Experiment jako projev vztahu k budoucímu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Zkrácená verze podkladu pro přednášku
Anotace: 
Mám se zabývat tajemstvím nebo ukazovat svět v tom, v čem je přístupný myšlení?
Číslo: 

I. Vstup

Experiment dnes považujeme za cosi samozřejmého: chceme-li racionálně jednat, jako by to bez experimentu nešlo. Experiment je specifickým způsobem pozorování, totiž pozorování děje, který jsme sami „spustili“ v předem daných podmínkách se záměrem ověřit nebo vyvrátit si nějaký předpoklad a je za daných podmínek opakovatelný. Symbolem experimentu je Petriho miska – z celku universa se cosi oddělí tak, aby to pokud možno před námi bylo jako „ze světa oddělená entita“ – a pak můžeme stokrát a tisíckrát opakovat tentýž postup s předpokladem, že při standardních vstupech (při zanedbání nezbytných, a proto tolerovaných odchylek vstupů) nastane očekávaný děj. Na základě experimentů pak dostaneme daný konkrétní děj „pod kontrolu“, umíme ho kdykoli vyvolat a dále i nasměrovat tak, jak to budeme potřebovat. Experiment slouží pro potvrzení teze, nějakého konceptu nebo teorie, ale ve své povaze směřuje k aplikaci. Experiment ústí ve schopnost techniky, zvládání procesů. Většina lidí, včetně velkých experimentátorů, si myslí, že k tomu zvládnout experiment stačí umět nastavit podmínky a spouštěcí procesy – umět pro každý takový proces, který je experimentálně ověřen, vytvořit dostatečně „vhodnou“ Petriho misku, které daný děj spolehlivě oddělí od okolí. Ale co je to okolí? To zpravidla není zodpovězeno a tato otázka je buď zamlčena, nebo bagatelizována. Prostředí je to, co nás obklopuje a s čím jsme ve vztahu. Pokud za sebou zavřeme dveře, nějaké okolí za nimi jistě je, ale my to můžeme ignorovat. Vytvořili jsme sami sobě Petriho misku a divíme se pak tomu, že je s námi experimentováno, že jsme manipulováni, že je naše chování a jednání zkoumáno, statisticky vyhodnocováno atd.

II. Jak dál s experimentem a technikou? Dopady experimentu na to, co je mimo experiment

Můžeme se ale rozvzpomenout na to, že myšlení se opírá o víc než jen experiment a spekulativní rozum, že má daleko širší východiska. Pokud se ale budeme snažit vykročit z Petriho misky, je důležité si na počátku provést jakési ohledání terénu, pozorování bez experimentu, a zařadit zpátky do světa tajemství. Pokud je pro nás experiment tím podstatným, jsme v pokušení vytěsnit tajemství, s nímž se experimentovat nedá, z našeho světa. Tajemství vzdoruje experimentu, a tak je často poznání něčeho tajemného jedním z prvních popudů k tomu, abychom vůbec cestu z Petriho misky začali hledat. Proto se také v této přednášce k tajemství dostaneme, ale předtím se pokusíme vytěžit to, co nám nabízí náš rozum.

Ten, kdo vymezí podmínky pro provedení experimentu, má dvě možnosti – buď se zároveň zabývat tím, že druhou částí stejného experimentu je vše to, co je VNĚ Petriho misky, a nebo toto „VNĚ“ zanedbá. Ale každé nastavení podmínek pro experiment už je tak či tak jednáním ve světě. Kdo se zabývá dopadem tohoto jednání? Dá se říci, že vytvoříme-li podmínky pro laboratorní experiment, vliv na „zbytek světa“ je tak malý, že ho můžeme zanedbat. S tím se dá i souhlasit, jen je třeba nezapomenout, že k tomuto zanedbatelnému vlivu paří i změna našeho myšlení. Avšak otázku můžeme položit i jinak: Aplikace výsledků našich experimentů se světem a se sama sebou je jeden velký „pokus“ jehož zadání jsme si nedali a jehož důsledky nedohlédáme. A pak už má stejná otázka hrozivou podobu: jak mám vnímat zbytek světa, který je „vně“ všech Petriho misek, s nimiž obcujeme? Otázky: „Co je vně všech Petriho misek?“ a „Jaký mají nesledovaný a nezkoumaný dopad naše experimenty a technika z nich odvozená?“, nabývají na hrozivosti, nedají se zjednodušit na otázku „vlivu technologií na životní prostředí“. Není to totiž jen dopad do fyzikálních reálií světa, ale také a především do našeho myšlení o světě, výrazně se tím ovlivňuje to, čím se svět pro nás stává a jak chápeme sami sebe.

Právě proto je třeba se začít znovu zabývat teorií experimentu a smyslem experimentu, zejména v tom, jak se má ke světu jako celku. Je třeba znovu a lépe se ptát, co to vlastně dělám, když ze světa vyděluji cosi zdánlivě malého, abych si ověřil, za jakých podmínek budu moci dosahovat toho nebo onoho konkrétního cíle.

