Dát věcem to, co jim patří

Patřit znamená vidět. Je dobré si uvědomit, jaký význam má řeč – není naším nástrojem, který je nějakým univerzálním klíčem, který máme k dispozici pro jakékoli naše chtění – to se pak (v našem pocitu nadřazenosti nad čímkoli) řeč stane nástrojem našeho marného pachtění. Věta „Je dobré dát věcem, co jim patří“ znamená přijmou s pokorou fakt, že nás přesahuje kde co. Kam se podíváme (pokud se podíváme tak, že něco spatříme) nalézáme úkol pro nás – úkol dostát tomu, co se nabízí. Co se nabízí, abychom to uviděli a tedy také ukázali celé – v tom smyslu celé, abychom si nevybírali jen to, co se nám „hodí“, ale abychom námi viděné ukázali takové, jaké to má být. To je náš úkol. Dát věcem, co jim patří, to začíná už okamžikem, kdy vidíme. O to víc platí tento úkol kdykoli, kdy něco vytváříme.

Dáváme věcem tvar – a žijeme pak v prostředí věcí, které jsme vytvořili. Pokud vytváříme věci ochuzené, neúplné, pokud vytváříme věci tak, aby „to stačilo“ našemu omezenému chtění, žijeme pak v prázdnotě – v prázdnotě všeho, co jsme věcem nedali, protože jsme jim nedali to, co jim patří.
Dá se to poznat, dá se to ukázat v pocitu, jaký máme z věcí, které vytvářeli naši předkové – každé dláto, židle, každý předmět každodenního užívání vytvořené před sto a více lety je pro nás artefaktem. Proč není artefaktem to, čím se obklopujeme dnes, co produkujeme dnes? Problém není ve funkcionalismu, který začal jako myšlenkový směr s jistým puristickým ostnem, s cílem především přestat věci zatěžovat tím, co k nimi ne-patří, co je „jen ornamentem“. Moderní doba nerozumí ornamentu, ale téma ornamentu si ponechme na jindy. Funkcionalistické myšlení umožnilo vznik skvělých věcí, dvacáté století je z tohoto ohledu dobou velmi plodnou. Funkcionalismus byl ale zároveň destruktivní proto, že nešel v otázce „co věci patří“ (a co už jí nepatří) dostatečně do hloubky. Chápal totiž věc jen v její služebnosti, odvozené právě jen od očekávání „uživatele“. A to je málo.

Jsem velkým kritikem tomistického myšlení a má to svůj důvod, protože tento způsob myšlení vede zpravidla k pasivitě: věci zkrátka nějak jsou a pro většinu dnešních tomistů to znamená, že na veškeré otázky není třeba odpovědi hledat v autentickém tázání; stačí používat osvědčené tomistické postupy. Ale v tuto chvíli musím odkázat k Tomášovi právě proto, že bez odkazu k tradičnímu myšlení nelze znovu nalézt cestu k plnosti věcí – k odpovědi na otázku „co znamená ono dát věcem to, co jim patří?“. Odpovědí je podle mne „vidím, tedy jsem schopen dostát tomu, co vidím“. To je podle mne dobře uchopený tomistický základ.

Kdykoli jsem něco dělal, narážel jsem na cizí a někdy i vlastní komentář „to je dobrý“, „to stačí“. Jako učeň jsem mnoho dní brousil železo hoblíku a stokrát se moje „to stačí“ setkalo se shovívavě odmítavým úsměvem mistra, starého praktika, který řekl „nejde o to, abys dokázal to, co stačí; jde o to, aby to bylo tak, jak to má být“. Občas jsem ho nenáviděl, když o hranu rysplotny poněkolikáté zničil mou práci, otupil železo a já mohl začít znovu. Dnes mu děkuji. Byl mým prvním učitelem praktického tomismu. Ano, s hoblíkem, jak jsem ho naostřil a seřídil, se dalo dost dobře hoblovat. Ale. Jednoho dne se mistr ze „staré školy“ podíval na mnou vytvořené ostří proti světlu a řekl „už můžeš začít hoblovat“. A věděl jsem, že půjde o jiné hoblování, než jaké bych začal o týden dřív.
A pak jsem se zabýval řadou věcí a pracovat s nástroji, jaké jsem měl k dispozici, a začal jsem pracovat s řečí, a znovu a znovu si tu i onde uvědomoval celý komplex nedostatečnosti, ve které nejsem schopen dát věcem to, co jim patří. Stačí totiž alespoň jednou pocítit, co to slovo znamená. To není výsledek drilu, to není nějaké „specifická dovednost“. To je přístup, který má v sobě nedílně obsažen nějaký aspekt pokory. Blíží se uzávěrka Trivia a některé z článků jsou a zůstanou pouze náčrty, skicy, vím, že jsem jim nedal to, co bych jim měl dát. Ale jsem rád, že alespoň ta či ona věta v daném textu je přesně tím, co mělo být, co je napsáno tak, jak to mělo být napsáno.

