Každý den ráno

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Křesťanství je v první řadě příležitostí ke spáse a v druhé řadě příležitostí k tomu, aby se na zemi dal žít ne-orientální život, tedy život, ve kterém má smysl každá lidská osoba.
Číslo: 

Občas si někde přečtu, že dnes jsme svědky cíleného útoku na křesťanství a Evropu jako plod křesťanství – a snaha vykořenit křesťanství ze společenského prostoru znamená návrat k orientálnímu despotismu. Někomu se asi představa sama sebe jako orientálního despoty zamlouvá. Ale je to jen jeden, dílčí aspekt věci, a toto jasné pojmenování tak jen trčí v beznaději, protože ho neumíme zasadit do kontextu. Je třeba jasně vyslovit ještě víc. Tenhle útok na Evropu „nespadl z nebe“, i když je možné ho chápat jako „bič Boží“. Měli jsme nespočet příležitostí naslouchat a měli jsme nespočet příležitostí vyslovit, pojmenovat – ale většina těch, kdo měli být nositeli toho podstatného, co činí Evropu křesťanskou Evropou, opakovaně selhali a selhávají.
Jsme infikováni něčím ne-křesťanským v původním slova smyslu, ale je to tak pohodlné, že se toho neumíme vzdát. „Viděl jsem pýchu jak skála se dmout“, zpívá Robert Křesťan, a je to pýcha Evropy, která znovu a znovu otevírá brány Orientu a zve ho do svého lůna, chce se do něj vrátit, zrušit se, rozplynout se v něm.
Co je to za pýchu? Namísto toho, abychom pokorně vyznávali, že jsme schopni to nebo ono vypovídat o světě (jako o stvoření), postavili jsme se nad svět, neboť svět je prý „jen“ fyzis. Na jednu stranu se to stalo nosným prvkem, protože to umožnilo stabilizovat svět středověku, ale na druhou stranu to způsobilo rozklad v samém jádru křesťanství. A teď se divíme.
Katolicismus se „zasekl“ na aristotelském pojetí nehybnosti a změny a vyplodil přehršle „pravd“, které jsou v normálním životě … (kulantně řečeno nepoužitelné), a zároveň tak už ve středověku otevřel cestu přírodovědám, které se zrodily ze stejného aristotelského zdroje a proto si nárokují pro výpovědi svých dílcích zjištění status „pravdy“ o tom, jak svět „je“. Skončilo to v pragmatickém dosahování cílů, v technice jako magii svého druhu. A aby to nebylo málo, společenské vědy s Weberem přijaly přírodovědný model „objektivity“ a staly se stejně tak jako ostatní vědy jen nástrojem techniky v rámci společenských experimentů.

Marnost nad marnost. Kardinál Ratzinger (i později jako Benedikt XVI.), který to vše viděl a snažil se nově vytýčit cíle pro myslící Evropany, nemohl uspět, neboť se až příliš spoléhal na akademickou sféru, obracel se na ty, kdo mu nejen nemohli, ale především nechtěli rozumět. Vyzýval je ke kroku, který odmítali i jen jako možnost, protože by si sami museli vypustit rybník. A po něm přišel František, který kombinuje to nejhorší z „vědeckého“ pohledu na svět s redukcí křesťanství na jakýsi obecný princip „milosrdenství“ bez Krista, jako kdyby právě to a jen to mohlo překonat svět s jeho odporem vůči křesťanství (a příklonem k Orientu).

Ale křesťanství je v první řadě příležitostí ke spáse a v druhé řadě příležitostí k tomu, aby se na zemi dal žít ne-orientální život, tedy život, ve kterém má smysl každá lidská osoba, protože každá lidská osoba bude stát před Bohem, který vidí vše, a „každé koleno musí pokleknout a každý jazyk vyznat Ježíš je Pán“. Milosrdenství chci, ne oběť? Jistě, ale kromě toho je tu aktualita a v ní je třeba se ptát „co mám dělat“ a ne zabezpečen tomismem a vědou“ spřádat plány na „správnou“ podobu společnosti a života, nebo halíkovsky (nadnábožensky) kontemplovat a nebo si s postmodernisty nalhávat, že vše je jen jazyková hra.
Právě v tomto křesťané všech denominací zrazují „věc křesťanství“. Věc křesťanství přeci není „jen“ věc Církve, není jen věcí modlitby a duchovního života, není jen věcí pokory a milosrdenství. Křesťanství vytvořilo Evropu jako místo k životu. A ta je nyní pod náporem sil, které se jí pokoušejí zničit. Paradoxně všichni ti zabezpečení tomisté a všichni ti „křesťanští vědci“, kteří jsou pyšní na své poznatky z přírodovědy, všichni ti technici ať už v pravém smyslu a nebo technici moci a dosažitelných cílů – všichni ti Evropu zrazují a napomáhají tomu, aby se propadla zpět do Orientu.
Islám? Ne nadarmo je zde zjevná snaha dostat ho do Evropy a my se marně ptáme proč? Protože vládnout v Orientu je snazší, protože Evropa v původním slova smyslu vede k otázkám po smyslu – ty v Orientu nemohou ani padnout, natož aby se v něm někdo pokoušel na ně hledat odpovědi.

Benedikt XVI. neopomněl a v jednom z mála svých po-resignačních vystoupení pregnantně formuloval své jasné přesvědčení, že Evropa je v jistém smyslu nadřazena tomu, co označujeme jako „jiné kultury“. Evropa totiž není kulturou mezi jinými kulturami, a nenávist k této výjimečnosti je nenávist věčných nedospělců, kteří nechtějí převzít svoji odpovědnost za Evropu. Snaží sami sebe vydědit, odmítnout tento neustálý úkol, zamlčet ho, zakrýt. A z tohoto ohledu je zcela lhostejné, zda jsou to tomisté, kteří ví jak to je (a protože je to jinak, než to oni ví, tak je to špatně), zda jsou to vědci (kteří ví, jak to je a jak se roztahují spolu s „vesmírem“), ať jsou to pravdoláskaři, kteří doufají, že se vyhnou Orientu jen s vykastrovanou dalajlámovskou podobou buddhismu, ať jsou to postmodernisté, kteří si myslí, že vše je jen hra a neustálá dekonstrukce a možná ani netuší, jak na ně Orient dopadne. Mnozí moji katoličtí přátelé pořád nechápou, proč prý je „házím všechny do jednoho pytle“ neházím je tam, zařadili se do této „party“ sami!

Realita je tvrdá, o něco jde. Nikdo není „zabezpečen“, pokud není schopen kdykoli vyprášit opánky, zbavit se čehokoli, o co se doposud opíral, a vydat se tam, kam se vydat má, totiž uposlechnout hlas. Hlas volajícího na poušti, nikoli autoritativní volání „vědy“, nějakého mistra, ideologie nebo antiideologie.
Nejde teď jen o to, modlit se, platí zde ono pro Evropu konstitutivní „ora et labora“. Pracovat, ale ne dělat cokoli. A proto má tak klíčovou roli ona otázka, kterou bychom si měli v plné radikalitě pokládat každý den ráno: co mám dělat? Každý den ráno bychom měli zvažovat, jestli všechno to, co děláme, není jen sebeklam, sebeklam diktovaný pohodlím, věčnou nedospělostí.