Jeden spor o ďábla a Tolkienův Silmarillion

Verze pro tisk
Anotace: 
Harmonii je možné napínat na skřipec, hnát ji ke hraně, k výkřiku, a padlý anděl neodolal touze to udělat, resp. právě v tom padl, odpadl. Vymezil se vůči autorovi skladby, aniž by znal její celek. A pokušení je právě našeptávání Ďábla – individuální našeptávání k tomu, abychom nedbali na řád (skladby).
Číslo: 
Osobnosti: 

Kde se ve stvoření bere zlo? Samozřejmě jsem se dočetl o tom, jak to vyřešili ve středověku, ale pořád to podle mne mělo logickou chybu. Bůh musel i v té konstrukci „ne-existenci zla“ umožnit negaci stvoření. Co se může porouchat, se porouchá, praví jeden z Murphyho zákonů, a tak potence k porouchání musela být již ve stvoření a musela tam být proto, aby se to porouchalo. Kořen zla je v potenci k poruše. Argument o svobodě jako daru a tedy nabídce podílu na stvoření mi to sice trochu zkomplikovala, ale stejně jsem se v tom moc nevyznal a nevyznám dosud, důležité je, že se tím tolik netrápím. „Ďábel je podvodník a nikoho nevede správně.“ Ať je to s Evou a jablkem jakkoli, někde na začátku je pád anděla – nejkrásněji ho popsal v Silmarillionu Tolkien na materii hudby jako probíhajícího znění, ve kterém souzní různé „party“ – a ve kterém se čas naplňuje chválou a to tak, že každý má (a zpívá, tedy uskutečňuje) svůj „part“ ve vztahu k celku. Proto souzní různé hlasy tak, že jde o celek skladby, a tento celek je větším, než je vše, co obsahují jednotlivé partitury, právě proto, že se odehrává, že je žit. Proto může být svět rájem, tedy něčím libým, naplňujícím se chválou a slávou Boha stvořitele.
Pád andělů spočíval v Silmarillionu ve snaze nalézt pro sebe vlastní part – vymknout se z řádu skladby, dynamizovat ji, jak bychom řekli dnešními slovy. Harmonii je možné napínat na skřipec, hnát ji ke hraně, k výkřiku, a padlý anděl neodolal touze to udělat, resp. právě v tom padl, odpadl. Vymezil se vůči autorovi skladby, aniž by znal její celek.
A pokušení je právě našeptávání Ďábla – individuální našeptávání k tomu, abychom nedbali na řád (skladby), abychom ho nehledali, abychom v něj nevěřili. A naopak, abychom hleděli jen na svůj vklad do toho, co se děje, do hluku světa. To padlý anděl nabízí jako podstatný ohled vlastní chtění a tato doba mu ve všem podlézá, neboť vlastní chtění učinila tím nejdůležitějším základem jednání dokonce tak, že ho chrání zákonem (kdo to neví, ať si přečte začátek občanského zákona). Ďábel může člověka „posednout“ a posedlý pak cíleně a bez sebekontroly směřuje ke zlému. Většinu lidí ale ďábel pouze podvádí, svádí tak, aby i oni byli „padlí“. A většinu zla pak způsobují lidé, kteří si to vůbec neuvědomují, jen nehledají svůj podíl na Boží skladbě, nebo jsou již v důsledku působení ďábla tak zahlušeni upadlým světem, že Boží skladbu neslyší, nedovedou se k ní přidat a pokud se přidávají, protože je k tomu vede vnitřní hlas, nedovedou rozpoznat, kdy toto vnitřní vedení ztrácejí a opět bloudí,