III. Experiment a techné jako specifická ovládající dovednost

Techné, ovládající dovednost, tu byla dávno před experimentem. A je dobré se ptát, z čeho vychází. Je to také nějaký způsob opakování při zkušenosti, jen s jistou mírou neurčitelnosti. Člověk už odedávna cílevědomě jednal, věděl, že má-li mít úspěch, musí vyhodnocovat to, co se mu povedlo, a to, co se mu nepovedlo, včetně vnějších podmínek toho. Ostatně v širokém smyslu to akceptuje a univerzálně rozvíjí Pavlovo novozákonní „všechno vyzkoušejte, toho dobrého se přidržte“, a předtím Abramovo šlechtění strakatého bravu. Ale právě tady lze ukázat rozdíl: výsledek individuálního jednání, které je postavené na zkušenosti, je použitelný k další „sebeformaci“ jednající osoby, a pokud je sdílen, i na formací ve společenském smyslu. A hodnocení zde může probíhat v celém mnohovrstevnatém vztahu je světu – kdy každá otázka je v posledku spojena s otázkou „co je dobré“, je součástí tohoto hodnocení.
Lidské jednání má vždycky jako svůj rámec otázku správnosti – a ta je v případě experimentu odložena stranou spolu se „zbytkem světa“, zůstává „vně“. Ve světě experimentu se tato otázka zeslabuje, ztrácí smysl, mizí. Sumou všech experimentů je otázka, jak dosahovat cílů, která nyní zdánlivě reprezentuje naši kulturu. Jako bychom si každý právě tuhle otázku ve světě měli klást. Tato otázka vyplývá ze sumy všech experimentů, resp. z důsledků všech experimentů, z redukce tázání při experimentu samém. Tisíce drobných opomenutí při každém experimentu a při každém využití technologie dohromady vytváří takové prostředí, ve kterém už není samozřejmé ptát se, co je správné

IV. Budoucnost

Ale proč se máme ptát „co je dobré a správné“? Není moderní doba vysvobozující právě v tom, že iracionální otázku po tom, co je dobré, nahradila „správnou“ otázkou „co chceme“? Převládající sebeinterpretace člověka je postavená na jeho vlastní vůli – je na něm, co chce a co nechce (nechtít něco je specifická forma chtění) a tedy také s čím chce a nechce experimentovat. Jenže chtění je postoj, který hluboko vězí v přítomném a vůči budoucímu (jako vůči čemukoli) jenom vznáší nároky. A právě proto je třeba se podrobněji podívat na to, jak chápeme a můžeme chápat, co je to budoucnost, ta je totiž korektivem a prostorem jak pro otázku pro správnosti jednání, tak pro chtění.

Ve světě můžeme vůči budoucnosti vnímat různé vrstvy či roviny vztahů – a to jak aktivních, tak pasivních. Doposud mluvíme o tématu experimentu a to sugeruje, že my jsme pány situace, alespoň v té míře, v jaké se nám daří ovlivňovat podmínky pro dosahování svých cílů. Máme-li již proces experimentu „zvládnutý“, pak máme pod kontrolou jistý díl budoucnosti. Spustíme experiment a víme, co se stane. Ale to není běžný stav. Ve vztahu k budoucímu jsme ve většině pasivní, budoucnost nějak předjímáme, můžeme cítit, že budoucnost je pro nás tajemstvím (k tomu dále), že je výzvou, můžeme být vystaveni nejistotě nebo ohrožení atd. Obáváme se toho či onoho, co bude nebo co by mohlo být, a to je jeden z ohledů, které nás motivuje k jednání. Budoucnost se nedá nijak predefinovat z toho, co již bylo: vždy na ní bude nejdůležitější to, co bude „nové“, co bude doposud nezapojeným prvkem naší analýzy. Je to skandální zjištění – naše analytické rozumové schopnosti jsou tváří v tvář budoucímu velmi omezené. Nevíme, nedovedeme se orientovat, jsme ztraceni ve světě a proto se ve většině snažíme se udržet v tom, co je pro nás intimní, známé, blízké, v čem máme jistotu. Ale také jsme radostní a těšíme se ze světa, naplňuje nás a dává pocit, že jsme součástí něčeho, co nás překračuje – to vše se řadí k motivům našeho jednání. Dospělý a zralý člověk přijímá tuto situaci jako danost – ve které cítí svoji svobodu právě v tom, v čem spočívá nejistota jako ne-nutnost.

