Hledejme rozumu jeho místo

V pohádce Zlatovláska Jiřík po cestě zachraňuje mimo jiné krkavčí mláďata – a to tak, že zabije svého koně a dá ho krkavčím mláďatům za potravu. Je to obrazné vzdání se racionality, protože žádná racionalita nevede k cíli tam, kde úkoly určuje zvrácený vládce. Má-li mít Jiříkova cesta za Zlatovláskou úspěch, musí jí Jiřík dodat smysl – ne ji jen „vykonat“. Musí se jí zcela vydat – vydat se na cestu a vydat se silám dobra i zla. Přetvořit poslání, které je zákeřné a zlé, na poslání zcela jiné, osvobodivé, požehnané. Polovičatost tu znamená selhání, selháním by bylo i jen „splnit zadání“.

Ale pro mnohé je takové jednoznačné vysvětlení nepřijatelné, právě proto, že si tak přespříliš cení rozumu. Jiřík by se měl chovat rozumně, a pro rozumáře je také „správné konání“ možné jen v racionálním rámci. Zabíjet koně, aby se nasytila krkavčí mláďata, je nerozum. Pohádka je v tomto „hloupá“, zbytečně svázaná s jakousi naivní, škodlivou a překonanou víru v magii. Slyším pak: „Štogře, ty po nás chceš, abychom zabili svoje koně, abychom se vzdali racionality jako rámce našeho myšlení, abychom se spolehli na krkavce, mouchy, mravence – ale my jsme Evropané a takhle neumíme a ani nechceme žít! Nedáme svého osvědčeného koně na pospas příslibu tvých krkavců…“ A nebo s ještě větším odporem: „Proč bychom měli krmit tvoje krkavce?“
A já odpovídám: Proč moje? Proč myslíte, že se vás to netýká? Kde máte svůj adorovaný rozum, svůj spolehlivý racionální rámec světa, když vám nezbývá, než přitakávat destrukci svých vlastních tradic, popírání křesťanských duchovních kořenů, společenských institucí, když se propadáte do každodennosti lží a podvodů? Vždyť už bychom si měli dávno přiznat, na čem jsme – jsme na tom jako Jiřík! Zlatovlásku, symbol čistoty a budoucí lásky, jdeme poslušní posluhové přivést králi tohoto světa!
S racionalitou se v tomto zadání nikam nedostaneme, protože pokud se jí držíme, jsme předvídatelní, naše racionalita už je předem vykalkulovatelná, vykastrovaná, zavedená do slepých uliček. Je třeba, abychom hledali správnou roli racionality v našem jednání, abychom se tedy v podstatných věcech spoléhali nikoli na svoje racionální úsudky, ale na intuici a důvěru, že jsme v rukách Božích.

A ještě jiní mi vymlouvají, že nejde o nic radikálního: prý přeceňuji jeden pohádkový obraz z mnoha, kůň zde vůbec není důležitý, „byl asi chromý, už nemohl dál“ – to vypadá nejspíš jako lehkomyslně pronesená chlácholivá legrácka – ale jak blízko je tato úhybná odpověď skutečnosti! Ano, kůň to je zpravidla spolehlivý služebník a v této pohádce je symbolem rozumu. V zásadě platí, že je rozumné jezdit na koni a ne koně zabíjet kvůli záchraně krkavců. Ale tam, kde kůň selhává (nemůže nám pomoci), nemá smysl se na něj vázat. To krkavci mohou přinést živou a mrtvou vodu – mohou učinit některé (z pohledu rozumu nevratné) procesy vratnými. Že z toho zůstává rozum stát? Tak ho nechme stát (stranou)! Podle rozumu platí, že co se stalo, nemůže se odestát. V intuitivním světě děláme občas něco proto, aby se nestalo něco, co sice hrozí, ale stát se nemá. Nemáme potom samozřejmě důkaz o správnosti našeho jednání – něco nenastalo, a tak to není součástí „skutečnosti“, nelze o tom spekulovat. Ale nejsme na tom úplně stejně, když jednáme se záměrem, aby něco nastalo? Z čeho usuzujeme, že to nastalo „právě proto“, že jsme jednali tak, jak jsme jednali? Není možné, že skutečným důvodem pro to, že to nastalo, je, že to nastat mělo?
Jsme součástí dění, kterému mnohdy (asi ve většině) nevěnujeme pozornost a pokud ano, tak mu nerozumíme. Ale máme zkušenost, že dění je možné vnímat také tak, že se naplňuje to, co se naplnit má. A že na tom (ať je to tak či tak) máme svůj podíl.

Pohádky ukazují, že ve vztahu k budoucnosti nejsme tak docela bezmocní a vydaní, že ten, kdo se vydá do světa, může být veden intuicí, která je mnohdy výrazně lepším rádcem než racionalita a spoléhání se na osvědčené postupy, dnes bychom řekli spoléhání se na techniku a statistiku.