Jak se vyhnout Aristotelovi

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
„Jaký jiný analytický nástroj než aristotelské kategorie vlastně navrhujete“? zeptal se mě jeden z čtenářů Revue Trivium ve své reakci. A trefil tím hřebík na hlavičku.
Číslo: 

Mimo jiné tím ukázal past, ve které se post-aristotelici ocitají. Naučili se cosi o adaequatio rei et intellectus – mezi sebe a svět vložili něco jako „nástroj adekvace“ – tedy pravdivosti výroku. A já mohu odpovědět: Ptáte se proto, že podle vás, Aristotela a Tomáše je tu na jedné straně člověk a na druhé straně nějaká skutečnost a mezi nimi ten nebo onen „nástroj myšlení“, který plodí pravdivé výroky. Ale já vám ukazuji, že každý člověk „vrůstá do světa“ a o svých „myšlenkových nástrojích“ vždycky přemýšlí až ex post, až poté, co již cosi poznal. Poznal bez výroků, bez Tomáše. Neuškodí promyslet variantu, ve které člověk na poznávání svých „myšlenkových nástrojů“ kašle a dělá to, co má: i nadále do světa vrůstá. Zůstává v jistém smyslu teenagerem světa, třtinou ve větru, cítí svět, který se děje „na své kůži“. Nemusí ale být „ve vleku světa, a může si přitom osvojit leccos z profesionality těch, kdo pracují s řečí.
Vrůstání do světa je základní proces spojený s lidským žitím a tento proces je samozřejmě spojen s poznáváním světa „teď a tady“. A co je třeba nezakrýt, je u mnohých také spojen s resignací na poznávání toho či onoho aspektu světa.

„Jaký jiný analytický nástroj než aristotelské kategorie vlastně navrhujete“?
zeptal se mě jeden z čtenářů Revue Trivium ve své reakci. Mohl jsem mu odpovědět: Nepoužívám žádný „myšlenkový nástroj“, není nic, co by bylo jakýmisi „kleštěmi“ mezi mnou a světem, skrze které bych svět „držel“. To je model spojený právě jen s Řeky, Platonem a Aristotelem a jejich následovníky. Se všemi, kdo hledají pevný počátek v idejích. To jistě byl pro vytvoření Evropy důležitý impuls, ale jen impuls. Nikoli všelék. Pro mne je určujícím vodítkem výpověď „Jsem, který Jsem“. Svět? Nedržím ho, nestojím před ním „oddělen“. Ptám se na to, co se děje, a o tom, co se děje, vím, neboť se mě to týká. Nestojím před světem, ale jsem součástí toho, jak se svět děje, vypovídám o tom a tedy o něm. A považuji za důležité obhájit tuto svoji „roli“ a to především tím, že jsem (podle mnohých přes svůj handicap neujasněnosti svého „nástroje“) schopen popisovat skutečnosti světa a vhledy, které jsou nesporně (i pro tomisty) objevné a týkají se toho, co je obecně nazýváno „řádem světa“. K pobouření relativistů odkazuji na řád světa, k pohoršení tomistů se vysmívám otázkám, na které jsou odpovědi již předem známé a dají se naučit ve škole.

Kdekdo „znalý“.(i tento čtenář) vidí, že tomismus je světu vzdálený a snaží se vyřešit otázku, jak jeho „tvrdost“ a černobílost nějak změkčit, rozředit. Ale ono to nejde. Benedikt XVI. tenhle problém řešil – a nevyřešil. Na jednu stranu nelze popřít, že v tomto myšlenkovém systému je celkem „bezpečně“ zachycena systematika „pravd víry“ (a proto je tomismus jedním z „pokladů Církve“), na druhou stranu je to poklad beznadějně neproduktivní, je to lampa schovaná pod kýblem, abych použil známý biblický obraz. Je to středověké brnění, které je dobré jako relikvie, měl-li je na sobě svatý Václav, a může to být muzejní exponát, ale dnes je ve svém původním smyslu už zcela passé. Jednak neochrání proti dnešním zbraním, za druhé sami jsme vyrostli, kupodivu, dost jsme toho ze světa načerpali. Máme úplně jiný tělesný vzrůst, nevlezeme se do něj.

Nenavrhuji žádný „jiný“ myšlenkový nástroj, jsem volajícím na poušti jistot:
Otevřete se pro to, co je Hlasem, vstupte do otevřenosti dění, jehož smysl se má teprve vyjevit. Nehřešte svoji sebejistotou!
Nejsem vědec „vědy o světě“, nic takového není a být nemůže. Svoje články a kritiky píšu proto, abych vyslovil, protože si myslím, že to tak být má, používám publicistický jazyk, který se někomu může jevit jako přeexponovaný, Zbytečně dramatický? Je to jako fotit občas s bleskem. Bez ohledu na techniku se snažím, abych především odkrýval svět v jeho skladebnosti. Otevírající se svět, do kterého lze vrůstat.
Ano, mám občas trochu zlomyslnou radost, když „trefím do černého“ a nějaký (podle mne až příliš sebejistý a namyšlený) papaláš katolických pravd se chytí za nos. A proč se zaměřuji spíš na tomisty a ne na liberály? Asi mi na nich více záleží. Každý liberál totiž někde v hloubi ví o intelektuálním podvodu, na kterém se podílí, ví, že ho něco přesahuje. Zatímco tomisté se svou pravdou jsou proti světu docela dobře zabezpečeni. Občas mi připadají jako želvy v krunýři: zatáhnou hlavu a nohy a myslí si, že nic z toho, co se děje, se jich netýká. Ani hrnec s vřelou vodou, což zde může být symbol pro želví polévku nebo peklo.