Jeden čtenářský dopis

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Hlavně nechat se poučit onou až skoro zaťatou snahou udržet se mezi iluzí předem nalinkované skutečnosti na straně jedné a iluzí vždy nového rozhodování od nuly na straně druhé.
Číslo: 

Vážený a milý pane kolego,
dovolte, abych Vám napsal podnícen nejprve otázkami ve Vašem článku 156. Nevím, kolik a jakých čtenářských ohlasů máte, jeden navíc to asi nevytrhne, ale i tak bych se rád přidal k těm, kteří mohou napsat "ano, někoho to zajímá" - a zajímá právě jako jedno z těch věru nemnoha míst virtuální krajiny, kde se dlouhé prostory věnují soustředěnému přemýšlení nerušenému všudypřítomnými hypertexty, odkazy k dalším a dalším souvisejícím stránkám, na všechny strany se rozbíhajícími diskusemi...; jako místo, kde se k přemýšlení nevybírají Ty Důležité Věci, které by přece měly být důležité pro každého (a nejsou-li, je to nejspíš chyba toho každého), nebo dokonce Věci Samy, ale věci, na nichž zde a nyní nějakému kontingentnímu, stvořenému někomu záleží. Tedy zajímá právě kvůli těm "samostatným vhledům do světa", které vždycky děláme z té své dost náhodné, omezené, nezajištěné a vůbec prekérní perspektivy - a ejhle, ono se právě tak ukazuje to podstatné (aspoň někdy).
Pochybuji, že bych byl jediný, kdo po objevení Trivia nad ním několik nocí po sobě vysedával dlouho přes půlnoc a hltal a hltal - a kdo pak pochopitelně došel k nějakému střízlivějšímu, zralejšímu postoji jakési kritické - jak to nazvat? za Tomášových časů se tomu snad říkalo docilitas, tedy ochoty nechat se poučit. V mém případě hlavně nechat se poučit onou až skoro zaťatou snahou udržet se mezi iluzí předem nalinkované skutečnosti na straně jedné a iluzí vždy nového rozhodování od nuly na straně druhé. Kromě toho samozřejmě i řadou konkrétních analýz a kritik - příkladmo: kritikou jak Jiřího Fuchse, tak P. Halíka (nepamatuji si jinak mnoho kritik obou myslitelů, které by nebyly za filosofii/teologii přestrojená politika) nebo kritikou onoho téměř fatalismu u jinak výborného Preisnera. Živím se Triviem neustále, byť, nezapírám, několik málo ingrediencí nechávám na talíři.
(JF)

Je dobré vnímat. Otevřít se, Je dobré se nebát připustit si, že se člověk může s něčím míjet a v tomto smyslu se tedy mýlit. Nevím, jak to říci lidem, kteří se bojí, že je něco zvnějšku ohrožuje, kteří jsou uzavřeni, kteří se drží ze strachu „toho, co se dělá“. Nevěřím na nějakou „předurčenost“, protože jsem viděl, že i člověk mainstreamového myšlení se může probudit, otevřít, začít žít skutečný život, ale nevím, jak zvnějšku prolomit tu „sebejistotu v zákopech“, ve které žije velká část lidí, se kterými jsem se setkal. Ale setkávám se také s lidmi, se kterými mám na první „pohled“ (spíš pocit) něco společného.
Každá otevřenost v sobě nese trochu „vykročení ze sebe“, ochotu něco ze sebe umenšit, a dost dobře si pamatuji, že mnohá životní poučení mi v nečekaných případech byla zprostředkována nejrůznějšími více či méně neznámými lidmi, „obyčejnými“ lidmi. Proč zprostředkována? Protože si zpětně uvědomuji, jak důležité bylo je právě v tu chvíli slyšet, vidět, jak mě to a ono formovalo. A pokud nemám svoji vlastní formaci a růst pokládat za souhrn náhod, musím to vše vnímat jako „nenáhodné“, jako součást něčeho, co je v Božím plánu. Ale zachovat si přitom schopnost nesklouznout do druhého extrému, nepovažovat vše za „dané“, protože pak by se mi všichni ti lidé, se kterými jsem se setkal a kteří pro mne byli a jsou důležití, stali jen pasivními „nástroji“ prozřetelnosti. Někde u této úvahy je základ jakési „podvojnosti v přístupu k lidem a věcem“, která snad je typická i pro Revue Trivium. Jde o interpretaci „vhledu“. Vhled není „fenomén“, vhled je to, co se ukazuje v rámci smyslu. Vhled není „pouhým materiálem“, se kterým je možné pracovat jako se nezpracovanou, neočištěnou „surovinou“ myšlení. U vhledu se „co“ vždycky pojí s „proč“. Každý vhled je vhled do souvislostí – je zároveň konstrukcí i re-konstrukcí. Ve svých vhledech „vytvářím svět“ stejně tak, jako odkrývám to, co již nějak je. Kdo sklouzne do jednoho z těchto extrémů, ztrácí životodárnou půdu pod nohama. Stane se „držitelem pravdy“, špatným učitelem a zároveň špatným posluchačem, stane se ideologem, ztratí porozumění pro budoucnost… Apage satanas!

Slovo „poučit se“ má dnes ošklivé konotace, zvlášť pro ty, kdo si pamatují „poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ apod., poučení je dost často synonymem pro nastupující pragmatismus. Ale mně jde o jiný typ poučení, o kterém pisatel dopisu (ze kterého je výše ocitovaný úryvek) píše jako o něčem vlídném, příjemném. Jde o poučení, které spočívá ve schopnosti bez mindráku a pocitu méněcennosti si přiznat, že mne obohacuje, když se na svět dívám též jinýma očima, a o to víc, pokud se mě přitom nikdo nesnaží ideologicky „zaslepit“ proti jakýmkoli očím jiným. „Leccos vyzkoušet, to dobré si osvojit“, v tom je velké moudro – a Revue Trivium je vedeno snahou vytvářet vhledy: články zde uveřejněné jsou psány jako sondy do materiálu světa, do situací života: více či méně promyšlené, cíleně zbavované mainstreamového balastu, využívající relativně širokého myšlenkového rozkročení vyplývajícího z osobní historie autora.

Znám čtenáře, kteří se vlastně na Revue Trivium těší, ale bytostně s tímto postojem nesouhlasí, říkají posměšně „tak pravil Štogr“, nejde jim pod vousy fakt, že za tím vším není „spolehlivý fundament“, ke kterému by se dalo nějak snadno dobrat, že za tím není něco objektivního nebo alespoň snadno pochopitelného. Vlastně se přitom sami sobě diví, proč jsou ochotni věnovat čas právě tomuhle, ničím nezaloženému, nepodloženému a přitom pro ně nepřiměřeně sebevědomému psaní. Některé irituje tato zdánlivá „samozřejmost“. Když jim řeknu, že mají také možnost interpretovat celou věc tak, že skrze Revue Trivium či další platformy se prostě čas od času setkají s něčím, co měli slyšet, rozházím si to u nich ještě víc. Cokoli pak vysvětlovat je nesmysl.

Lidé jsou zvyklí, že to, co je „společensky hodnocené“, by mělo být spojeno s institucionalizovaným věděním, nějakou katedrou, odborností, nejlépe podpořené pozadím akademického provozu - jsou ochotni „naslouchat autoritám“ a mate je, že Trivium se netváří jako tradiční autorita, ničím se nezajišťuje a prostě „nabízí“. O to milejší je, když někdo o oné „docilitas“ poměrně přesně napíše – a navíc člověk, který zná autora jen skrze články Trivia. Děkuji.