Nedávno jsem se dostal ohledně Ďábla do sporu. Tvrdil jsem, že Ďábel v tomto smyslu je individuální a ve světě může konat jen skrze člověka: Má samozřejmě svůj plán – a ten spočívá v neznalosti skladby a následném popírání a destrukci stvoření jako krásy a dobra, tedy ve vnášení ošklivosti a zla do světa. Ale ďábel ví, že se s tímto plánem může (prvoplánově) obracet jen na malý okruh lidí, právě jen na ty, kdo jsou posedlí zlem, jejichž cílem je škodit. Ale má také možnost působit na jednotlivce, kteří „jen“ nechtějí spolupracovat na Božím plánu, nechtějí souznít s Boží skladbou a mají představu, že oni sami dovedou nejlépe komponovat a dirigovat. Tito lidé pak vymýšlejí plány, o kterých se říká, že jsou plány „ďábelskými“. Domnívám se, že Ďábel sám nemůže být v žádném případě autorem nějakých „světových plánů“, pánem dějin je Bůh. „Zlý“ nesporně existuje, ale lidé nemohou svádět na Ďábla, že je autorem nějaké Ďábelské skladby proti-božských dějin. Bůh může každý Ďáblův pokus (pokus zasáhnout do skladby svým rozkladným chtěním) zakomponovat do celku skladby, protože provádět skladbu, tedy „žít svět“, znamená vstoupit do napětí mezi dobrem a zlem. Ďábel může působit na konkrétní lidi, může je přímo nebo nepřímo vést k tomu, že na sebe vezmou svůj díl vzdoru proti Bohu, někdy bez toho, aby si to uvědomovali, mnohdy v přesvědčení, že konají dobro pro druhé.
Ďábel je „jen“ padlým andělem, nemůže „skládat antihudbu“. Sám se může jen pokoušet kazit provedení skladby. Bůh má individuální plán s každým z nás a ten směřuje k naplnění toho, co je dobré, krásné a pravdivé, tedy toho, co je v běhu věcí správné. Ďábel má také individuální plány s každým z nás, totiž každému z nás se snaží vnutit něco z hluku a lomozu upadlého světa, z neladu a ošklivosti, destrukce a ubližování jako přímého zla jednoho proti druhému, ale také se snaží vést nás k tomu, abychom se sami stavěli do roli „kreatora“, abychom (bez souznění s Bohem) projektovali budoucí dění.
Je to důležité? Dnes je při jisté úrovni intektuální činnosti zjevné, že svět netrpí jen přímým osobním zlem jednoho vůči druhému, kainovským zlem. Svět je systematicky proměňován tak, aby se proměnilo chápání hodnot, aby bylo snadné otevřít dveře Ďáblovi. Existují různé spiklenecké teorie a jedna „hyper-spiklenecká teorie“, která za vším vidí „plán Ďábla“. Ale já oponuji. Ďábel sice je, ale natolik není, že nemůže mít jiný plán, než vést nás od Boha, vést nás k zapomenutí toho krásného a dobrého, o čem tajemným způsobem víme, protože jsme s Bohem spojeni. Mnozí by na Ďábla rádi hodili „světské plány zla“, dílčí plány, aktuální a historické, ale ty mají na svědomí lidé. Bůh se nám ukazuje, ale neslibuje nic než sebe. Ďábel nám slibuje ve světě vše, na co si vzpomeneme. Ve světě existuje spor mezi dobrem a zlem – tak jako existoval na nebi. Padlý anděl byl z nebe svržen na zem a od té doby lidem vnukává, aby vymýšleli plány babylonských věží, vnukává jim, aby vytvářeli plány dobra jen pro některé a tedy proti druhým, a nebo dobro (potěšení) jen pro sebe, s ignorováním druhých a nebo dokonce proti komukoli druhému. To jsou Ďáblovy nástroje. Jiné nemá.

Tak jsem to Ďáblovi nandal, ukázal jsem jeho omezenost – ale neměl bych se zeptat, proč se mi líbí freejazz, kde si hraje „každý co chce“? Líbí se mi, i když ho nemohu poslouchat dlouho. A proč se mi tak líbí individuálně „souznít“ s nějakou úplně dílčí skladbou světa? Proč se nechám vést nějakou prostou jednohlasou melodií a jindy se vyžívám ve variacích hlasů? A jak je to s rytmem, s časem, protože dobré je nasadit správný tón ve správnou chvíli, jinak se nejedná o správný tón… A nejen to. Každý z nás ve světě slibuje a slibuje si od světa - proč i já vnucuji lidem svoje rozvrhy a vědomosti (dílčí rozvrhy a dílčí vědomosti)? Kdo že se mi to dívá přes rameno na klávesnici (počítače) resp. klaviaturu?
Nikdy není vyhráno a každým okamžikem jsme až po uši ve světě po pádu, který je jedním z možných, je to náš svět, a máme ho rádi v tom, jaký je a nemáme ho rádi v tom, když se právě na něm ukazuje ošklivost a zlo. Patříme do světa pomíjivosti a neustále je třeba se zříkat ducha zla: v tom nepomíjivém to je asi hodně jinak.