Chvála intuici a odhadu

Intuice a odhad nedílně patří k dění a k tomu, jak se do něj zapojujeme. Kdo někdy házel kamení nebo šišky, ten ví, že se přitom nemíří tak, že by se „vypočítávala dráha“. Je třeba vidět. Ale jak? Nejspíš se trefím, když předem „vidím“ vržený kámen a nebo šišku v cíli. Když předem „vím“ o trefě. Vím tak, že moje chtění už předbíhá cestu, která k trefě vede.
Chci trefit. Ale co to je „chtít“? „Chci“ znamená zde vyslovit ono magické „staň se!“ Ostatně o tom psal i prvorepublikový mainstreamový spisovatel Karel Čapek v povídce „Rekord“ o tom, kdo přehodil kamenem řeku. Mýlili se všichni: nic totiž nepřehazoval. Vzal kámen, hodil a nechybil (Merta). Trefil. A zkušenost všech kluků je stejná: nejlepší je se trefovat z běhu, z pohybu. Trefit se do toho, do čeho má smysl se trefit, třeba do skleněné flašky. Ta pořádně břinkne a rozletí se! Jaképak terče, které nereagují... Pokud stojíme a máme se trefit na cíl, jsme na tom blbě. Je to vnější zadání, není součástí dění, nic společného to s námi nemá. Máme tendenci „mířit“, to je chyba. Trefujeme se přeci tak, že směřujeme od představy (nebo skutečnosti?) zasaženého cíle k sobě, jako by šlo o obrácení času. Trefil jsem, tedy jsem musel hodit. Zdá se vám to divné? Pak už si toho z dětství mnoho nepamatujete a setřeli jste „pel“ ze svého vztahu k dění, ztratili jste mnoho ze své zasazenosti v dění. Ani z toho mainstreamového Karla Čapka jste si nic nevzali.

Sekáte dříví sekerou? Víte, jak nejlépe seknout přesně tam, kam chcete? Nabízí se samozřejmě lecjaká odpověď, ale důležité je moc na to nemyslet. Ale je to ještě složitější: vlastně je nejdůležitější „nechtít“ seknout sem nebo tam. Buď vidím, kam mám seknout, nebo ne. Chtěním tomu nepomůžu. Přeci chci useknout větev, porazit strom, rozštípnout špalík. Proč bych ještě měl chtít seknout tam či onam: prostě porážím strom, štípu špalky, postavím si špalek tak, aby se dal dobře rozseknout, a seknu. Ale ne tak, že bych nějak „mířil“, nemusím chtít ve smyslu nějakého elementárního kroku v rámci vlastního rozvrhu, který chci realizovat.

Na druhou stranu musím špalíku „rozumět“, vidět ho, beru ho do ruky, když ho dávám na špalek, a rovnou ho postavím tak, jak je to „dobře“, chce to ho vnímat, neignorovat, nesnažit se mu vnutit něco z vnějšku ... Je toho hodně, než vezmu sekeru? Ne. Jde jen o to v čistotě mysli dělat to, co mám dělat. A nebýt přitom ignorant.
Ale někdy „se seknu“ – seknu vedle, zaseknu, nic, někde je chyba? Tak to bývá, to je součástí dění. Nenašel jsem správné místo? Sekl jsem blbě? Třeba jsem příliš „chtěl“, nebo jsem se při práci (ve světě) zaměřil někam jinam než k tomu, co je mým cílem… a třeba jsem právě teď vůbec neměl sekat! I to, že jsem „se sekl“ má ve světě svůj smysl, má to široké významové pole.

Nechci vás učit, milí čtenáři, jak házet kamení, ani sekání a štípání dříví není moc rozšířenou činností, kterou by většina z vás uplatnila. Chci jen uvést téma intuice a odhadu na správné místo v našem životě. Do řádu chval.

Samo sebou že ve většině případů postupuji podle nějakého rozumně rozvrženého plánu, samo sebou že nežiji ve vzduchoprázdnu a musím se chovat tak, aby to bylo ze strany druhých předvídatelné: sám bych nechtěl, aby okolo mne žily mátohy naslouchající svým hlasům, jejichž jednání nejde rozumět. Ale to neznamená, že bychom mohli intuici a odhad bez následků vytěsnit ze svého života. Také to zpravidla neděláme, jen je to záležitost, o které se nemluví, jen je to jakási skrytá, temná, „třináctá komnata“ našeho myšlení. Komnata skryté a přitom radostné iracionality našeho jednání.

