopak, kdo je vázán svým myšlením ke svodům středního proudu, se disentního, cizího, jiného bojí, protože to pro něj představuje možnost destabilizace, ztráty jistot.

Dnes se setkáváme převážně jen s jedním typem konformity – jde o konformitu s postmoderní ideou dekonstrukce, podle které nic neplatí a podle které se všechno smí, jen se nesmí říkat, že se něco nemá nebo nesmí. Nesmí se mluvit o povinnostech a odpovědnosti, o výchově a formaci atd. Každý může svého štěstí dosahovat po svém, nic není zvrácenost. A tahle doktrína má ještě svou starou, osvícenskou vrstvu, a tak se její součástí stává kult „zdravého života“ a efektivity. Když si to člověk sečte, je toho dost a vlastně je disens docela snadný – dnes je disentní jakýkoli pokus nazývat věci pravými jmény. Ale právě tady se nesetkáváme s odporem „moci“, ale s odporem mainstreamu. Ve stejném smyslu působí několik vrstev manipulací, od tlaku reklamy, přes politické interpretace až k lidskoprávní zcela umělé agendě záměrně destruující sociální vztahy.
V tuto chvíli se negativní aspekty mainstreamu a konformity kombinují, spojují. Ve svém disentním postoji jsme dobře rozpoznáni (nejsme konformní) a naše situace se zdá být nekomunikativní, jako by dnes už žádný prostor na rozšiřování pole konformity nebyl: Konformita je svázána mainstreamem, genialita ovládání tohoto typu spočívá v tom, že konformní jsou kontrolováni těmi, kdo se bojí být sami sebou. Svým disentním postrojem jim nic neulehčujeme, disens jako by ztrácel smysl.

Naše disentní postoje se proto budou daleko víc než za doby reálného socialismu jevit jako absurdní. Již jsou a budou terčem útoků (rafinovaných, protože ti, kdo jsou konformní, dobře ví, jak a co) a zlých, protože ti, kdo se vezou na vlně středního proudu, házejí kamení právě proto, že nejsou bez viny.