Dobré a správné

Verze pro tisk
Anotace: 
Pro-life hnutí?– Co je dobré a špatné, o tom nemusím vůbec mluvit, že se nemá zabíjet, vyplývá z desatera. Ale co mám dělat právě já? Co je správné? Mám stát s transparentem před potratovou klinikou? Nebo spíš vydělávat peníze a posílat je černouškům, kteří se na rozdíl od Evropanů rodí? A nebo mám dělat ještě něco úplně jiného?
Číslo: 

Časopis RCM č. 21/2016 na své titulní straně uveřejnil článek „Víme, co je správné a dobré“ sestavený z homílií, která měl u nás kardinál Burke. Už vizuálně, při pohledu na tuto stránku, na níž je také renesanční obraz – alegorie deseti panen – se ve mně cosi vzpříčilo. Právě tímhle – kombinací sebevědomí a ignorance na straně jedné a hloupých kulturních zjednodušení na straně druhé Církev podle mne načisto ztrácí schopnost využít potenciál, který jí Bůh nabízí dnes – teď tady.

Ponechme stranou otištění hloupého obrazu, ze kterého má divák zřejmě pochopit, že se pět ženštin nevhodně baví (např. jedna hraje na loutnu, druhá na cembalo) a pět žen v pozadí setrvává na modlitbách…Základní problém je přeci jinde: totiž jestli skutečně naši církevní pastýři ví, co je pro nás dobré a správné. Tvrdím nejen, že to neví, ale také že by bylo na čase přiznat, že to ani vědět nemohou, a Církev by neměla by v tomto smyslu „šlapat vedle“, resp. do něčeho nevábného. Toto konstatování nemá nic společného se sporem mezi tradicionalisty a liberály, ten vede ve zcela jiné rovině a skutečný problém zmatečného přístupu církevní „vrchnosti“ spíše zakrývá.

Moje konstatování není nijak radikální nebo převratné, jen je třeba si uvědomit, proč je používána tato dvojice slov. Shodou okolností jsem v devadesátých letech vydal jakási skripta, která mají shodný název: Dobré a správné. Sleduji v nich mimo jiné významová těžiště těchto dvou slov a jejich odlišnost – dobré je hodnotové určení, které je spíše obecné, a správné je hodnotové určení, které se ve většině vztahuje k jednání.
Večeře může být dobrá, ale je otázkou, zda je správné ji jíst a zda je správné si té dobroty ještě přidat. Možná ne, pokud dbáme na rady ke střídmosti, možná ano, pokud je sváteční hostina a budeme se bavit dlouho do noci. A kardinál Burke v čele všech pastýřů, kteří ví, co je dobré a správné „obecně“, dělá to, co Církev dělala po staletí: totiž na jednu stranu dává duchovní pokrm a na druhou stranu socializuje, tj. říká, jak mají lidé žít. Jinými slovy, Církev stále vychází z představy, že nesamostatný prostý „lid“ je třeba vést nejen v tom, co je dobré a špatné (třeba učit desatero a jeho aplikaci na reálné dobové poměry), tak ale také v tom, co je správné a nesprávné. Ale v tom už má v moderním světě tolik profesionálně zdatných parazitujících konkurentů: ideologů, reklamních agentů, přesvědčivých odborníků, specialistů na cokoli, že z toho vychází jako trapný mentor. A ti, kdo se „v duchu koncilu“ snaží „nementorovat“? Zpravidla se jen přidávají k tomu či onomu světskému manipulátorovi, tak jako se papež František „podepsal“ pod zelené manipulace. Opět jde o návod, opět nám, hloupému lidu, někdo říká, co máme a nemáme dělat. A opět si tedy myslící člověk musí zaťukat na čelo. Tohle je úkolem Církve? Tohle patří k „Tělu Kristovu“?

Je načase otevřeně od sebe ve světě oddělit dvě věci: jedna je duchovní povahy, a to do takové míry, že v ní nelze připustit ani krok stranou, není to „žádná sranda“: Jedinou jistotu mám, že Ježíš Kristus je Pán! To je nejobecnější konstatování, elementární zakotvení křesťana ve světě, ze kterého lze odvozovat, co je dobré. Na každého člověka je vznesen požadavek, aby se přiklonil na stranu dobra a odmítl svody zla, a jde o to, aby si to každý mohl uvědomit, tedy věděl, že může přijmout radostnou zvěst o smrti a vzkříšení Syna, o Otci, který dává řád světu, a o Duchu, který vane, kudy chce a dává nám svobodu a zbavuje nás strachu. Tohle všechno Církev ví a má hlásat: tedy má vznést nárok, má ukazovat, že ve světě jde o dobro a zlo.
Ale kdy už konečně Církev na pozadí takto jasně vymezené orientace otevře prostor pro to, aby se bylo možné aktuálně ptát „co je správné“ se vší radikalitou a otevřeností této otázky? Ženy z příběhu o deseti pannách čekaly ženicha – věděly, co je dobré a odhadly, co je správné. Ale aplikace tohoto podobenství je přeci velmi široká. Ano, neměli bychom zapomínat, že nevíme dne ani hodiny: resp. ještě obecněji, neměli bychom zapomínat, že nevíme. Tudíž se musíme ptát – v otevřenosti, nezajištěnosti. A dokonce ani Burke, deset kardinálů nebo papež nikomu z nás neporadí, jestli máme jít raděj doleva nebo doprava, stojíme-li na rozcestí. A právě tady se ale ptáme, co je správné! Burke se při vší jeho skromnosti chvástá. Jsem přesvědčen, že to neví ani sám u sebe, jen se nesvěřuje o své nejistotě, Copak se zcela samozřejmě neptá „co mám dělat“, „jak daleko jít v tom či onom“, „čemu teď věnovat svůj čas, co upřednostnit“ … tedy „co je správné“?