Přitom je to tak jednoduché. Je zcela zřejmé, že např. při střelbě na pohybující se terč není možné, aby střelec postupovat podle fyzikální teorie, která je zjevně přiblblá: oko „nasnímá“ řadu stavů daného letícího předmětu, mozek vypočítá dráhu a předpokládanou trajektorii, započítá zpoždění při spuštění zbraně a dráhu střely a podle toho před-nastaví mířidla a v pravý čas dá pokyn prstu, aby zmáčkl spoušť. Nesmysl. Už jen to základní: naše vidění. Oko je dost pomalé na to, aby tohle vše mohlo být víc než jen blábol. Pohyb zbraně, který střelec provádí, vychází ze zkušenosti a intuice a samozřejmě z toho, co střelec vidí, ale jak je možné, že dobrý střelec trefuje pohyblivý terč s velkou úspěšností? Je to možné proto, že to umí! Naučil se to; od počátku k tomu měl vlohy a pracoval na tom, aby je rozvinul. A dál? Pracoval na tom, aby měl dobrý odhad, aby měl rychlou reakci, aby nezatěžoval okamžik, ve kterém jedná, ničím, co ho odvádí od toho, co je pro něj cílem: od trefy. Aby maximálně využil intuici a odhad. Tedy přesně v protikladu k tomu, co nám teorie fyzikálního světa nabízejí jako základ všeho: měření a matematickou modelaci.

Můžeme se přitom zamyslet nad tím, jestli skutečně věnujeme dostatek pozornosti této naší schopnosti vidět a vědět, tomuto našemu nadání, dovednosti. V posledních letech, s tím, jak se zvyšuje význam matematické modelace, jako bychom zapomínali na to, co nás činí lidmi: schopnost reagovat na situace, na dění. Schopnost vybrat si cíl svého jednání. Pokud se děje něco, na co musíme reagovat bezprostředně, až příliš často selháváme: namísto toho, abychom přirozeně jednali, zpravidla „vypadneme z role“, zmatkujeme, reagujeme zkratově. Proč? Protože se dlouhodobě a záměrně vyhýbáme situacím, ve kterých bychom se naučili přirozeně jednat, protože takové situace vytěsňujeme ze svého života. Stávají se z nás pokojové květiny, které nemají zkušenost, že rozdíl mezi dnem a nocí není jen o světle, ale není to také jen o teplotě a změnách vlhkosti vzduchu atd. Prostě být uvnitř, zajištěn a být vně a vystaven dění, není totéž.

Umět přirozeně reagovat v nepředvídaných situacích je pro člověka něčím zásadním, a my se svých přirozených schopností zbavujeme, protože se čím dál tím víc cítíme „nad děním“, ve „svém“ světě, který kontrolujeme, stavíme se nad dění tím, že se obklopujeme technologiemi, a na místo účasti na dění vymýšlíme cesty, jak zredukovat dění na procesy, do kterých umíme zasahovat „racionálně“. V dění ale není nic racionálního.

Je to překvapivé tvrzení? Zkuste prokázat opak. Chceme žít zabezpečeni v racionalitě matematického modelu skutečnosti, chceme žít ve světě, ve kterém lze na základě těchto modelů spolehlivě předvídat. Neumíme trefit kamenem, ale umíme poslat raketu, která trefí jinou raketu právě proto, že se vše, co se takové „trefy“ týče, dá změřit a spočítat v tak malém čase, že je to pro nás nepředstavitelné. Výsledek (dvě zničené rakety) se dal předvídat a je skutečný. Ale co jsme to ve světě dění způsobili? Čemu se to vzdalujeme a čemu se blížíme?

Raději se k intuici a odhadu vrátím z jiné strany, jde mi o chválu. Velká většina našeho praktického jednání, zajišťujícího náš život, byla odedávna intuitivní a založená na odhadech. Proč to mohu tvrdit?
Vyučil jsem se v řemesle ještě v době, kdy to mělo svůj význam: umím si vyrobit, nabrousit a seřídit tradiční nástroje, nepotřebuji si pouštět na you tube, jak začepovat roh šuplíku s pomocí všeho, co se točí a škube sem a tam a je to „aku“. Tedy jsem schopen pracovat tak, jak pracovali moji předci několik tisíc let. Dělal jsem leccos: vyřezával jsem sošky, stavěl dřevostavby roztodivných tvarů, renovoval starou, částečně již zcela zničenou dřevěnou konstrukci karoserie auta z třicátých let, opravoval barokní krov.
Je to jako s házením kamení, úplně stejně. Veškeré řemeslo spočívá v dovednosti, odhadu, intuici a představivosti. Řemeslník, který je skutečným řemeslníkem, se podívá a vidí. Co? Neumí to popsat, nepotřebuje to popisovat, ale ví, co je třeba udělat. Řemeslník se podívá a vidí. Chvála tomu, že je možné se podívat a vidět!