Chvála rozhovoru

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(o přiléhavé řeči)
Anotace: 
Proč spolu lidé mluví aby hledali shodu? Mohou si přeci jenom vyprávět – a vyprávění je sdílením světa, který se stává společným.
Číslo: 

Pojem je slovo, které má význam obecného určení; jeho definice vymezuje to, čím je (obsah pojmu), a odlišuje jej tak od jiných slov.
Termín naproti tomu má jasně vymezený význam v určitém oboru, je to význam často odlišný od základního a obecného významu daného slova.
Slovo je element řeči.
/postahováno z internetu/

Zabývám se slovy. Ale slova jsou „pružná“ a vždy je třeba se přesvědčovat, zda jim rozumíme „shodně“ – ten, kdo mluví (píše) a ten, kdo naslouchá (čte), mohou chápat slova každý po svém. Nejde tu přitom o problematiku homonym, ale o obecné téma rozumění. Pro přehlednost budeme dále mluvit o tom, kdo mluví, a o tom, kdo naslouchá, přičemž v rozhovoru se jejich pozice vyměňuje. V krajním případě můžeme narazit na situace, kdy si pod daným slovem představuje promlouvající a naslouchající něco úplně jiného, podobné vzájemné neporozumění nastává tam, kde je slovo mluvícím kladně hodnotově naplněné vnímáno naslouchajícím ve významu negativním: z pochvaly se tak stává pohana apod.
Rozhovor, má-li mít smysl, má směřovat k „setkání“, společnému poukázání k nějakému tématu, k nějaké reálii světa. Může samozřejmě „jen“ obsahovat ornamentální tanec, ve kterém jde jen o řadu vzájemných sebepotvrzení, např. při letmém rozhovoru o počasí, o psech (u pejskařů), o ovoci (u zahrádkářů) apod. Ale takový „jako-rozhovor“ nás zde nyní nezajímá, i když jeho socializační hodnota může být velká, protože kromě sebepotvrzení také potvrzuje sociální status a vztah ke světu.

Zajímá nás rozhovor, který je veden hledáním shody. Proč spolu lidé mluví, aby hledali shodu? Mohou si přeci jenom vyprávět – a vyprávění je sdílením světa, který se stává společným a v porozumění příběhu také „zpevněným“. Na pozadí obecného běhu věcí a neurčitého dění se ve vyprávění pevně ustavuje příběh jako celek, který má své nositele, skrze příběhy lze dění rozumět jako něčemu, co má smysl, i kdyby to bylo zdánlivě „jen“ pro ty, koho se příběh týká. Ale vyprávěný příběh se týká i toho, kdo vypráví (má pro to důvod) a toho, kdo je posluchačem. Vyprávěný příběh posluchači ukazuje něco ze světa jako celek, který má konkrétního nositele. Ten se stává posluchači „známým“ i když danou osobu nezná a nikdy se s ní nesetkal.
Ponecháme-li tedy stranou rozhovory, které jsou ornamentem a rozhovory, které jsou vyprávěním (kde se jeden z účastníků pouze občas ptá na upřesnění, protože mu není jasné, jaký má daný celek vyprávění smysl, a nebo má zájem na nějakém detailu vyprávěného příběhu, který je pro něj důležitý), zbývají rozhovory o něčem ze světa. O názorech, představách, jistotách a nejistotách. I v těchto hovorech ale můžeme některé ponechat stranou, a to tam, kde jsou předmětem hovoru věci ideologické či technické, tedy rozhovory, ve kterých jde o to nalézat vhodné termíny pro daný technický či jinak organizačně uzavřený výsek světa. Termíny nás vedou do zabezpečeného světa bez tajemství.

Konečně jsme tedy oddělili vše, co nás nyní nezajímá, a máme před sebou rozhovor, rozhovor o tom, co na začátku neumíme přesně popsat, nanejvýš je naším předmětem otázka, jak je to se světem a jak se nás to či ono ze světa týká. A tady se dostáváme k tématu slova a pojmu.
Pokud má mít takový rozhovor smysl, pak je jeho nedílnou součástí odkazování ke světu, k dění, odkazování, ve kterém se stále znovu ubezpečujeme, že „mluvíme o tomtéž“. Ale jak to víme, a jak poznáme, že se navzájem nevzdalujeme, když nevíme „co“ je předmětem hovoru? V jakém smyslu se odkazujeme ke světu a překonáváme vzdorující uhýbavost, nejasné hranice slov? Mluvíme o tomtéž (jinak by šlo o dva monology) a jde o to, abychom toto „totéž“ viděli v čím dál větší jasnosti a vzájemném souladu, vč. toho, že jsme schopni ukázat, kdy jsme v pohledu na svět (dění) od sebe odlišní, kdy máme jiné názory. Kdy to, co oba vidíme (a v rozhovoru se ubezpečujeme, že je to totéž), vidíme každý jinak. Tohle vše platí, i když zdánlivě mluvíme jen o nějaké věci světa (třeba o obraze nebo o slovu), pokud z tohoto našeho tématu nevytvoříme schéma a nezačneme používat termíny. Tohle vše platí, když pro nás předmět hovoru stále zůstává součástí světa, neurčitého dění. To platí, dokud hledáme ta správná, přiléhavá slova. Pokud hovor nezmrtvíme tím, že jeho předmět vytrhneme ze světa tak, že se stane objektem, který se nás už přímo netýká, a namísto účasti na dění světa stojíme odděleni od světa jako nezúčastnění analytici nad Petriho miskou.

