Dějiny a děj

O knize Bohdana Chudoby Člověk nad dějinami jsem již psal – ocenil jsem, že ji v Torstu vydali, jde o mimořádně komplexní pohled na postavení člověka v dějinách a hlubokou kritiku myšlení moderní doby. Udělal jsem to tak přesvědčivě, že mne pak mnozí pokládali za „chudobovce“. Ale pokud se sám zabývám děním, dějem a dějinami, moje pohledy na tato témata se od Chudobových značně liší. A když jsem na jednu stranu Člověka nad dějinami uvítal a čtenářům doporučil, je na čase se na jeho přístup k člověku, dějinám a kultuře podívat kriticky, polemicky.

Chudoba ve svém obsáhlém díle o dějinách poukázal na řadu myšlenkových omylů, chyb a zkreslení v tom, jak chápeme děj: klíčové pro něj je, že to, co se děje (pokud to vnímáme), před nás klade otázku po významu dění. A my se můžeme ptát, jak vůbec tato otázka vzniká, jaké jsou nutné podmínky pro to, abychom si ji mohli položit. Zkrátka ptá se meta-kulturně po podmínkách otázky na postavení člověka v tom, co se děje. Ve shrnující obrazné odpovědi bych mohl napsat, že Chudoba nalézá výkladový materiál pro porozumění dějů v zakládajících příbězích kultury, které nemají povahu racionální výpovědi, jsou vyprávěním. Kultura vzniká tam, kde je porozumění postaveno na mytickém ději, na vyprávění, které prolamuje dění tím, že z něj cosi vyčlení a to tak, že má smysl to vyprávět. Obrazně: jde o jakýsi myšlenkový „podkladek“, bez kterého slepice nemá důvod snášet vejce na jedno místo, aby je mohla zahřívat a vysedět. Protože jsme to my, kdo na půdorysu mýtu (který má význam „ze sebe“) můžeme přemýšlet o významu dění, ve kterém jsme ve velké míře zasazeni, můžeme se snažit porozumět i vlastnímu příběhu.

A to se týká jak dění a dějů, tak porozumění světu jako takovému (a nám samým v něm), tak tomu, co se nám jeví jako stálé, identické. S identitou jsme se nejdříve museli kulturně setkat v mytickém příběhu, abychom si mohli uvědomit identitu svoji. Chudoba zkoumá různé mýty a nalézá v nich mnohé shody, aby klíč k porozumění dějinám nalezl v tom, že Bůh promlouvá k člověku (Adam, Abraham, Samuel atd.), což vrcholí v Novém zákoně, kdy se Bůh sám stane člověkem. Ale pak se Chudoba vydává zvláštní cestou: hledá způsob, jak očistit toto klíčové porozumění mýtu, zakládajícímu ději, ukazuje na chyby v myšlení, které postupně stále víc zakrývaly tento životodárný motiv. Vydává se na cestu popisu všech myšlenkových a intelektuálních chyb, které jsme v dějinách navršili. Píše myšlenkovou osu dějin, ve kterých se (jako lidstvo) víceméně vzdalujeme od toho, co je životodárné, a dokonce hledá i ty, kdo to způsobují, kdo za to nesou velký díl odpovědnosti.

Kritický čtenář v tuto chvíli registruje podivně rozporuplné postavení Chudoby vzhledem k předmětu jeho zájmu: Chudoba je nad dějinami, protože se v jistém smyslu staví proti nim, ukazuje v dějinách nikoli nějaký vývoj, tím méně tvořivý; ukazuje, jak se myšlení člověka podílí na postupném úpadku a nárůstu neporozumění světu a dění. To samo o sobě není neobvyklé. Chce se vrátit a očistit myšlení základních mýtů, jak je popisuje především křesťanství, ukazuje, jak je evropská racionalita kulturně sebedestrukční, protože vede k zapomínání na to podstatné, ba dokonce k systematickému popírání a ničení vlastních zdrojů sebe-porozumění lidstva. Jistě je velká část jeho popisů pronikavou a oprávněnou kritikou ploché racionality, které redukuje svět na předmět zájmu, objekt. Která redukuje dění na procesy, izolovatelné a kontrolovatelné. Pak se nám dění stává čímsi cizím, vzdáleným, stane se nesmyslným prázdným provozem, který nebudeme schopni vnímat jako řadu dějů, které se nás týkají, nebudeme schopni vyprávět jiné příběhy než ty banální, které nepřesahují autenticitu probíhajícího. V tom, co se děje, přestáváme být skutečnými aktéry.

Chudoba ukazuje, že ztrácíme dějiny, protože už nedovedeme odlišit to, co vystupuje z běhu času jako událost. Ztratili jsme povědomí o tom, že naše jednání je, co se týče událostí, nenahraditelné, protože je spojené s vlastní aktivitou, vlastním rozhodnutím a odpovědností za něj. Ztratili jsme porozumění tomu, co je to zodpovědnost, protože ta se týká toho, za co se zodpovídáme a budeme zodpovídat. Zodpovědnost na nás vznáší zvnějšku založený nárok, protože děje mají význam: můžeme zaslechnout to, co nás vede k zaujetí postoje a jednání, a můžeme porozumět tomu, že je na nás, jak se rozhodneme, a uvědomit si, že to je nevratné a stává se to skutečným, nezměnitelným. Stává se to součástí světa a našeho vlastního života.