Shrnout toto vše dohromady a zobecnit, že ke světu se vztahuji „chtěním“ a dosahováním cílů – to je zjevně nesprávné a reduktivní. Chtění není společný jmenovatel pro jednání, které vyplývá z radosti i strachu, jistoty i nejistoty. Jak to vše ale souvisí s experimentem? V časové struktuře vlastního života vždy nějak předjímám budoucí – jen trochu komplexněji než při kontrolované budoucnosti experimentu. Budoucnost nás staví před výzvy, staví nás do situací, které jsou nepravděpodobné, ale u kterých je jasné, že pro nás mají smysl. Rámec smyslu dění vytváří dostatečnou jistotu bez toho, abychom museli kontrolovat svoje prostředí a běh času v dílčích procesech.
Ve vztahu k budoucímu mohu něco chápat jako výzvu. Mohu také vnímat, že ve vztahu k budoucímu existují iracionální preference, intuice, která nedílně patří k tomu, jak se do budoucího rozvrhujeme. Filosof Ladislav Hejdánek (velmi obrazně a zjednodušeně řečeno) dokonce mluví o tom, že celé naše myšlení aktuality by bez rozkročení do budoucího vůbec nebylo možné, že žijeme v budoucím a z budoucího jako nároku a výzvy.
Ale tohle vše se experimentem škrtá. Experiment nivelizuje čas na časovou linku. Tematizuje proces jako řadu stavů a ve výsledku je naše porozumění experimentu svázáno s tím, že přijímáme tento rozvrh a redukci děje na proces. Problém experimentu není jen v tom, že se neptá, co je vně, že zakrývá otázku po tom, co je dobré. Experiment jako dogma dále redukuje celou mohutnost syntetického a analytického myšlení. Především deformuje naše myšlení tím, že vůbec vymazává budoucí jako budoucí. Redukce dění na linearitu po sobě jdoucích stavů má jasný důsledek – budoucnost ztrácí svůj původní smysl – stává se kontrolovanou „veličinou“. V experimentu jako by se nic nedělo, stejně tak v technice: něco se děje, až když technika selže.
V tom, jak se stále více orientujeme na výsledky experimentální vědy, ztrácíme porozumění pro svět a vlastní prožívání. Cítíme se dobře a „doma“, zajištěni v prostředí vytvořeném technikou, a cítíme se ohroženi v prostředí, které nemáme pod kontrolou a které by nám mělo být vlastní. Snaha dostat věci kolem sebe pod kontrolu je přitom marná – a je projevem nedospělosti, nevyváženého vztahu ke světu. Proto vede „doba techniky“ k infantilizaci společnosti. Dospělost by naopak měla charakterizovat schopnost přijímat řád věcí v tom, v čem ho pod kontrolou nemáme.

V. Na závěr znovu tajemství

Tajemství je důkaz o tom, že tu existuje řád věcí, který spojuje to, co víme, a to, co nevíme, (nebo to „ještě“ nevíme) v jeden celek. Budoucnost není ani jen výsledek definovaných procesů, ani to není „terra incognita", ani to není pole, do kterého by se šlo projektovat na základě vlastního chtění. Budoucnost pro nás je neznámá, ale důvěrně neznámá, je tajemná, ale důvěrně tajemná. Neznámo a tajemství je něco jiného než nevědomost, chaos, nebo naopak úplná determinace. Determinace může být brána vážně jen tím, kdo popírá u slova tajemství jakýkoli obsah, kdo si sám pro sebe vyhradil výsadní místo „mimo svět“, kdo celý svět chápe jako nějaký mimokosmický pozorovatel, který se dívá na Petriho misku jedinečného experimentu nazvaného „kosmos“. Takový postoj je svůdný, ale je zjevně založený na mylných předpokladech. Nejde teď o to, jestli se to nebo ono může stát předmětem experimentu: jistě existují lidé, kteří dokazují, že předmětem experimentu se může stát cokoli. Ale i kdyby se předmětem experimentu stalo to a nebo ono, vždy bude před námi stát tajemství „toho všeho“, co se z jednotlivých experimentů nedá složit zpátky „dohromady“: tajemství světa, jehož jsme součástí. Světa, ke kterému patří vztahy, očekávání, touhy, obavy, ke kterému patří naděje, ale také zklamání, selhání atd. Existuje jen jeden svět, lidský svět, a jeho součástí je tajemství nás samých – sami sobě jsme tajemstvím a stejně tak jsou pro nás tajemstvím ti druzí. Kdo si zahrává experimentováním s lidmi, zahrává si i sám se sebou: mimo tuhle Petriho misku se nelze postavit.

Experimentátoři a technici často zpochybňují, že by mělo smysl zabývat se tajemstvím – a právě ti jsou velmi často vysoce profesionální a vzdělaní, jsou chytří, ale málokdy moudří. K moudrosti je třeba víc, než jen ovládat experiment, minimálně jedna věc, která je s experimentem v kontradikci. Moudrý člověk ví, že v pravý čas je správné nekonat. Ustoupit stranou. Pozorovat, rozvažovat, dávat věcem prostor pro to, aby se otevřely, rozvinuly v naší mysli. Bez tajemství jako součásti světa se k moudrosti nedá ani vykročit.