Bohdan Chudoba a Chazaři
Při přestávce na konferenci o Chudobově „člověku nad dějinami“ ke mně přistoupil jeden mladý muž a ptal se, jak je to s Chudobovým vztahem k Židům – že prý se o nich v této knize vyjadřuje velmi negativně. A podobné „obavy“ z toho, zda Chudoba nepřekročil jistá tabu, jsem vnímal již víckrát. Je to významné téma, ale nikomu se do něj příliš nechce, protože i samo toto téma je tabuizované – o věcech, které se týkají Židů, by měli po druhé světové válce ostatní jen mlčet, a mluvit mohou pouze Židé, resp. jen někteří Židé. Ale v odpovědi na přímou otázku musím přímo odpovědět, a tedy v jistém smyslu toto tabu překročit.
Předně Chudoba nikde (pokud vím) nemluví o Židech, ale o pouze o Chazarech. A nepřímo tak říká, že lze vysledovat zásadní rozdíl mezi Židy západoevropskými, kteří byli příslušníky nobility, byli vzdělaní v helénské kultuře a podíleli se na tvorbě evropské vzdělanosti, a mezi Chazary, příslušníky jakéhosi středoasijského národa, který přijal židovství jako svoje státní (kmenové) náboženství a postupně migroval do území východní a střední Evropy.
My známe Židy z knih Ivana Olbrachta, a známe židovské příběhy zprostředkované Buberem, známe obrazy, zprostředkované Chagallem, ale co víme o kultuře starých španělských židovských rodů, které zde působily ještě v době, kdy Španělsko ovládali muslimové? Chudoba žil ve Španělsku mezi těmi Židy, kteří neměli žádnou radost z toho, že se jako „židovské“ ukazuje světu něco, co je ve své povaze plné primitivní magie, co páchne česnekem a co je spojeno s obrazem nikdy nepraných kaftanů. Vůči „východním Židům“ – tedy Chazarům – byl již od devatenáctého století nabroušen kde kdo, kdo s nimi v rámci Haliče nebo východního Pruska přišel do styku: viděl společenství kulturně nekompatibilní, náchylné k vytvářením nejrůznějších sekt, mnohdy velmi obskurních, a zároveň se snažící o to přivolat eschatologické děje. Olga Tokarczuk v knize „Knihy Jakubovy“*. Hodně o tom lze přečíst v Buberovi, ze kterého si Tokarczuk leccos bezplatně a bez vědomí majitele vypůjčila.
Chudoba znal španělské kultivované Židy a věděl, že mají s Chazary jen velmi málo společného. Ale proč vlastně Chudobovi leží Chazaři tak „v žaludku“? Proč je nemůže strávit? Odpověď je možné nalézt právě v Buberově knize „Gog a Magog“. U Chazarů se podle Chudoby mísí imaginativní a magické na velmi primitivní úrovni: skutečné je to, co je prožívané – v tom by mohli být Chudobovi blízcí, ale nejsou. Proč? Je tu jeden zásadní problém, konflikt. Chazaři se celkem systematicky věnují vztahu ke světu, přímému, nezprostředkovanému vztahu, který ale má často povahu magie – snaží se ovlivňovat dějiny tak, aby již, co nejdříve, nastal příchod toho, kterého očekávají. Mesiáše. Jenže tohle musí Chudoba vnímat jako pokus spolupracovat s negativními energiemi! Podle křesťanů (a samozřejmě i Chudoby) již Mesiáš jednou přišel a spasil svět, pro něj je tohle celé možné vnímat jen a pouze jako blasfémii! Chudobovi nevadí kultivovaní španělští židé, kteří ctí svoji povinnost scházet se v obci, ba dokonce mu nevadí židovští bankéři, dávno již nepraktikující, kteří se ale k židovské komunitě stále hlásí. I když se snaží tam a sem tahat kormidlo dějin – pro Chudobu to je „jen“ snaha ovládat dějiny peněz. Vadí mu Chazaři – ti, kteří jsou zcela nekompatibilní se vším, co evropská kultura zrodila, kteří popírají to, na čem Chudoba staví svoje pojetí dějin. Nebo se to dá říci ještě jinak: Chudobovi nevadí Židé, které se starají o své židovství a na vše okolo se dívají s jistou mírou pohrdání a měří jen to, co jim přinese užitek. Nevadí mu ti Židé, kteří právě po půlce 19. a začátku 20. století vadili kde komu, protože vyšli z ghett do světa pohyblivých peněz nesporně vyzbrojeni lepšími znalostmi a dovednosti než ostatní a získávali rychle (mnohde v Evropě) významný ekonomický vliv. Právě tahle připravenost vstoupit do světa peněz vedla v 19. století k protižidovským náladám. Tohle vše ale Chudobu nezajímá, zcela se s tím míjí. Chudobovi vadí ti, kdo se motají do věcí mezi nebem a zemí, do věci energií, do věcí, které nepřísluší člověku. Neumí (a nebo nechce) to takto argumentovat, ale lze to z jeho názorů vyčíst. Chudoba by se asi téměř v ničem neshodl se zastánci černobílého antisemitismu a kdo o něm tvrdí, že je antisemita, hluboce se mýlí. Chudoba by se téměř v ničem neshodl se zastánci černobílého antisemitismu, a kdo o něm tvrdí, že je antisemita, se hluboce mýlí, nebo se jen veze na nějaké vlně, jejíž povahu nechápe.
