Aktualita

Mnozí cítí, že vše, co se kolem nás děje, jsou převratné společenské restrukturalizace; mění se zvyklosti, vztahy, výklad zásadních společenských daností. Společenské dění jako by bylo v rukách, kterým je možné po právu nedůvěřovat, nedůvěřovat v tom, že by úmysly mozku, který je řídí, byly nějak kompatibilní s tím, co bychom chtěli; na druhé straně jako by naše doba byla těhotná nějakým novým výkřikem „král je nahý“. Vnímáme neuchopitelně se proplétající vrstvy manipulací, z nichž jako bychom nedokázali vybřednout, jsme unaveni a vedou nás k beznaději, ale zároveň jakoby zcela vyprázdněná řeč pulsovala k zcela radikálnímu pojmenování skutečnosti, k očistě.

Jak do toho všeho zasáhnout, co dělat, jak se k tomu všemu vyslovit? Tohle vše se nám honí hlavou, protože cítíme svoji beznaděj, svoji slabost, neschopnost jednat „efektivně“, zasáhnout. Podle mého názoru je třeba se především zbavit oné snahy o efektivitu jednání, zbavit se představy, že sami uvidíme dopady, výsledek našeho činění. Naše jednání by mělo směřovat k výsledkům, jistě, ale právě v tom nejbližším, jako když zalejeme květiny a ony zvednou svoje květy ke slunci. Jistě tím zasahujeme do běhu dění světa, ale nemůžeme chtít „vidět výsledek“. Zbavit se oné snahy o efektivitu znamená nikoli nezasahovat, ale vymanit se z rozvrhu, který nás spoutává, skrze který jsme uvázáni do toho všeho, co se ve společenském smyslu děje.
Ale musím začít od počátku.

Už ve třicátých letech popsal u nás tehdy mladý Jan Hertl zásadní systémovou vadu demokracie – její vnitřní rakovinu, která nutně musí rozhlodat jakýkoli hodnotový korpus demokracie, rozmělnit a destruovat tradici i instituciální kostru demokracie. Hertl ukazuje systémovou vadu demokracie: hlasovat a nalézat shodu se dá o lecčem, ale ne o všem. Demokracie ze své povahy (protože v ní chybí jakákoli pokora) nemá žádnou obranu proti těm, kdo chtějí účelově hlasovat o čemkoli, především o rámcích hodnocení, hlasovat o hodnotách. Žádným hlasováním se nedobereme k hodnotám a k pravdě – Hertl už v třicátých letech ukázal, že každá společnost, která má mít vnitřní jednotu a být udržitelná, musí ctít společné hodnoty a musí mít rámec – něco, o čem se (oproti všem hlasováním) naopak nehlasuje a hlasovat nesmí.

Zcela v souladu s touto analýzou se nyní můžeme dívat na dějiny moderní Evropy jako na desetiletí destrukce samozřejmostí, tradic, zvyků a sdílených hodnot, vytvářejících rámec. Právě pro tento zvykový rámec se demokracie zpočátku jevila jako „vlídná“. Dnes se jeví jako nevlídná, mnozí si z toho zoufají, aniž by se ptali na příčiny. Dění je zdánlivě v rukou nejrůznějších aktivistů, kteří se hlásí o svá „práva“ tak, že popírají práva našich předků, protože pochopitelně zvítězila představa, že každé další hlasování může zcela změnit to, o čem se hlasovalo minule. Proto se rozpadly všechny zdánlivě nevyvratitelné systémové „brzdy“ demokracie, ze zvyklostí nezůstal kámen na kameni a tam, kde to tak doposud není, si můžeme snadno představit, jak se takový ostrůvek „samozřejmosti“ stane terčem další tsunami systémově připraveného „roz-hlasovávání“, společenské relativizace a destrukce.

