E. Gilson: Bůh a filosofie

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Etienna Gilsona si velmi vážím pro jeho historicko-filosofické argumentace a zabýval jsem se jeho myšlením již v článku http://www.revuetrivium.cz/clanek/2012_4/prazdnota_logiky závěrečný odstavec, a zejména http://www.revuetrivium.cz/clanek/2013_1/etienne_gilson_jednota_filosoficke_zkusenosti .
Číslo: 
Témata: 

Gilson neříká, že Tomášova syntéza křesťanství a Aristotelova systému „postihuje povahu světa jako stvoření“, to by bylo jistě ahistorické a neudržitelné. Tvrdí, že Tomášem bylo dosaženo adekvátní syntézy mezi myšlením Boha ve smyslu „jsem, který jsem“ a řecké metafyziky, míněno aristotelské metafyziky jako jejího završení. Tomáš je podle Gilsona nepřekonatelný v tom, že tato syntéza je v zásadě „správná“. Nicméně je možné položit mu otázku, co to znamená, co z takového konstatování pro nás plyne. Resp. proč bychom jako křesťané 21. století měli obdivovat aristotelské završení řecké metafyziky. Moderní filosofie také hledá spíše v kořenech řecké filosofie, protože se již Platon jeví jako myslitel, který se ocitl na rozcestí, které Gilson nebere v úvahu.
Gilson se ptá na Boha a filosofii, resp. spíše na Boha a metafyziku, a je geniální v tom, jak ukazuje dějiny myšlení, ukazuje, že každé uzavření se v nějaké myšlenkové jednostrannosti vede k následným negativním dopadům do myšlení a tedy do skutečnosti světa, do povahy kultury. Ale namísto toho, aby dotáhl tuto věc do konce, stále se vrací k Tomášově rozvrhu, jako „vykročení z dějin“. Jenže jde o takové vykročení z dějin, které zanechalo výrazné stopy v katolické teologii, ale nalezlo jen velmi omezené využití ve světě. Gilson si neklade otázku, proč se tak skvělý univerzální nástroj myšlení nestal široce využitým základem evropského myšlení, a naopak, proč byl již další generací filosofů a teologů ztracen a ve většině nepochopen? Gilson, před ním a po něm i mnozí jiní dokazují, že právě Aristotelův (a Tomášův) způsob myšlení umožňuje rozumět bytí jako dění, jenže dění samo ani jemu ani jim vůbec nedává za pravdu.

Navíc má tento model myšlení v sobě skrytu zásadní vadu. Proč mohl Descartes ve svém myšlení tak snadno oddělit Boha „který jest“ od racionálního myšlenkového systému, který redukuje Boha na příčinu dění? Právě zde je kořen schizofrenie mezi přirozeností a přírodou. První příčina v aristotelském smyslu „udržuje“ pořádek dění, působí stále a stejně, má jediný smysl – zastřešovat jednotu dění. Proto pro Řeky není žádným „bohem“, nejedná. A k tomuto výkladu má samozřejmě sklon „upadnout“ jakýkoli amalgám vzniklý z Aristotela. Stačí vytvořit abstraktní pojem pro „přírodní zákony“ a máme to. Jakmile byl Bůh stvořitel a zároveň pán dějin zredukován na první příčinu, byla jen otázka, kdy se Tomášova syntéza ukáže jako zcela zbytečná. Posloužila vzniku evropské vědy a pak se odklidila do katolické teologie, uzavřené v sobě a ve svých tématech, oddělených od světa.
Ve středověku byl na základě Aristotelova myšlení, obohaceného některými myšlenkami původně hebrejského myšlení, vytvořen myšlenkový nástroj, který mnozí v různých subvariantách používají dodnes. Gilson ve svých analýzách ukazuje limity takto odvozených modelů – jen nedokáže ukázat na limit toho modelu, ze kterého se současné myšlení zrodilo. Právě tomášovské myšlení umožnilo v posledku skutečnost, že je možné myslet svět bez Boha, resp. mít pojem boha jako v řeči uměle vytvořený korektiv bez reálného obsahu. Křesťanský Bůh, který obcuje se světem tajemně, nemůže být přeci zároveň korektním hybatelem. Stane-li se v myšlení lidí korektním hybatelem, pak se postupně uzavírá možnost myslet svět jako stvoření, které má odlišné po sobě jdoucí fáze, a kulturu jako proces, ve kterém Bůh promlouvá a mlčí, pomáhá a naopak dopouští zkázu. Ten Bůh, který se prezentuje jako „já jsem“, je po syntéze v tomismu přesunut někam na „velín světa“ a v opačném smyslu do nitra člověka.

