Charita

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Církev a s ní spojené instituce by měly jasně říci: budeme se starat o ty, kdo to potřebují, ale budeme to dělat proto, že jsou to naši bratři a sestry a tak, jak to odpovídá naší víře, a jestli tím porušujeme zákon, tak ať to posoudí ústavní soud, protože takový zákon je zvrácený a bere nám jednu ze základních lidských svobod, ba dokonce zakazuje dělat to, co je v jistém smyslu naší povinností.
Číslo: 

V promluvách papeže Františka se stále znovu opakuje „žijte jako bratři, neustále dokazujte, že je možné žít podle evangelijního vzoru“. K tomu patří nedílně péče o nemocné, o postižené, o ty, kdo jsou v nouzi atd. A papež vyzývá, abychom k nim přistupovali v lásce a bratrství. V dokumentu o Kolumbových rytířích kardinál Parolin doslova píše: charitativní díla musejí být výrazem Kristovy lásky, díky níž postřehujeme, že ti, kterým sloužíme, jsou naši bratři.

V souvislosti s tím by stálo ta pozornost podívat se na právní stav „sociálních služeb“ v naší zemi, který byl zaveden zákonem č. 108/2006 Sb. Mimo jiné proto, že se nyní připravuje jeho zásadní novela, nastává příležitost pro arcibiskupy, Českou biskupskou konferenci a zejména katolickou odbornou veřejnost, aby se tímto tématem intenzivně zabývali a podali zásadní připomínky k legislativě, která vytváří podmínky a omezení pro výkon jakýchkoli charitativních činností.

Současný zákon, a podle všeho i jeho případná přepracovaná verze, totiž vychází ze zcela jiného významu slova služba, než který použil kardinál Parolin v citovaném textu. Služba v pojetí českého zákona o sociálních službách je službou v tom smyslu, jak je používána v charakteristice ekonomického sektoru „obchod a služby“, neliší se tedy od kadeřnictví, opravy aut nebo zahradnického servisu. Vztah toho, kdo službu poskytuje, musí být především korektní – tedy standardní a profesionální, rozhodně však je zásadní chybou, pokud by vycházel z lidské vzájemnosti: tím by prý mohl být „klient“ stigmatizován, ponižován, urážen. Klient si objednává službu a je tedy vůči poskytovateli služby v rovnocenném postavení. Jediný rozdíl je, že za ni platí buď jen zlomek skutečné ceny, a nebo vůbec. Zákon také nutí všechny poskytovatele služeb, aby poskytovali svoje služby všem potenciálním klientům za stejných podmínek, tedy ani ti, kdo financují svoji sociální službu sami a nikoli z veřejných prostředků, nesmí vybírat svoje klienty podle nějakého vlastního klíče – jediným klíčem je pořadí přijaté žádosti (obchází se to zpravidla nalezením kontraindikací), ale prakticky je tak např. nemožné poskytovat sociální službu skupině přestárlých kněží – to je v rozporu se zákonem a opět je pak v takovém případě nutné nějak zákon obejít, vést takový pension nikoli jako čistou sociální službu, ale kombinovat ji s „komerční“ ubytovací službou atd. Aby se to nepletlo, může sociální služby poskytovat právnická osoba jen tehdy, pokud jí příslušný krajský úřad registruje k poskytování té které konkrétní služby. K tomu musí být doloženo, že každý zaměstnanec, který přímo pracuje s klienty, je proškolen ve vyjmenovaných typech škol, v nichž je podrobně zkoumáno, zda umí používat jazyk „korektních služeb“ a je tedy dobře indoktrinován, a na používání těchto ideologických konstruktů chodí do institucí poskytujících sociální služby pravidelné kontroly.
Žádná právnická osoba, která toto vše nesplňuje, nesmí (!) pod pohrůžkou sankcí žádnou sociální činnost provádět.

Jdou na vás mrákoty a zdá se vám to jako špatný vtip? Nikoli – samozřejmě že je to vše na hranici porušení ústavního práva, protože zákon tu jakékoli právnické osobě zakazuje postupovat ve shodě s obecně prospěšnými zájmy a za vlastní peníze jinak, než jak je povoleno, blokuje sociální jednání vůči druhým, pokud nad ním stát nemá přímou kontrolu. Naštěstí to nezakazuje individuálním lidem (fyzickým osobám), ale Církve, Charit a dalších církevních institucí se to týká přímo: jak vlastně mohou v tomto „režimu“ pracovat? Musí se přetvařovat! Musí skrývat a před kontrolami zapírat, že tu jde o vztah, že jde o charitu.

Dnes, zvláště po církevních restitucích se různí politici dávají slyšet, že Církev by se měla stále více zapojovat do financování sociálních služeb. Ale je nejvyšší čas přestat s defenzivou a neustálými kroky při zdi, dát jednoznačně najevo, že by Církev neměla financovat takové sociální služby, které vychází ze zcela jiného pojetí člověka, než je křesťanské. Ale to by nejdřív někomu vůbec muselo stát za to ukázat, jak je pojetí izolovaného člověka bez vztahů ve své povaze zvrácené, jak je zvrácený „konzumismus“, který je vnucen i do pojetí sociálních služeb. Církev a s ní spojené instituce by měly jasně říci: budeme se starat o ty, kdo to potřebují, ale budeme to dělat proto, že jsou to naši bratři a sestry a tak, jak to odpovídá naší víře. A jestli tím porušujeme zákon, tak ať to posoudí ústavní soud, protože takový zákon je zvrácený a bere nám jednu ze základních lidských svobod, ba dokonce zakazuje nám dělat to, co je v jistém smyslu naší povinností.