Chudoba se proto neustále vrací k zakládajícímu mýtu spasitelského jednání Ježíše a ukazuje, jak se člověk ve své pýše a skrze své reduktivní myšlení (které pochází od Řeků) vzdaluje svým vlastním základům. K tomu je třeba ještě vyzdvihnout, že jednu ze skutečností, které souvisí se zakládajícími mýty, považuje za zásadní: jde o existenci sil, které se podílejí na dění a které popisuje jako Energie. Nahrazuje tak rozplizlé slovo „andělé“, dává okázale najevo, že mu nejde o nehmotné bytosti s křídly. Tvrdí, že bychom neměli opomíjet fakt, že všechny kultury znají setkávání se se silami, které jsou někdy pojmenovávány jako božstva. Tyto síly jsou jím považovány za inteligibilní, tedy schopné cíleně zasahovat do dění tak, že se to významně podílí na tom, co nastane. Chudoba varuje, že máme-li zabránit vlastnímu pádu, je třeba se rozloučit s představou, že člověk (lidé) jsou jediní aktéři dění, které podle této představy probíhá „samovolně“, setrvačností příčin a následků.
Apeluje na to, abychom sami sebe neviděli jako izolované monády ztracené v pustém světě a připustili si, že jsme v rámci dění zasazeni do řady významů, které nás přesahují. Člověk je oslovován a veden (správně), a je také oslovován a sváděn.

Může (a měl by) se vztahovat ke světu jako ten, kdo není ve světě ztracen a uvězněn, vztahuje se k dění, do kterého není beznadějně vtažen, není jím uchvácen a smýkán.

Co se týče popisu redukcí v porozumění světu a dění, které vychází z racionálního myšlení, mohu nalézt řadu dílčích tezí, ve kterých bych postupoval jinak, zvýraznil bych jiné zásadní body, ale to je v tomto textu nedůležité. Problém vidím v tom, že Chudoba se při svém obviňování reduktivního evropského myšlení ocitá jednou nohou v myšlení, které kritizuje a které se snaží ukázat jako nedostatečné. Přesvědčivě ukáže, že člověk může být nad dějinami, protože má na začátku zakládající mýtus a v přítomném není ztracen, mimo jiné i proto, že na dění se nepodílejí jen lidé. A pokud lidé nesprávnou představu o své výsadní moci a osamělosti mají, takové titánství nutně volá do nebe – pak lidé mohou za to, co přichází a před čím Chudoba varuje. Ale on sám přitom také z části padá do pasti racionality a techniky. Zjednodušeně řečeno, často argumentuje takovým způsobem, který jinak kritizuje jako redukcionistický. Argumentuje namísto toho, aby v klíčovém místě polemiky konstatoval a postavil toto konstatování (vyplývající z události, z děje) do protikladu k schématu vykládajícímu dění jako proces. Měl by vystupovat především jako věrohodný svědek, zasazený do dění, který stojí nad dějinami skrze schopnost vnímat povahu dějů, ale tuhle věrohodnost ztrácí tam, kde jen argumentuje, i když z povahy textu je zřejmý jeho bytostný odpor.

V té souvislosti se mi odkrylo, co mu chybí: jeho životní osud je tragický a v jeho díle jen sporadicky probleskne úžas, tajemství, krása, základní věci, které nás vtahují do dění a do světa. K ukázání toho, co Chudobovi chybí, se mi nabídl článek Walkera Larsona* o významu pohádek, o Tolkienovi, Lewisovi, Chestertonovi. Stojí v protikladu k tomu, co je u Chudoby ve své povaze strohé, nesmířené se světem a tím pádem také reduktivní. Larson ukazuje, že děti (ale i dospělí) by měly číst pohádky, protože právě v nich se setkávají s tím, co to znamená vyprávět individuální příběh a přitom ho umístit za devatero řek a devatero hor, do časů, kdy ještě „bylo-nebylo“. Měly by číst příběhy, ve kterých se nedá vrátit to, co se stalo, leda tak, že někdo milující prochodí sedm párů železných bot. Příběhy, které ukazují alabastrovou ručičku jako to, co se ve světě nabízí a ukazuje, a že ve světě není náhod: jsou jen zázraky a právě ty mají nesporný význam pro porozumění tomu, co se děje a nelze je přitom racionalizovat.

Vlastní racionální argumentace a racionalizující přístup ke světu jako celku – právě to Chudobu zradilo, když se snažil ukázat protiklad k dnešnímu reduktivnímu myšlení. V jistém smyslu (paradoxně) jde o vytěsnění radosti a kreativity; podobné bývalo spojeno se způsobem kontroly v kalvinistických obcích. Svět a dění, které Chudoba vykládá, pro něj alespoň v jednom aspektu stále zůstávaly příliš pevně vymezeným předmětem zájmu, zcela se nedovedl zbavit toho, že to je pro něj objekt, „o kterém“ přemýšlí, ve své povaze teoreticky, abstraktně. Jako by si to, čím je pro něj svět krásný a blízký, ponechával jen do svého osobního života. Ale popisujeme-li svět, nejde to jen na základě povýšení jednoho rozvíjejícího se mýtu na klíč k dějinám. Je třeba ukázat svět jako místo, kde se to, co se nás týká, nedá vyložit pouze racionálně.

Chudoba je systematik, odkrývá řadu nesporných souvislostí světa, jeho Člověk nad dějinami je dílo v mnoha aspektech podnětné a inspirativní, ale Chudoba zde není ten, kdo zároveň věrohodně svědčí o světě a dění. Jeho pokus o odstranění redukce ve vnímání světa v současném myšlení zasahuje jen jednu oblast racionality.

* Walker Larson: Proč děti potřebují pohádky
www.epochtimes.cz/2025/11/01/proc-deti-potrebuji-pohadky/