Jak jsem na tom s metafyzikou

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
A také se stále znova a znova se odkazuji na to, co „vyplývá“ ze skutečnosti. Neboť pokud si přístup k ní neuzavřu schematickým myšlením, mohu mít (a mám) kontakt se skutečností, která se děje. Děje se jako nerozlučitelné rozumění a tajemství.
Číslo: 
Osobnosti: 

Myšlení, které Jan Frei představuje ve svém dopise, je myšlení středu, ale zároveň z hlediska rutiny současné společenské a filosofické reflexe jde o myšlení okrajové, myšlení „bez všeobecně akceptované platformy“. A v tomto smyslu mu na jeho otázku odpovídám ANO. Dal jsem nejdříve prostor jemu (v předchozím článku je uveřejněn celý text dopisu), abych se nyní mohl na tuto otázku pokusit odpovědět obšírněji.

Jednoho není třeba se dobírat – pevného rámce a identity – objevujeme je v okamžiku, kdy objevujeme sebe. Vše se rodí zároveň s tajemstvím, ale tajemství je jen součástí toho, co ve své povaze tajemné není, v čem teprve může mít tajemství smysl. Běžně je tato situace vykládána tak, že „základní“ existenciální zkušenost sama sebe, to, od čeho se odrážíme a k čemu se vracíme, má charakter vztahu k neurčitému dění. A z toho se u mnoha současných autorů odvozuje naše „vrženost do dění“. Musím se vůči takovému způsobu myšlení „začátku“ vymezit.
Základním rámcem našeho myšlení je podle mne sebe-poznání, které umožňuje chápat tajemství a dění jako to, na co se právě já mohu ptát. Ptát se dávno předtím, než jsem schopen se svou identitou pracovat, ptát se od okamžiku, kdy jsem schopen se otevírat neurčitosti dění obsahující jistotu i tajemství. A to je dávno před tím, než ovládám slova jako „termíny“ nebo „pojmy“.
Neuvědomuji si, jak jsem začal „vnímat“ neurčité dění. Nemám žádné místo, ze kterého bych mohl popsat „skutečnou“ konstelaci tajemství, neurčitého dění a identity (identit) v okamžiku „zrodu“ mého myšlení. A přesto se opírám o nesporná konstatování: jsem, a to tak, že se vztahuji, že se mne týká, co se děje, a já se na tom, co se děje, podílím. Jsem (a odpovídám za to), ačkoli v okamžiku jednání není jasné, jak se do neurčitého dění moje jednání promítne, jinými slovy „co způsobí“. Uvědomuji si tedy, že jsem aktivním hybatelem a uvědomuji si, že se setkávám s jinými „aktivními hybateli“ – ale to vše je zcela něco jiného než „vrženost“. Vrženost je pozdní, poučený, až příliš „vydestilovaný“ popis mé situace, je to popis okamžiku, kdy jsem vzdal úsilí porozumět smyslu dění a smyslu svého činění, kdy jsem ztratil porozumění pro tajemství a zaměnil jsem je za resignaci. Celá kultura, jak ji rozumím, je postupným rozpoznáváním jednotlivých aspektů neurčitého dění, a současně s tím je i zapomínáním na to, jak bylo rozuměno některým aspektům dění těmi, kdo tu byli přede mnou. Jeví se mi, že jsme limitováni v tom, jak můžeme rozumět nám dosažitelným aspektům neurčitého dění – jako bychom se mohli obrátit jen k omezené škále těchto prvků; zaměření na jeden aspekt dění zároveň znamená, že nám téměř vždy uniká aspekt jiný. V jiném textu (vyjde v příštím čísle Revue Trivium), který je věnován kubismu, píšu:

V animistických společenstvích, ve kterých se nerozlišuje mezi kulturou a kultem, má každý obraz primárně magickou roli. JE tím, co předvádí, tím, co rozpoznáváme. Význam slova „je“ je v takovém společenství ve vztahu ke skutečnému „úplný“ a bezešvý. Tak my nemyslíme, ale to neznamená, že je to myšlení „mylné“. Jen je jiné, má řadu nevýhod, ale také můžeme ocenit některé jeho výhody. Obraz, socha se podílí na identitě věci samé, na skutečnosti věci neoddělitelné od dění, nevytržené z dění. Pro člena animistického společenství figurka člověka nebo zvířete v jedné z těchto rovin „je“ stejně tak skutečně, jako v jiné rovině „je“ člověk nebo zvíře, které bylo pro tuto skutečnou součást světa vzorem, podkladem. Ať už nám to připadá jakkoli nepochopitelné, figurka a její vzor se podílí na jedné (stejné) identitě. Přitom nejde o to, aby šlo o spojitost danou co největší vizuální podobností. V našich slovech jde o „symbolické“ spojení, více se této realitě neumíme přiblížit. Je to tím, že identita je pro nás vázána na materialitu, soška je pro nás „jen“ soškou, symbolem, zobrazením něčeho. Vidíme identity dvě tam, kde někdo jiný vidí jednu. Nepřímo bychom mohli říci, že v případě magického zobrazení stojíme před jednotou (později uvolněného) pojmu v jeho obecnosti a zároveň jména v jeho individualitě. Jinými slovy stojíme v situaci, která ještě nenastolila problém obecnin.

Na tomto příkladu je možné ukázat, co ve vztahu k metafyzickému rámci dělám: jistě, snažím se vypracovat „co nejpropracovanější“ meta-kontext, skrze který by šla naše situace ve světě (porozumění rámci, identitě a skutečnosti neurčitého dění) co nejlépe popsat, například v diskusi o přirozeném právu ( http://www.revuetrivium.cz/clanek/2013_1/prirozene_pravo , citace na konci článku*). Ale také se stále znova a znova odkazuji na to, co „vyplývá“ ze skutečnosti. Neboť pokud si přístup k ní neuzavřu schematickým myšlením, mohu (a mám) kontakt se skutečností, která se děje. Děje se jako nerozlučitelné rozumění a zároveň přijetí tajemství.
Jsme namyšlení a mnozí nevidí, neslyší, zapomněli na neurčité dění a žijí ve svých schématech. Můžeme ale vyloučit, že se „západní“ myšlení ve své převaze nepřesunuje do modelů a uzavřených systémů? Možná nebude trvat dlouho a problém obecnin upadne do zapomnění, předtím se stane věcí zasvěceneckou a nakonec prázdnou mantrou. Koho bude zajímat otázka, co je to pojem? Pokud celé toto myšlenkové schéma nebude nic vypovídat o neurčitosti dění a o tajemství, ztratí smysl. Do rozumění světu nastoupí jako prostředník Harry Potter.
Jsme dědici idejí, krystalů vypreparovaných z horniny neurčitosti starými Řeky. Ale ať už nás krystaly pojmů fascinují sebevíc, ztratí smysl, pokud zůstanou uzavřeny v temnotě pokladnic „mocných“, tedy v tomto smyslu těch, kdo si myslí, že ovládají slova ve vztahu ke skutečnosti. Nakonec zmizí zaváty pískem.

Ještě považuji za nutné zvýraznit jeden aspekt našeho jednání, který ve vztahu k metafyzickému rámci považuji za doposud nedostatečně odkrytý: je jím naše selhávání. K našemu metafyzickému rámci patří jisté porozumění tomu, co má být, co přichází. Patří k tomu ale také vědomí, že to, co přichází, nastat nemusí. Nejlépe je to vidět na příkladu některých proroků, ale jde to popsat i bez vnějšího odkazu, citaci vybírám také z příštího čísla Revue Trivium, článek o Autorovi:

Budoucí má v sobě nelehkou hádanku, protože je otevřeno naší svobodě: svobodě přitakat a svobodě se mýlit, selhat. Budoucí s jakousi vlídnou pokorou přijímá naše selhání a vtiskuje je do skutečnosti, tak, že jsou přijatelná v kontextu nového. V Autorově případě se to týká Díla – a to tak, že jeho selhání ke skutečnosti a k dílu PATŘÍ! Nemůžeme neselhávat a kultura je prostředím, které vstřebává tato selhání, ta se stávají součástí našich životů a je možné je přijmout jako součást světa. Dílo nám ukazuje, že je možné přitakat celku, který v sobě selhání nedílně obsahuje. …

Musím přitakat, deklarovat, že jsem optimista, právě v tomto ANO, které jsem (byť s jistým váháním) vyslovil již na začátku tohoto textu. Proto je (či spíše pro mne „zůstává“) otázkou, proč „ředím“ dílčí výpovědi, které mají metafyzický charakter, do aktuálních textů. Odpověděl jsem ANO – protože si myslím, že je to dobrá cesta. Ale zároveň nevylučuji, že by metafyzický „koncentrát“ šlo z jednotlivých takovýchto výpovědí poměrně jednoduše získat. Proč se mi do toho nechce? Nevím. Raději se zabývám neurčitým děním, jistotami i tajemstvím, výzvami, které přede mne toto dění staví; snad není opovážlivé říci, že se snažím naslouchat volajícímu hlasu.

(pozn.* - v knize Periferie středu na str. 460 a dále)

V mých textech je rozptýlena řada dílčích argumentací pro to, že můžeme pracovat s přirozeností, která je neměnná, a naopak dosti výrazná kritika aristotelského uvažování o podstatách (neměnných). Klíčové je, že přirozenost je podle mne neměnná, ale naplňuje se v tom, co se děje. Na konci encykliky Fides et ratio je takový tajemně vytýčený úkol pro filosofy, aby nalezli nový, odpovídající model, podle kterého by se dala najít taková jednota jsoucího, ve které by bylo možné popsat, co je základem jevů a tedy základem pravdivé (filosofické) výpovědi o skutečnosti – aby se dalo mluvit o světě a přitom svět „neuhýbal“. Je to formulováno s vědomím, že aristotelsky pojaté podstaty jsou neudržitelné, ale my nemůžeme pracovat jen s fenomény. Samozřejmě tento úkol popisuji svými slovy.

A dále tamtéž

je důležité ukázat zcela jiné porozumění času. Přirozenost se naplňuje v budoucím - my procházíme v čase od narození do smrti a jen velmi zřídka předjímáme, vidíme víc než aktualitu. Ale hledisko spravedlnosti je zcela opačné. Spravedlnost je – jen její těžiště spočívá v tom, co bude na konci.
Ve změněném pohledu na roli času a dění je důležitý akcent budoucnosti – budoucnost má v sobě celek (věků) a v něm celek všech věcí i nás samých. Některé věci jsou rozhodnutelné jen ve zpětném pohledu – to víme i my, ale je třeba to zobecnit. Není proto vhodné mluvit o přirozeném právu, ale o přirozené spravedlnosti: u Soudu na konci věků vyjde najevo vše, co bude relevantní vzhledem ke spravedlnosti. Právo je nástrojem a zároveň procesem, jak se dobírat spravedlnosti, právo by mělo sloužit spravedlnosti do té míry, jak je v aktuálním čase (zejména ve zpětném pohledu, ale nejen v tom) pochopitelná, postřehnutelná.

To souvisí i s povahou jednání. Jednám nejen na základě hodnocení minulého a na základě aktuálního rozvrhu. Součástí jednání je nesporně ohled k budoucímu: reaguji na výzvy budoucího, budoucí je pro mne „jsoucím“ stejně tak ba ještě více než to, co je aktuálním, neboť aktuální pomine a výsledek mého jednání bude posuzován z hlediska toho, co nastane. Atd. tento aspekt byl v přirozeném právu doposud opomíjen a teorie „neměnných podstat“ v podstatě negovala jakékoli dění, snímala z něj smysl. Jako by v životě šlo o to „odžít si ho“ bez ztráty květinky, bez černých puntíků.