Proč nemáme desky s Desaterem?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Leckdo z držitelů pravdy se vyvyšuje, že umí popsat reduktivitu post-descartovského světa, zužující vědomí na vědomí individua, a reduktivitu newtonovského světa res extensa a měřitelných veličin. Ale umíme popsat reduktivitu světa středověku? Umíme s využitím současného (reduktivního) vědění analyzovat reduktivitu právě v myšlení, které s obrovským nadšením začalo využívat Řeky vynalezené pojmy a Židy vyprecizovaný způsob práce se symboly? Nebylo to myšlení o nic méně reduktivní, jen jinak!
Číslo: 
Osobnosti: 

Kdyby člověk začal přemýšlet o Pravdě s velkým P nad „nepopsaným papírem“, pak by musel v prvním kroku přitakat Michalovi Semínovi, který ve svém článku v Te Deum č. 4/2013 píše, že Pravda musí být mimo čas. V jednom ohledu je třeba souhlasit – že sám pojem pravdy nemůže ze své povahy být situační a relativní. Pravda není to, co se aktuálně jeví, pravda je to, co hledáme právě jako aktuálně nedostupné. Jenže právě v tomhle by s námi Michal Semín zásadně nesouhlasil – protože pravdu přeci máme: je vyjádřena v katolické věrouce. Pro Michala je pravda situační celkem pochopitelně, je totiž vsazená do konkrétního času dějin spásy jako něco, co v tomto toku „neohroženě stojí jako skála“, dodejme že jako skála Petrova. Ale co když sám Petr tuto skálu rozbíjí, rozmělňuje tak, jako kdysi Mojžíš desky s Desaterem, které dostal od Boha?

Ukazuje se, že právě v tom, jak jsme s tvrzením Michala Semína souhlasili a jak jsme pro toto tvrzení našli pro nás nezviklatelný argument (ukázali jsme na zcela jinou časovost našeho myšlení…), právě tím, čím si dokazujeme nutnost nadčasové Pravdy, jsme se v názoru na Pravdu zcela rozešli. Pro Michala Semína je totiž Pravda vždy nějaká pravda konkrétních výroků.
Jsem přesvědčen, že je to složitější. Celá evropská kultura je postavená na neustálé re-interpretaci tradice. Je to náš úděl? Ne, zvolili jsme si tuto cestu sami a klíčové a krásné poučení nám k tomu dává Starý Zákon: Mojžíš dostává od Boha desky s Desaterem – a kdyby nebylo hříšnosti izraelského lidu a prchlivosti Mojžíše, měl by něco stokrát lepšího, než co se domnívají mít muslimové: Korán jejich bůh údajně vlastními ústy diktoval: ale tady podle Písma existoval přímo Bohem vytvořený zápis: to by se všichni archeologové mohli pošetit a mohamedáni jít „bodnout“, kdyby ty desky archeologové našli… jenže tento Boží artefakt v zapsané řeči byl obratem zničen. Neviděl ho nikdo kromě Mojžíše. Víme jen, že desky byly popsány z obou stran, což v tu dobu nebylo obvyklé. Ale žádná diskuse, žádná analýza písma, rukopisu, žádní svědkové. Mojžíš nesl desky pod paží a jak známe Desatero, vejde se v pohodě jeho zápis na jednu desku – co tedy oboustranně popsané desky obsahovaly? Není nám dáno nic víc, než pracovat s opisem kopie, kterou vytvořil Mojžíš. Ale ani tuhle druhou, stále ještě v Boží přítomnosti vzniklou „reedici“ desek, nemáme „k dispozici“. Nemáme nic než Písmo, v podobě kodifikované před staletími, máme tradici a víru v odpuštění hříchů a příslib druhého příchodu. A Ježíš říká: Já jsem „ta“ Pravda – jaká „ta“ Pravda, k čemu toto zájmeno ukazuje? A jak mají tuto důležitou nuanci postřehnout v němčině? Samé otázky.