Obecně řečeno, žádné myšlení, které má nárokovat jako svůj výsledek pravdu světa jako stvoření, nemůže spočívat jen na metodě. Není úplné bez tázání, protože pravda je odpovědí na otázku, na tázání, které má pro tazatele smysl, je odpovědí na to, k čemu toho kterého člověka Bůh volá. Pravda výroku „jsem, který jsem“ je pravda odpovědi na tázání, v tomto případě ve smyslu „kdo jsi?“. Tomáš to zřejmě věděl a pokoušel se o kvadraturu kruhu – pokoušel se sestavit vyčerpávající tabulku správných tázání, která mají univerzální smysl a která tak nutně povedou k sumární pravdě výpovědí. Byl přesvědčen, že výpovědi v tomto smyslu se musí nechat vést ustrojeností stvoření. Tato ambice úplnosti otázek (alespoň zástupných) se ale nutně musela ukázat jako marnost. Otázky, které si člověk klade, nikdy nejsou „kompletně k dispozici.“
Že je takový systém redukovatelný tak, jak ukázal Descartes, není nic nečekaného a ani Gilson netvrdí, že by Descartova pozice byla nějak „nečekaná“. Stačilo, že si Descartes položil nad stejným materiálem jiné otázky, než Tomáš.

Gilson se podivuje vnitřní myšlenkové nekompatibilitě, kterou byl schopen přijmout do svého myšlení Augustin, který se v myšlení křesťanského Boha nechal inspirovat Plotinem (a Platónem). Nevidí, že Augustin nepotřeboval logicky „bezvadný“ systém filosofie, ale klíč k provázání „Toho, který je“ se světem obecnin a metafyziky. Jako je to i ve světě, tak i v metafyzice, tam, kde je Bůh suverén, musí naše myšlení ustoupit, vždyť koneckonců není sporu o tom, že „jeho“ myšlení není myšlení tohoto světa. Gilson nevidí, že Tomáš nalezl jen jiné, horší řešení téže nekompatibility, nikoli na úkor systematizované metafyziky, ale na úkor Boha. Vytvořil vnitřně bezrozporný systém metafyziky a zproblematizoval to, jak vlastně myslet Boha ve světě.

Právě proto pak může Gilson konstatovat, že Kant a Comte si položili jiné otázky v rámci zcela jiného myšlenkového materiálu než Tomáš a Descartes a Bůh už pro ně byl „mimo zájem“, nemělo pro ně smysl se ptát „kdo jsi“. Nepotřebovali odpověď „Jsem, který jsem“. Tomášův soupis otázek je passé, protože my už si nemůžeme odmyslet staletí myšlení a odpovědí na to, co se tu odehrávalo, co bylo „myšleno“, co se stalo a stalo se to podle nevyzpytatelných úradků Božích, mimo tomistická myšlenková schémata. Gilson se sice může k Tomášovi vracet jako k mysliteli, skrze kterého se dobře ukazují a vykládají dějiny myšlení až do konce 19. století, ale nic víc.

Věta „moje myšlení není myšlením tohoto světa“ by měla být citována na začátku každého metafyzického spisu. Naše ambice by měla být „ukázat maximum z toho, co lze ukázat o metafyzice“, přičemž již máme zkušenost například s tím, že některé věci neumíme vyslovit „najednou“, že žádný objekt, a tím méně svět, nevidíme zároveň ze všech stran. Že se musíme ptát nejprve na jedno, a pak na druhé. Atd. Bůh by to možná mohl, a přesto tvořil svět šest dní, postupně, a ptal se průběžně, zda je to dobré a sedmý den odpočíval. V tomto smyslu platí i pro nás jasné zadání: nehledat systém, ale směřovat k jednotě. Hledat předně odpovědi na otázky, které si máme klást. Které jsou to otázky, to není věcí racionality, nějakého systému výuky nebo vnějšího zadání. Jak na ně odpovídat to je věcí rozumu, intuice a systematického usilování, myšlenkové práce. A po této práci je třeba sedmý den odpočinout. Mlčet poté, kdy jsme konstatovali že je to nebo ono dobré protože to souzní se stvořením, a že to a ono je problematické, protože to plyne ze svévolných ambic.