Josefa Piepera nemohu číst dlouho. Znovu a znovu se zarazím na něčem, co mě hluboce zklame. Třeba se někdy dostanu k tomu napsat o jeho myšlení souvislejší článek. Ale uvědomuji si, že právě on udělal jeden z prvních kroků k  tomu, aby Tomáš přestal viset ve skříni školního kabinetu (v rámci myšlenkové tradice) jako neměnný kostlivec, udělal první krok k tomu, aby ukázal to, co z něho je živé a cenné. Pieper se stále znovu a znovu otáčí zpět a přiklání se k novotomismu školského, silvestrobraitovského střihu, ale jeho vykročení jsou osvěživá. Ukazuje na to, co od nás vyžaduje změnu naší perspektivy, přijetí jiného hlediska, ve kterém nehraje naše aktuální hodnocení tu nejdůležitější roli. Dlouho jsem nechápal, proč bych měl pořád dokola brousit železo hoblíku. Někdo by mi možná zkratkou vyložil něco o zenovém mistrovi, který na každou nepřípadnou otázku má pro svého žáka odpověď jedinou – ránu holí. Buddhisté používají jednoduché techniky k tomu, aby ukázali, jak významné je pochopit, že na nějakých aktuálních otázkách člověka a na jeho přáních v celku vůbec nezáleží. Jejich cílem je splynout tak, že zůstaneme. Ale tradice Evropy je jiná, zachovává něco z individuálního vkladu, který je největším darem, devizou, jen je třeba ho umět zasadit do kontextu, umět s pokorou přijmout roli, která se nikdy nejeví jako hlavní – až člověk pochopí, že není vedlejších rolí. Že není malých věcí, u kterých by stačilo v jednu chvíli vše odbýt větou „to stačí“.
Tisíckrát nám nezbývá, než se s tím „to stačí“ smířit, ale důležité je, nevzít to za své a nezačít se na svůj vlastní život dívat optikou onoho „to stačí“, ve kterém se šklebí satan. Dát věcem, co jim patří, v posledku nejde, protože žijeme v upadlém světě, ale důležité je vědět, že jsme nadáni potencí, můžeme vědět, co to znamená patřit, co to znamená nespokojovat se s tím, co „nějak funguje“, nějak je.

Nemám rád řeči o tom, jak má člověk začít u sebe – co všechno to může znamenat, kolik je v tom svodu, k solipsismu, uzavřenosti, pěstění vlastního ega. Znám buddhisty, jejichž ego se valí několik kroků před nimi. Křesťanské je začít u věcí – a u otázky, jak jim dát to, co jim patří. Ne z povinnosti, ne proto, že je to úkol, který nám dal nějaký světský guru – ale proto, že si to ony samy zaslouží. Vidíme, jak jde dnešní doba po povrchu, ale jak málo se my sami ptáme, co je pod ním?
Nejde o to, aby nám nějaký tomista typu pana Cardala říkal, jak věci jsou – jde o to přijmout jako fakt, že věci nějak jsou a že je na nás, abychom se jim otevírali, abychom se snažili dát jim, co jejich jest, co jim patří, neuhýbat a nespokojovat se s tím, co „stačí“.