Intelektuální nepoctivost

Verze pro tisk
Podnázev: 
Největší význam Bohdana Chudoby
Anotace: 
Naše zkušenost z toho „být nad světem“ je stále vyvažována tím, že jsme ve světě.
Číslo: 
Osobnosti: 

Bohdan Chudoba je nesmírně inspirativní osobnost, jeho pojetí času, kultury, skutečnosti, mýtu a další jsou bezpochyby výjimečné. Staví před přemýšlejícího člověka výzvu, která se jeví jako alpský vrchol pro toho, kdo není žádným horalem. Ale není třeba se nechat zaplašit. Tím nejvýznamnějším, před čím při seznámení se s jeho dílem stojíme, je docela obyčejná výzva, která se neliší (použijeme-li stejný obraz) od výzvy k výstupu na naší národní horu Říp: jde o to dostát tomu, co máme před sebou, v čem žijeme. Je to apel na myšlení, které stojí na intelektuální poctivosti.

Jestli je ve světě lidí něco opravdu nepěkného, ošklivého, pak je to právě intelektuální nepoctivost. Příliš mnoho z nás se spokojuje s takovým obrazem světa, o kterém ve skrytu duše ví, že si ho přimalovává tak, aby byl přijatelný, pohodlný. Spokojuje se s polovičatostí myšlení, které jen ledabyle sestavuje fragmenty světa, je nesourodým nakupením myšlenek, které jsou obecně sdíleny. Tenhle obraz si malujeme, protože nechceme být vystaveni konfrontacím se světem, chceme z toho v takovém obraze „vycházet dobře“, chceme žít pohodlně. Až příliš mnoho nesporných skutečností, které bychom měli promýšlet, vytěsňujeme, vytlačujeme ze svého obrazu světa a pak sami žijeme rozpolceně, jen v nesourodé koláži, zaslepeni a zahlušeni vůči čemukoli, co takto redukovanou skutečnost přesahuje. Podle mne je tím nejdůležitějším, co Chudoba říká a co odhaluje, právě tohle: ani si neuvědomujeme, v jaké míře žijeme v intelektuální nepoctivosti.

Nestačí jen „nějak“ intelektuálně zastřešit vše, co je pro nás pohodlné vlastní subjektivitou – můžeme a máme myslet i tam, kde se myšlení stává nepohodlné, kde jde proti autoritám nebo „obecnému úzu“, dnes by se řeklo „proti sdíleným narativům“. Bojíme se rozporů, u kterých si nejsme jisti, že bychom je dokázali vyřešit bez toho, aby to nějak nepříjemně nedopadalo na náš život, uhýbáme před nimi. Vždycky jsme nějak „nad věcí“ – to vyplývá z našeho postavení „ve světě“ a zároveň „vůči světu“. Ale toto „nad věcí“ by nemělo být zakončeno tak, že my sami máme poslední slovo, nějak to vše překleneme a spočineme v pohodlném „takhle to je“. To je největším svodem myšlení, je třeba si stále znovu připomínat, že v našem myšlení se můžeme dobírat jen toho, co lze nahlédnout, do čeho můžeme mít vhled. A pak jsme si jisti, že i takto se to dá vidět, i takto tomu (všemu) lze rozumět. I takto se dá svět a dění „myslet“. A v tomto smyslu můžeme svědčit.

Ať již vylezeme (myšleno intelektuálně) na kopec nad místem, kde žijeme, na Říp našich národních dějin, na alpský štít trčící nad Evropou nebo vrchol světa v Himalájích, nemůžeme zde spočinout. Musíme se vrátit do své každodennosti; i po návratu z nejvyšší hory myšlení, která je z naší každodennosti dosažitelná, jsme opět na počátku. Měli bychom se dívat, naslouchat, vnímat. Naše zkušenost z toho „být nad světem“ je stále vyvažována tím, že jsme ve světě. Že jsme otevřeni pro to, co přichází, že jsme otevřeni druhým v setkáních.

Chudoba ve svém díle ke konci života věděl, že se ocitl v myšlení na svém vrcholu. Jistě, jeho kniha Člověk nad dějinami může být chápána jako vrchol velehory. Nastavil v ní laťku intelektuální poctivosti, která se neleká toho, co z poznání vyplývá. Nemusím souhlasit s mnohými vstupy jeho myšlení, s mnohými jeho závěry. Nemusím lézt na „jeho horu“. Ale měl bych být otevřen tomu, o čem svědčí – když píše, kudy šel a co se ze svého místa (postavení), které dosáhl, uviděl a popsal.

Moje hora, na kterou se snažím lézt, abych viděl svět v co největším odstupu? Hora, ze které bych se chtěl rozhlédnout a popsat to, co vidím, je jiná než ta Chudobova – je jako České Středohoří, kde žiji, se spoustou vrcholů i náhorních planin, žádný „spořádaný“ hřeben, vše tak, jak se to postupně vytlačilo, vyhřezlo díky přetlaku pod povrchem.
Řeším v mnohém jiné otázky, jdu jinými cestami, opírám se o jiné „intelektuální vybavení“, jiné dary. Jsem také stavěn před jiná rozhodnutí, před jiné volby. Ale v jednom je pro mne průvodcem i tam, kam jsem se ve svém intelektuálním životě doposud nevydal. Nechci psát o tom, jaké vidím na jeho myšlení „chyby“, zátěže, nechci ukazovat na to, co ze svého vrcholu vidět nemohl; mohlo by to vypadat, že se stavím „nad něj“, na nějakou „vyšší horu“. Průvodcem se mi stal v tom, čemu se mám vyhýbat – protože ukázal na nesmírný význam intelektuální poctivosti, což je něco zcela jiného než ignorance těch, kteří se drží nějakého intelektuálního schématu a bezmyšlenkovitě se do něj snaží napasovat svět.