V této situaci je mnohým jasné, že cesta „politického aktivismu“ je ze své povahy don-kichotovská, aktivismus je mocenským nástrojem a vstupovat do tohoto prostoru jako ten, kdo volá po odpovědnosti a nabádá k přemýšlení, argumentovat, je naivní. Cožpak je možné postavit se proti cílené a systematicky vedené manipulativní vlně s přesvědčením, že záleží na argumentech? Argumentovat s přesvědčením o správnosti své argumentace? To je přeci ze své povahy nedemokratické! Vždyť povahou demokracie je něco jiného než „přesvědčení o tom, co je správné“ – demokracie je uspořádání, které je vedeno snahou o dosahování skupinových cílů, jde o to „umět politicky pracovat“, tedy především umět rozbít jakoukoli (s tímto přístupem nekompatibilní) většinu, která by se mohla zrodit a ohrozit cíle té skupiny, která je právě u moci. Povaha demokracie? Nemusíme být jasnozřiví analytici jako Hertl, abychom si uvědomili, že v demokracii jde o to nabízet výhody, korumpovat ty, kdo mají hlasovat, nějakými sliby, výhodami, které budou mít proti těm, kdo v hlasování prohrají, a dehonestovat a rozkládat ty skupiny, které by mohly ohrozit postavení těch, kdo vládnou. Kdo ještě věří klasické strukturaci politických témat? Kdo ještě věří, že v rámci aktivismu je možné se obracet na „veřejnost“, která ocení „pravdu“? Je to nepěkný obrázek, a pár naivních, kteří „to myslí vážně“, to z povahy věci nemůže změnit. Ale z této smutné úvahy, z tohoto obrazu můžeme přeci jen něco vytěžit. Postavit proti této vlně se musíme my sami, tělesně, tuhle vlnu nemůže zastavit nějaká politická aktivita, ale zcela jiné nasazení.

Nevíme, jaká bude budoucnost, to je dáno v její povaze. Nevíme – ani v dobách, které jsou vlídné a mírné, natož v turbulenci společenského dění, kterého jsme nyní účastni. Jisté je, že budoucnost nás překvapí, a jisté je, že jen bláhovec by chtěl být jejím pánem. A naopak víme, také, že takových bláhovců je hodně a ti hloupější se snaží přitulit k tomu nebo onomu „dubisku“, které panování nad budoucností slibuje, aby se na „výkonu moci nad budoucím“ alespoň trochu přiživili. Ty či ony skupiny se snaží vytvořit představu, že právě ony jsou „pány dění“, že právě jejich agenda je tím, okolo čeho se budoucnost jen bezmocně točí, svázaná promyšlenou společenskou manipulací. Je to směšné, zejména pro toho, kdo je přesvědčen, že Duch vane, kudy chce. Ať se nejrůznější skupiny neo-osvícenců snaží, jak chtějí, ať jakkoli deformují společenský prostor cílenými manipulacemi a intervencemi, na povaze toho nic nezmění. Nevíme, co bude. Konstatování „Neměl bys nade mnou žádnou moc, …“ nedává žádný jiný smysl, než jako nápověda pro budoucí odpověď všem takovým skrytým manipulátorům: usneste se ve Veleradě jakkoli, stejně se vám to nejdůležitější vymkne z ruky. A ještě předtím: žádné zabíjení neviňátek vám nepomůže, protože už se narodil král.
Ano, možná přijde Exodus, nebo Attila, bič Boží, přijde pláč a skřípění zubů, nebo naopak, Bůh najde potřebný počet spravedlivých, někdo to s ním usmlouvá. Tak je třeba vidět budoucnost.

Bůh může vyslyšet spravedlivé, plačící, ty, kteří touží po spravedlnosti, i když oni sami nevidí ve světě žádný efekt svého jednání, které se jeví jako marné, ztracené v beznadějné přesile. Doba je těhotná změnami a můžeme mít před očima i jiný obraz: při prvním společenském otřesu se může ukázat, co je skutečně nosné, co je oporou: v poslední době se velmi zkomplikovala možnost lidí reálně (fyzicky a skrze to i meta-racionálně) se setkávat s druhými, zažívat skutečnou blízkost. Mnozí se až nyní začali ptát na co, co to při vší té teleportaci zdánlivé skutečnosti neskutečného („teď a tady“ nabízející se virtuality) znamená osobní přítomnost, blízkost. A mnozí lidé pochopili, jaký to má význam a jakou hodnotu být s někým, kdo pro mne neznamená nebezpečí, ale naopak obdarování. Pokud se tohle stane komunikativní, sdílené, zmizí „tekuté prostředí“ manipulací v našem vlastním myšlení a žádná destruktivní společenská tsunami nás již ve vztahu k druhým neohrozí.