Ale jak se udržujeme v této rozumějící otevřenosti? Jak chápat přiléhavost slova, řeči?
Zpravidla nepoužíváme pojmy, jako definičně uzavřené elementy řeči, z nichž lze stavět formálně dokonalé věty s přesně vymezeným obsahem – to nás nezajímá právě proto, že s takovýmito uzavřenými významovými celky nám nezbývá, než zůstat sami, a pokud si je navzájem recitujeme, může to být zábavné, ale zpravidla je to „jen“ kombinovaná dvoj-přednáška a nikoli rozhovor. Pokus o výklad nějaké problematiky formou „rozhovorů“ mezi také zpravidla bývá směšný, mistrovství v tomto smyslu lze nalézt u Fuchse a Cardala v RCM. Problematické je to i v případě, že se autorovi podaří vytvořit pro podobný celek účastníky tři. (např Rio Peisner.). Napodobit Platona vůbec není jednoduché. U moderních autorů je zpravidla na první pohled nápadné, že účastníci rozhovoru nemají žádný důvod, proč právě takhle tráví čas, čtenáři může vytanout otázka, „proč spolu vlastně mluví?“.

Ve skutečném rozhovoru se účastníci „dotýkají“ dění, jsou v přímém styku se světem, protože prostřednictvím vyslovovaných a slyšených slov ke světu poukazují a tento vztah je bezprostřední, slova nejsou nějakým „prostředníkem“, něčím, co nás od světa a dění odděluje.
Proto nám připadají jako přiléhavá, a přiléhavost slov bychom neměli nikdy ztratit ze zřetele, skrze tuto přiléhavost slov se nám ukazují tvary věcí světa.
Co se tedy děje se slovy při skutečném rozhovoru, když spolu mluvíme o světa jako o tom, co se nás týká, o dění, ve kterém se snažíme vyznat, o situacích, které jsou nejednoznačné a my se snažíme proniknout k tomu, jak je zapojit do našeho obrazu světa a naopak, jak to, co se událo a děje proměňuje náš pohled na svět?
Nesporně na jedné straně zpevňujeme obsahové jádro slov tak, že se stávají „nosná“, že stále lépe rozumíme tomu, co daným slovem myslíme, jejich význam se nám projasňuje, na druhé straně vyostřujeme, zpřesňujeme rozdíly mezi slovy, které by někdo mohl chápat významově jako volně do sebe přecházející, jako téměř-synonyma, jejichž rozdíly jsou marginální. Přitom si uvědomujeme, že o světě a dění nejlépe svědčí právě to, co dokážeme uchopit jako rozdíl mezi těmito slovy; nosný je zde právě tento rozdíl, ten ukazuje na něco podstatného ze světa.

Všichni ti, kdo se snaží pracovat s pojmy a skrze jejich pevnou strukturu cosi ve světě ukazovat (skrze formalizované sylogismy), opomíjejí skutečnost, že v základu jakéhokoli otevřeného rozhovoru je jistota, že společně mluvíme o stejném tématu, ale nikoli stejnými slovy. Slova mají v rozhovoru smysl jako prostředky našeho intimního dotýkání světa – a v rámci rozhovoru je sociálně zpevňujeme tak, aby to, co se v rozhovoru děje, bylo jasné a relativně přesné ve vztahu k tomu, co je ze světa ukázáno, rozhovorem osvětleno, co spolutvoří a proměňuje naše vědění o světě. V tomto smyslu rozhovor obohacuje, protože se skrze něj oba účastníci dobírají k poznání, které před rozhovorem neměli. Rozhovor tak vyvažuje a doplňuje kontemplativní pře-mýšlení světa, jako proces, kterého se aktivně účastníme.