Rozumíme si dnes, když o něčem řekneme, že je to „podstatou“ věci? Skoro jistě bych (v 99,5 procent případů) tvrdil, že ti, kdo toto slovo používají, neznají Aristotela ani Tomáše, že ho používají intuitivně a ve zcela jiném smyslu než tito pánové. Už proto bych to na ně raděj nezkoušel s dalšími hylémorfickými pojmy, třeba s případkem či jinak řečeno uskutečněním. Leckdo z tradicionalistických „držitelů pravdy“ se vyvyšuje, že umí popsat reduktivitu post-descartovského světa, zužující vědomí na vědomí individua, a reduktivitu newtonovského světa res extensa a měřitelných veličin. Ale umíme popsat reduktivitu světa středověku? Umíme s využitím současného (jak jinak než reduktivního) vědění analyzovat reduktivitu právě v myšlení, které s obrovským nadšením začalo využívat Řeky vynalezené pojmy a Židy vyprecizovaný způsob práce se symboly? Nebylo reduktivní o nic méně, jen jinak!

Lidské společenství vždycky musí žít v nějakém typu reduktivity myšlení, minimálně proto, že žije porušenou řečí a hříchem. Porušená řeč je jednoznačně úradek Boží, hřích je podle Semína a jím citovaných autorů jakýmsi „porušením podstaty“, ale ač nijak nezpochybňuji věrouku a myslím si, že jsem schopen spekulativního myšlení, nedokážu nijak snadno vyjádřit, co se tímto porušením podstaty vlastně míní; mohu to jen „zkoušet“. Shodneme se například na tom, že je to znamená neschopnost člověka nalézt cestu k sobě, ani k druhým? Pokud ne, pak proč ji nemůžeme najít? Neznamená to (a shodneme se na tom?), že můžeme pouze nahlédnout, zahlédnout jakýsi odlesk skutečného, které nás vede... nebo jinak: nemůžeme držet a udržet nic z toho, co je pro nás nejcennější – okamžiky, ve kterých se cítíme spojeni s Láskou a jednotou světa… A pokud ne, proč tyto okamžiky nemůžeme držet?
Něco takového dnes slyšíme nejčastěji a právě přitom se tomisté hrůzou otřásají. Neshodneme se na ničem. Jak interpretovat onu „porušenost podstaty“? A proč při tom v češtině použít slovo podstata? Ratzinger ho nepoužíval a vůči tomismu měl svoje jasné výhrady. Věděl, že vždy je tu něco, co máme a co nám přitom uniká, a jako úkol filosofického a teologickému myšlení viděl nový syntetický výklad skutečného a tedy i pravdy.
„Máme“ něco z pravdy světa, protože máme mystiku (se kterou si doposud Církev moc neuměla poradit právě proto, že šla tak nějak „mimo její struktury“) a máme metafyziku – umíme pracovat s pojmy, které jsou svojí povahou mimo-kulturní. Ale umíme je používat pouze v kultuře. Právě proto, že občas můžeme (mysticky) zahlédnout, vhlédnout, a právě proto, že víme co je Pravda, Láska a Krása, máme díky tomu odstup umožňující nám sdílet s druhými hledání pravdy i vyznání víry. A kromě toho, v klidu a s těmi nástroji myšlení, které aktuálně máme, pavlovsky řečeno, vydělávat na svůj denní chléb. A také proto můžeme žít s jistotou metafyzického založení skutečného a tedy i pravdy. I když ji nemáme ve svém držení.

Michal Semín po vzoru mnohých (nejen tomistů, ale i klasických metafyziků jiného střihu, logiků atd.) dává rovnítko mezi pravdou a jistotou nějaké konkrétní konstrukce, statické pojmové struktury, která „odpovídá ve svém adequatio" „tomu, co je“. V aristotelsko-tomistickém žargonu jde o danost „neměnných podstat“ a uskutečňování jako proces. Rozumím tomu, že se v tomhle modelu podařilo Aristotelovi zkrotit dialektiku dění, jistě to v dějinách sehrálo podstatnou roli. Ale jakou roli by to mělo hrát nyní? Jak se na „adequatio“ podepisuje ona porušená podstata člověka? Světa? Nevíme, adequatio na naše otázky neodpovídá. Ještě jednou nám to však dává příležitost se zabývat oněmi deskami s Desaterem, které si původně nesl do svého tábora Mojžíš: jaké byly povahy? Vyloží nám to současní tomisté? Zajímá nás, jaká byla jejich podstata a uskutečnění? Mě ne. Moc trvanlivé nebyly, když je Mojžíš sám „do mrtě“ zničil. Nenašel by někdo někde v análech, co o tom napsal Tomáš, abychom se dozvěděli Pravdu?

