Kam kráčíš, Monitore?
Časopis Monitor (dříve RCM) dovedl dlouho balancovat na „pomezí vlivů“, rozhodně není hlásnou troubou biskupské konference, na druhé straně nikdy se nedostal s vrchností do konfliktu. Jednou nohou spočívá v antikomunismu (dlouhý seriál o mučednících komunismu), trochu jde do konzervativních pozic (ustál i sérii článků K. Bronka, silně kritickou vůči organizaci synodu o rodině), hledá podobně jako Te Deum inspirace u starých mystiků a světců obecně, je silně pro-life a v poslední době přináší seriály o mariánských zjeveních…
Ale v jednom jako by už se vydal „za hranice vlastního tvaru“: když začal publikovat příšerný a nečtivostí se vyznačující seriál fiktivních rozhovorů mezi tomistou a naivním liberálem, který kupodivu tomistovi naslouchá a nechá se jím vést jako beránek. I při značné míře sebezapření (jíž se musí vyznačovat profesionalita kritika) se tyto pseudorozhovory nedají číst. Jednak rozhovor má smysl, když je přínosný pro obě strany, tedy když se při něm něco děje. Mělo by být zjevné, že teprve v rozhovoru (a tedy v jistém aktuálně se odehrávajícím rozporu pohledů) jedna i druhá ze stran aktuálně formuluje argumenty, precizuje dřívější věty atd. A jistě jsou autoři, kteří tuto povahu rozhovoru jako literární formy dovedou dobře využít. Jestli ale má být formální rozhovor nástrojem „výuky tomismu“, pak je nástrojem hloupým a neefektivním.
Redaktoři by měli mít smysl pro realitu: rozhovor není konzultace žáka s učitelem, zejména ne v takovém smyslu, že žák předem ví, že z toho, co si myslí učitel, bude on sám skládat zkoušku. Potom se učí pouze odpovědi na otázky, které by si sám nikdy nepoložil – neměl by totiž proč.
Fuchs a po něm Cardal nám předvádějí to nejhorší, co se dá čekat: Oni ví, „jak to je“ a zmatenému partnerovi v „rozhovoru“ nejprve pomohou strukturovat dané téma tak, aby ho to nesvádělo ptát se špatně, pak mu pomohou správně formulovat otázku – nu a vida, nakonec na to „přijde také!“
Když to bylo párkrát, přeskočil jsem to, ale jestli se bude Monitor i nadále orientovat tímto směrem, ztratím důvod se jím zabývat. Považuji totiž tento namyšlený a přitom statický a hloupý způsob „výuky“ za velmi škodlivý, odvádí pozornost od toho, co se aktuálně děje, „o co jde“. Podle mne jde o to prolamovat každodennost vzhledem k věčnosti. Ale ne tak, že se přitom aktualita sama „ztratí“.
Pokud chce být Monitor zjednodušujícím edukativním materiálem pro univerzitu třetího věku – děkuji, nemám zájem. Domnívám se, že texty podobného charakteru, pokud už je někdo chce produkovat, si mají najít jiný formát tisku, především pro ty, kdo takovouto „nesvéprávnou“ pozici čtenáře vyhledávají, hledají někoho, kdo je ve světském smyslu „povede“. Monitor, který se prezentuje jako „publicistický čtrnáctideník“ by se podobnými texty zatěžovat neměl – a rozhodně by neměly tvořit jeho pravidelnou součást.
Z hlediska redakce jde o krok od aktuality, který může být fatální. Právě Krzysztof Bronk ukazoval, že „o něco jde“ a že je to zcela jiné téma, než jaké se nám nyní redakce snaží vnutit: „Naučte se, jak to je“. Žijeme ve světě, který se proměňuje, a to velmi výrazně, a čtrnáctidenník tohoto formátu může aspirovat na to, aby se věnoval výkladu situací, ve kterých se čtenáři ocitají, aby jim pomohl vytvářet skutečné a ne jen „vyčtené" vzory jednání. Proto bylo tak zajímavé sledovat dlouhý vnitřní boj profesionála, který komentoval dění ve Vatikánu, tak je možné vnímat i obsáhlé články o aktuálních výročích (např. Fatima). Ale uznávám, redakce se dostává do situace nezáviděníhodné – může se jevit, že téměř nic se nedá komentovat „v mezích“. Na jedné straně je k dispozici mainstreamová pohoda, oficiální zprávy z Vatikánu a setkání, kde se méně diskutovalo a více modlilo (ale co o tom psát, že?) a na druhé straně více či méně radikální reflexe, které už jsou z té či oné strany „za hranicí“. Ale to je přeci věc redaktorů a jejich invence. Doporučuji, aby se redakce přestala halit do formalistních učeností a demonstrovala svou radost ze života. A když už jsme u té radosti, vezměme třeba dvě sloky z Gellnerovy básně Radosti života
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.
Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.
Dopište, milí Fuchsi a Cardale, p.t. redaktoři a redaktorky, třetí sloku, která bude napsána konvertitou, který sice dál pije pivo a kouří, ale ví přitom, že Ježíš je Pán! To si s radostí přečtu. Něco ze světa. Tohle je přeci půdorys, který se učení pánové tomisté snaží „přemoci“ svojí formální argumentací – a právě proto, že ho neumí přijmout, tak jsou k smíchu. Gellner vidí, že žití je záhadné, v aktualitě je možné rozehrávat tuto záhadu alespoň tak, že „den po dni zvolna utrácíme“. Co nabízí Monitor? Jak prolamuje tuto každodennost směrem k věčnosti? Jako čtenář potřebuji pro život v dnešním světě právě takovou „třetí sloku“ a ne knížecí rady. Potřebuji však především, aby mi nikdo nezakrýval fakt, že i přesto, že pravidelně při mši sv. deklamuji vyznání víry, nic to nemění na skutečnosti, že žití je překvapivé a záhadné. Pokud to bude redakce Monitoru zakrývat, časopis odhlásím.