Spaemann, Löw: Účelnost jako filosofický problém

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Žádnou myšlenku vývoje nebo pokroku nelze založit bez lidského přesahu přes „skutečné“ – ke skutečnému jdeme antropocentrickou bránou a jsou jen dva způsoby, jak ji vysvětlit: je to brána nás samých – a pak jdeme ke sebezbožštění, a nebo je to brána toho, co je v nás obrazem Božím: a je to brána pokory.
Číslo: 

Existuje vícero poloh otázky „proč“, např.:
Vztah otázky k nějakému lidskému jednání, konání (čím bylo vedeno)
Vztah k funkcím spojujícím příčinu a následek (jak to „funguje“, jaká je konstrukce mechanismu).
Vztah ke smyslu celé věci (jak se to má k celku mého života ve smyslu „proč se MI to stalo?“, jinými slovy „co to má znamenat?“).
Vztah k celku světa (co to znamená v rámci „dějin spásy“, případně jiného metafyzického kontextu dění).

Pokud se např. ptám, proč mi auto přejelo nohu, mohu dostat celou škálu odpovědí: Upřednostňuji postup začít u sebe: protože jsem udělal něco, co jsem neměl – vlezl jsem do vozovky. Můžeme ale odosobněle říci, že se to stalo proto, že se střetly dráhy mého pohybu a pohybu auta. Je také (snadno) možné ukázat na druhé: byl to řidič, který vše způsobil – mohl mě ten člověk přeci vidět a zastavit! A nebo je k něčemu dobré, že budu muset nějakou dobu ležet, než má placatá noha doroste do původní tloušťky – a něco si přitom promyslím, něco, na co bych neměl čas. A nebo ještě jinak – vůbec netuším, co to udělalo s tím chlápkem, který zastavit mohl a nezastavil – jak se s tím vyrovnává? A co všichni ti, kterých se to tak či tak dotklo? Nemůže mít tato událost podstatný význam i pro ně, nekorunuje právě tato událost nějaké „vyvrcholení smyslu“ u náhodného kolemjdoucího?

Ve všech těchto úvahách však celkem jistě chybí taková rovina, která by byla čistě „fyzikální“: rozhodně se na otázku „proč“ neodpovídá: protože auto jelo zjistitelnou rychlostí a k jeho zastavení nebyla vyvinuta dostatečná síla. Také se zdůvodnění mého zranění neinterpretuje tak, že váha, která připadá na jedno kolo vozidla, byla tak velká, že způsobila destrukci končetiny. Celkem jistě je možné popsat leccos z fyzikálních funkcí týkajících se jedoucího auta - jede, protože je poháněné motorem, motor je zkonstruován, seřízen a nastartován tak, aby se síla výbuchů ve válci přenášela nejprve na píst a pak na rotační pohyb atd: tohle vše nás nezajímá, víme, že auto jede proto, že ho někdo řídí. Není třeba si klást otázku, zdali auto jede, protože ho pohání motor, a nebo proto, že ho někdo řídí. Je zjevné, co je pohled dílčí a co širší.
Nejprve se ptáme, co se děje, a pak teprve se ptáme „proč“ – v širším kontextu. Říkáme „auto jede“, nikoli „někdo řídí auto“. Ale když se ptáme, kam jede auto, zvažujeme řidiče: pokud jede do příkopu, řidič zjevně nezvládl řízení. Pokud jede do Prahy nebo na Hlinnou, pak proto, že je to cíl řidiče. Vůbec nás při tom nezajímá všechno, co se děje, třeba že do trysek vstřikovacího čerpadla teče benzín a že ručička tachometru se pohybuje. Neptáme se, proč se pohybuje ručička tachometru, protože by to byla hloupá otázka, nepřípadná. Ptáme se ale, kam jedou ti, kdo se v něm vezou. A otázka, proč jedou tam, kam jedou, už hloupá a nepřípadná není. Zvlášť je-li položena dobře a včas.