A z výše uvedeného důvodu pak Chudoba ignoruje vše, co z „chazarského“ prostředí vychází jako podněty. Ke své vlastní chybě, dodávám. Zmínil jsem ve svém příspěvku na konferenci (* viz sborník) velkou spřízněnost v přístupu k dějinám mezi Chudobou a autorem o generaci starším, Franzem Rosenzweigem. Chudoba ho téměř jistě musel znát, alespoň nepřímo, a stejně tak musel znát Bubera s jeho objevným a jistě inspirativním spiskem „Já a ty“. Ale na nic z toho nereagoval. Přitom by mohl a tito autoři by mu mohli pomoci překonat jistou nedostatečnost, jednostrannost ve vztahu k dění: Chudoba staví jen na autenticitě, vstupu energií do dané sociální konstelace, která se stane dobou tvůrčího rozmachu, stane se základem období růstu a rozkvětu společnosti – a pak zase nastává období, ve kterých se ve společnosti jen dokola opakuje to, co se ukázalo jako „funkční“, bez jakéhokoli porozumění, jaké mají ty či ony úkony smysl – a život dané společnosti se vyprázdní.
Ale křesťanství přeci pracuje s tím, co Chudoba do svého popisu dění nezahrnuje – pracuje s posláním, pracuje se smyslem dění, který je zastřešen Prozřetelností. Tu ale Chudoba nezmiňuje, neumí ji v rámci dění dějin ukázat. Snad se bojí, aby nekomplikovala to, co je pro něj nejdůležitější: autenticitu jednání a odpovědnost za to, co činíme. Snad se bojí o to, aby mu „čas Prozřetelnosti“ nekomplikoval jeho zásadní objev významu „nyní“, přítomnosti, ve které jsme „přitom“. Jenže tím se dostává do těžko udržitelného heroického postavení sama sebe vůči světu. Nezkusil promyslet postavení toho, kdo věří, že lze sledovat svoje poslání, kdo není postaven „proti světu“, ale je do světa poslán a jeho postoj proto není pouhou vzpourou „proti všem destrukčním silám dějin“.
Chudoba byl jistě hodně osamělým hráčem a promyslel mnohé právě proto, že nebyl „nikým myšlenkově blízkým rušen“. Ale v posledku, kdy měl přitakat tomu, kdo ho poslal, kdy měl přitakat tomu, k čemu byl povolán … zůstal ve své trochu titánské samotě hrdiny, který bojuje proti marnosti dění – v mýtickém postavení hrdiny, které ale není tak úplně křesťanské.
Pokud upozorňuji na tuto dílčí disproporci, rozhodně nechci snižovat Chudobův výkon v tom, co je zásadní – v pojetí dění a času jako času, ve kterém je podstatná přítomnost. Nechci snižovat jeho výkon v polemice se všemi, kteří redukují skutečnost jen proto, aby to, co ze skutečnosti „zbude“, mohli ovládat etc. Nechci snižovat jeho význam v tom, že ukázal, jak důležité je mít vztah ke světu, ukázal, že pouhé „zajištění se ve světě“ vždy vede k úpadku. Etc.
Chudoba je inspirativní a ještě dlouho inspirativním zůstane, bez ohledu na to, jaké mu kdo bude dávat nálepky. V tomto článku jsem jen musel odpovědět na přímou otázku a tím jsem otevřel jednu z problémových poloh Chudobova pohledu na svět. Ale opakuji, to není nějak jednoznačně problém Chudobův, tento problém koření v tom, že se o otázkách souvisejících s židovskou problematikou (o sionismu, o státu Izrael a o židovské finanční oligarchii a všech podobných otázkách) ve skutečnosti otevřeně nediskutuje. Nemají o to zájem ani Židé sami, a už vůbec ne ti, kdo je všechny hážou „do stejného pytle“. Mám mezi Židy řadu dobrých přátel a známých, a proto vím, že nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Jen se o tom velmi těžko mluví, protože o tom se přeci mluvit „nehodí“.
Chudoba (trochu schematicky) a „mimo jiné“ ukázal na problematickou roli, kterou sehráli Chazaři ve východních zemích Německa (kdysi dávno zemí pod vlivem Pruska, dnes území ukrajinských, běloruských, polských) a na Haliči a následně pak ve větší části Evropy, kam prchali před pogromy. Přinesli energii, která nebyla spoutaná danou kulturou a byla to energie, která v daných podmínkách nešla zkrotit, vedla ke konfliktům. Ještě jednou odkazuji na klíčovou Buberovu knihu „Gog a Magog“. Po jejím přečtení už se nikdo nemusí ptát, jak to měl Chudoba s Chazary. Tedy to platí pro ty, kdo četli Chudobova „Člověka nad dějinami“ a ví, co míním, když mluvím o energiích.
Poznámka*
Za tuto nepříliš povedenou knihu dostala Tokarczuk Nobelovu cenu za literaturu,
Viz také http://www.revuetrivium.cz/clanek/knihy-jakubovy