Ještě o přítomnosti a současnosti

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Vlastně je třeba po každém Heuréka!! tak trochu „přemyslet svět“, promyslet, jaký má tento nový vhled „vliv“ na náš obraz o světě. Vhled je primární, sebeverifikující, je nám „jasné“, o co jde, a poskytuje nám tedy východisko k tomu, abychom promýšleli syntetické, odvozené „názory“ na svět.
Číslo: 
Témata: 

Článek o toleranci v předminulém čísle Revue Trivium vyvolal některé rozporuplné reakce, asi proto, že spojoval několik volně provázaných témat. Proč jsem se prý dostal od měření prostorových těles a kritiky newtonovského světa k okamžiku přítomnosti? Podle mne to má v článku jasnou (motorkářskou) souvislost (viz http://www.revuetrivium.cz/clanek/tolerance-soucasneho), ale přeci jen se tedy „zaměřím“ na pojetí přítomnosti ještě jednou.

Domnívám se, že okamžik vhledu není nic, co by se dalo „najít“ na myšlené „časové ose“ v nějakém modelu, že jde o něco zcela jiného. Okamžik vhledu, známé Heuréka!!, je „mimo plynoucí čas“, není to proces. Odpovědí mi bylo, že Archimédes byl v procesu, řešil zadání jak zjistit podíl příměsí ve zlatě, a vyřešil to omylem v době, kdy byl v lázních: O nějakém způsobu, jak provázat váhu a objem již jistě uvažoval před koupelí, a tam si jen uvědomil, že sádelnatí lidé plavou, zatímco kostnatí se potápějí. A navíc pak stejně musel svoje řešení myšlenkově a prakticky ověřovat. Žádné Heuréka! není „z ničeho nic“ – vhled je součástí procesu, snadno zachytitelného na časové ose.

Nesouhlasil jsem. Podle toho, jak já znám efekt Heuréka!, nepotřeboval Archimédes v okamžiku vhledu nic myšlenkově a prakticky ověřovat. Když nahlédl, bylo mu to jasné. Nikoli ve formulaci že „těleso je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené“, ale ve vhledu. Právě vhled mu umožnil kdykoli potom tenhle racionální závěr, toto slovní shrnutí vhledu provést. Věděl. Pokud následně dělal praktické pokusy s tím namíchaným zlatem, nemá to se samotným „okamžikem“, tedy přítomností, nic společného. Navíc tím nevyřešil otázku, protože pokud jde o váhový rozdíl, záleží na tom, jaká je příměs – protože příměsí může být víc a různých váhově, a to znemožňuje původní otázku odpovědět skrze toto Heuréka! zcela. Po každém Heuréka! následuje zpravidla docela dlouhé období myšlenkové práce, aby se vůbec ukázalo, co všechno toto Heuréka! znamená. Vlastně je třeba po každém Heuréka! tak trochu „přemyslet svět“, promyslet, jaký má tento nový vhled na náš obraz o světě „vliv“. Vhled je primární, sebeverifikující, je nám „jasné“ o co jde, a poskytuje nám tedy východisko k tomu, abychom následně promýšleli syntetické, odvozené „názory“ na svět.
To je zajímavý proces, protože málokdo si do důsledku uvědomuje, co to znamená, když se setkáme s něčím novým, jaký to má dopad na naše myšlení o světě.
Vhled (Heuréka! efekt) nemá trvání ve smyslu časové osy, stejně jako když Pythagoras ukáže otrokovi názorně součet čtverců nad odvěsnami a přeponou pravoúhlého trojúhelníku. Prostě známe „prožívaný čas“, ve kterém žijeme, a přitom nic nevíme, pak je vhled a pak už víme. A dokonce ani nemůžeme nevědět. Je nám to jasné a to nás změnilo. Nedá se tu mluvit o žádném časovém úseku poznávání, ani teoretičtí fyzio-procesualisti nedokázali nic víc, než že se mozek chová divně a některé procesy v čase „ne-logicky předbíhají" před jiné, i když by je měly následovat, kdyby nervová soustava fungovala jako mechanismus.

Samozřejmě, že vždycky už jsme v situaci, kdy něco bylo, i Adam, před ním bylo něco víc než pět dní, a tak jde snadno dokazovat, že tu všechno již bylo, jinými slovy, že vše, co je, je z toho, co bylo (podle scholasticky myslících intelektuálů bylo vše stvořeno v celé své potenci). Proto nemůže být „nic nového“ a tedy nějaký „převratný vhled“ je jen iluze a už vůbec prý není důvodem k tomu znovu se zabývat světem jako celkem. Prostě správný logický postup spočívá v tom, že se naučíme sv. Tomáše, pochopíme, co je to potence a uskutečnění, a pak už nás žádný Heuréka! efekt nemůže překvapit, jsme na vše dobře připraveni. Jde jen o to, jestli jsme připraveni na výzvy, se kterými se setkáváme, na život.

Je to klíčové: jak se stavět k tomu, co bude? Nejspíš se to ukazuje, když máme z budoucnosti strach nebo máme omezené možnosti jednat, musíme „čekat“. Nebo když nejsme zcela pohlceni tím, co bylo, v zaměření na analýzu minulého. Naše myšlení se odehrává v mnoha polohách a vhled do věcí je jednou z těchto poloh, jen se v téhle kultuře (v úzkém slova smyslu) od malička učíme se tomu nevěnovat, pomíjet to, nevšímat si toho, protože to je nevědecké, a kdo ví jak spojené s praktikami, které shodně tabuizuje jak materialistická kultura, tak některá místa Nového zákona. Zhruba (pavlovsky) řečeno: „nezabývejte se věcmi, do kterých vám nic není“ /mimo jiné prorokování/ a „v klidu jezte chléb, na který jste si vydělali“. Ale proč, když mezi dary ducha patří kromě mluvení jazyky také prorocký dar? Protože se to v pavlovském přístupu jevilo jako „málo čisté?“ Jan  jako miláček Páně by určitě nic o vydělávání si na chleba nenapsal. Zato napsal Apokalypsu.
Kdo přemýšlí o přítomnosti jako o bodu na časové přímce, nedovede se nikdy vyrovnat s tím, že se budoucnost ohlašuje - a kde jinde než v čase, ve kterém ještě je budoucností? Časová osa je model, se kterým je v mnoha ohledech dobré pracovat, ale je to model zavádějící tím víc, čím víc se blíží přítomnosti.

Kdo si to neuvědomuje, ten vůbec nemůže mluvit o sou-časnosti nebo přítomnosti s dostatečným porozuměním, protože pokud je časová osa „dobrý model“, pak není žádné „při tom“ - průsečík os času a prostoru by byl bodem beznadějné samoty. Nic by nebylo „přitom“, protože vše by bylo „až potom“. I současné je možné podle tohoto modelu držet až potom, až kdy se stane historií. Ale to odporuje docela normálnímu životu, a nemusí tu jít jen o myšlenkový vhled, ale i o obyčejné prožívání společného. Kdo je hudebník, určitě zažil, že schóla nebo sbor je spojen tím, že všichni společně utvářejí skladbu. Nejsou o kus pozadu za dirigentem, ani navzájem. Pokud jsou pozadu, je to jasně slyšitelná chyba, kdy se nechá vést jeden druhým. Nedá se popřít, že (alespoň někdo někdy) prožívá současnost všech, kdo se podílejí na provedení skladby. Žijí při ní „stejný čas“. Pak může tenhle „současný vhled do krásy interpretace skladby“ trvat celou věčnost… tedy celé provedení hudebního kusu.