Spaemannova a Löwiho kniha Účelnost jako filosofický problém je v mnohém skvělá a přehledně ukazuje, jak si vybíráme v tom všem, co by se dalo nazvat „dění“, a jak formulujeme svoji otázku po smyslu: a rozhodně nejde než ji doporučit k přečtení. Jde ale o projekt, který má z hlediska čtenáře tři relativně samostatné části, a tak při čtení postupně upadá původní nadšení z hlubokého počátečního vhledu. Použijeme-li vlastní členění, pak je prostřední část víceméně věnována historické analýze, autoři sledují, jak se otázka po účelu objevuje v dějinách evropského (filosofického) myšlení. Asi to ne zcela ocení ti, kdo neznají celou probíranou materii, ale tato odbočka by ještě šla chápat jako přirozené „usazení“ vlastního vhledu do dějin filosofie. Celá velká (neformálně) třetí část je však věnována polemickému vyrovnávání se s darwinismem a teorií vývoje a pokroku jako imanentních daností světa: nejen že jde o vyrovnávání se zbytečně dlouhé, ale občas se vytrácí i smysl toho, proč takovou diskusi vůbec podstupovat. Jen proto, že jde o „vládnoucí“ ideologii, která je prezentována ve škole dětem jako to „samozřejmé“, na čem mají stavět svůj obraz světa? Jenom proto, že je skrze tento obraz manipulováno se společností jako takovou, zakrývána odpovědnost člověka za jeho jednání? Spaemann opakovaně prokazuje, že žádnou myšlenku vývoje nebo pokroku nelze založit bez lidského přesahu přes „skutečné“ – ke skutečnému jdeme antropocentrickou bránou a jsou jen dva způsoby, jak ji vysvětlit: je to brána nás samých – a pak jdeme ke sebezbožštění, a nebo je to brána toho, co je v nás obrazem Božím: a pak je to brána pokory.

Proč je tato závěrečná část tak úporná, dlouhá, jakoby zatížená marností? Ukazuje, že jsme na počátku byli nadšeni neprávem? Proč se autoři nevypořádají s tímto zacykleným způsobem myšlení se stejnou lehkostí, s jakou byla provedena původní expozice účelu a smyslu? Oba autoři jsou až příliš svázání s obrazem univerzity jako jednotné platformy věd a vzdělání, která je ale už dávno vyloupená, zneuctěná. Stále předpokládají „společné“ vědění a akademickou diskusi, která toto společné vědění otevírá, ale sami přiznávají, že pro ní nenachází prostor (!). Jsou si vědomi toho, že už jde o „falešnou hru", nejméně dvakrát zde zcela jednoznačně zazní: ti, kdo učí, že ve světě jde o „přirozený výběr“, nastavují podmínky tak, aby to vyhovovalo jim, kteří mají pro zdánlivě přirozený výběr vše dobře pochystáno – mají přístup k penězům na výzkumy, využívají toho, že ostatní tahají za „kratší konec“ a jsou tedy i s akademickou diskusí a jejími pravidly a ctí – odsouzeni k prohře. Klidně ctěte pravidla, která my ctít nebudeme, říkají zastánci přirozeného výběru: je to další poziční výhoda pro nás, smějí se autorům do očí.
A jsme zpět u dvou bran ke světu. Ti, kdo prezentují svět jako „vyvíjející se“ a popírají cokoli co by zavánělo antropocentrismem… ve skutečnosti jen právě s pocitem vítězství procházejí antropocentrickou bránou ke své sebeoslavě, ke svému úspěchu ve světě. Že lžou, podvádějí, záměrně klamou? Že dosahují úspěchu podvodem? Nevadí, a nebo právě naopak: o to lépe se cítí, protože jsou přesvědčeni, že jediná pravda je ta, kterou má vítěz, který se v přirozeném výběru „prosadí“, a slavobrána pro vítěze je to jediné, co může svět nabídnout. Slavobrána odnikud nikam světa. Ale my už jsme si řekli, že je zde ještě jiná brána ke světu – brána pokory před stvořením. Vede ke světu, k tomu, co je skutečné, ale nejen k němu.

Na účel a smysl je třeba se ptát – a je třeba se také ptát na to, jak jsou tato slova deformována, zneužívána – a je třeba si dávat velký pozor, abychom si svět, který je stvořením, nepletli se světem, který je umělým výtvorem těch, kdo se snaží s námi manipulovat, kdo nám představují falešné universum, které je v posledku obludným fungujícím strojem bez konstruktéra, strojem, který se kamsi žene a v jehož útrobách prý i my sami hrajeme jen roli nahraditelné součástky.