Mnohým by se velmi ulevilo, kdyby zůstal skryt rozdíl, který je mezi obecným rozvrhem řekněme „michaelským“ od individuálního rozvrhu řekněme „getsemanského“. Michaelský rozvrh spočívá v přijetí Boha a  zápasu s ďáblem, zápasu proti „zlému“. Spočívá v přijetí hodnotového rozvržení světa jako takového a sebe v něm jako svobodné bytosti, která se může přiklonit k Bohu, nebo se od něj odvrátit. Na základě tohoto obecného rozvrhu rozumím velmi obecně „o co ve světě jde“. Getsemanský rozvrh je zcela jiný, vůbec u něj nejde o svět. Jde tu o vůli a jednání, jde o lidskou svobodu. Abych mohl s důvěrou a sebejistě říci „nekonám, co mám konat“, musím nejen rozumět rozvrhu světa mezi dobrem a zlem, ale především své roli – musím rozumět svému jednání ve svobodě. Tedy právě takovému jednání, jehož správnost je vždy nezaručená, jehož správnost se nedá naordinovat.

Dá se to ilustrovat i na tak základním tématu, jako je pro-life hnutí. Nemám v téhle věci žádné pochyby – že se nemá zabíjet, vyplývá z desatera. Co je dobré a špatné, o tom nemusíme mluvit. Ale mám se zapojovat do tohoto hnutí právě já? Mám stát s transparentem před potratovou klinikou? Nebo spíš vydělávat peníze a posílat je černouškům, kteří se na rozdíl od Evropanů rodí? A nebo mám dělat ještě něco úplně jiného? Co je správné? Vím jen jedno – nebudu radit druhým a nebudu nikomu rozmlouvat jedno, druhé ani třetí, dokud se mne nezeptají na názor. Nejde zde o nějakou „polaritu“, jak je to u dobrého. Nelze dát nějaký pokyn o tom, co je „správné pro všechny“.

Jestli se chce Církev nadále tvářit, že to ví a že umí takové pokyny dávat, tak prohrává svoji šanci a její představitelé by měli každé ráno nejen kajícně říkat „nekonám, co mám konat“, ale měli by se především naučit ptát, zcela radikálně „Co mám a co nemám dělat?“ Ona totiž radikalita getsemanské otázky nespočívá v plném vědomí přijetí kříže, ale v tom, že odkrývá falešnost jakýchkoli jistot a jakýchkoli výmluv, zbavuje strachu. Strach je rubem falešných jistot a jistota o tom, jaké jednání je správné, je jistota velmi zrádná; jistota o tom, co je správné, se velmi snadno změní v cosi, co není dobré.
„Ne má, ale Tvá vůle, tomu bych chtěl přitakat a otevřít se pro naslouchání; ale i v největší čistotě srdce zpravidla nevím, volím v nejistotě o Tvé vůli, Pane“. Nevím, co je správné, jen vím, že bych se měl snažit jednat správně. Pokud to budu považovat za správné, udělám kotrmelec, pronesu vtip, pohraji si s řečí: budu snadno znázornitelný jako ty „pošetilé panny“. Ale nebudu směšnou figurkou, která popírá svoji svobodu, resignuje na ni a tím se snaží uzavřít před Duchem, který může člověka nasměrovat zcela jinam než jakékoli návody.

Pokud někdo jedná tak, jako by měl návod na správné jednání, stává se karikaturou bez života, Mirkem Dušínem, někým „bez skutečného života“, někým v podstatě směšným. Ano, mohou být panny, které se zcela zřeknou světa a oddají se modlitbám. Budou v pozadí, tak jako na popisovaném obraze. Ale při otázce „jak mám jednat“ budou stát na stejných rozcestích jako kdokoli jiný. A naopak: co když právě ta žena, která hraje na loutnu, dělá právě to, co dělat má? Co když si položila otázku „co je správné“ a odpověděla si, že pro ni je správné věnovat se hudbě?

Podle mne selhává každý kněz, který při kázání směšuje tyto dvě roviny, zakrývá skutečnost, že co je správné v jednání nám nikdo neřekne, už proto, že by nás zbavil naší svobody. Svoboda není jen ve volbě mezi dobrem a zlem, nežijeme v černobílém světě. Svoboda je ve škále možností, je to svoboda jednat. Vůči této svobodě, kterou v dějinách sama otevřela, nyní Církev selhává. Namísto toho, aby jasně ukázala meze pastorace, nabízí pastoraci buď zcela rozbředlou, která rozvolňuje to, co je dobré a zlé, a nebo zcela rigidní, která nevede věřící k přijetí odpovědnosti za rozhodování o tom, co je správné.
Přemýšlím o tom, co se mi jeví jako větší selhání a ve výsledku musím vytýkat spíše těm, kdo jsou jako kardinál Burke a říkají, že ví, co je správné. To, co je správné, „tak nějak“ ví jen světec – a může nám být vodítkem, že světci se svým životem od sebe natolik lišili, že z hlediska správnosti jednání nenajdeme téměř žádného průniku. Věděli totiž, co je správné v dané chvíli, kdy jednali.
Ti, kdo relativizují základní rámec Dobra v jeho sporu se zlem (Dobra s velkým písmenem, protože jde o relativizaci Boha), mě tolik nezajímají, „jsou na zcela jiné lodi“, chtějí mít svět pod kontrolou v tom, co je dobré (často skrytě, s využitím podvodů) a za svou vzpouru proti Bohu poberou svoji mzdu. Proto spíš vytýkám to či ono tradicionalistům, kteří chtějí mít pod kontrolou to, co je správné. Obávám se, že právě to se blíží hříchu proti Duchu.