Žádná myšlenková konstrukce nám nepomůže se vyhnout se paradoxům víry, paradoxům pravdy a paradoxům světa samého. Paradox patří ke smyslu. My nemáme nic pevného než jen svou víru – a jistě ne náhodou nemáme ani dostatečně „jistou“ základnu morálky. Desatero bylo prostě překládáno tak, že použitá slova byla v místě a čase interpretována v řečech různých národů a kultur. Michal Semín má pravdu v jednom – jestliže je nějaká tradice stará řadu století, není možné se stavět, jako by nebyla nebo jako by byla v nějakém smyslu „překonaná“. Takové tvrzení samo o sobě je symptomem přecenění své vlastní doby, svého vlastního přístupu. Tradice se nedá zahodit, popřít, bagatelizovat. Na druhou stranu z tradice nemůže plynout konzervace – protože reálně žijeme ve vyvíjející se řeči a proměňující se realitě. Benedikt hledal cestu, která by umožnila zastáncům tradice, aby měli v rámci Církve důstojné místo – a byl ze strany tradicionalistů odmítnut. Možná že právě tohle jako „selhání“ byl jeden z motivů jeho resignace na výkon papežské funkce. Nikdo jiný už tak vstřícný ke tradicionalistům asi nebude. Františkovi lze rozumět, když mluví o triumfalistech – jenže vůbec to není mistr subtilního vyjadřování, a tak mu také jde docela dobře nerozumět. Nikdo neví dne ani hodiny a nikdo z nás neví, jaký je čas – jestli je čas sázet nebo sklízet, diskutovat nebo metat kamení. František se rozhodl pro jednu zcela konkrétně zaměřenou „agendu“ a na ostatní okázale kašle. Kdo ví, zda není veden Duchem svatým? Kdo ví, zda to naopak není jeho tragický omyl? Nejsme tu ale od toho, abychom soudili.

Michal Semín a tradicionalisté soudí. Zdálo se jim málo to, co jim nabízel Benedikt, institucionální zajištění, že tradice je něčím zavazujícím. Jde jim o povahu „pravdy“. „Tradice je vyjádřením věčných pravd“, říkají. Divili se a diví, že je to pro většinu myslících lidí nepřijatelné. Benedikt mluvil v tomto smyslu o kontinuitě a diskontinuitě hermeneutiky, tedy o proměně vzorců porozumění některým významům, týkajícím se člověka a jeho života s druhými. Takových diskontinuit a změn vzorců porozumění Církvi se v historii dá nalézt více, není to „nic nového“. Lefebvristé neustoupili od držené pravdy ani o píď a tím vše skončilo. František už je úplně „jinde“, mnohými věcmi se vůbec nezabývá a jiné „bagatelizuje“. Od samého počátku je jasné, že bojuje proti tomu, co považuje za největší omyl Církve – totiž zabezpečenost těch, kdo konají právě to, co vyplývá z obecných požadavků na křesťana, jak vyplývají z tradice, a vyhýbají se tak převzetí osobní odpovědnosti v konkrétní situaci. Dost málo mě zajímá ta první, pro mnohé destruktivní část jeho aktivit, a hodně mě zajímá to, kam chce energii takto uvolněnou nasměrovat: k lásce, charitě, vzájemné pomoci… není to trochu „krotká“ a plytká „evangelizace“? Není to až příliš aktuální mávátko pro hodné a hloupé? Nevede to jen k nadšení, po kterém přijde vystřízlivění a kocovina? Nevím. František resignuje na teologickou řeč a na tradici – vsadil vše na jeden obraz: po ovoci poznáte je. Třeba je veden Duchem a je čas, aby byli křesťané především poznáváni po ovoci. Nemyslím si, že je správné ho za to kritizovat, ale neznamená to, že se s ním v tom musím shodovat. Prostě vím, že jsou i jiné aspekty katolického křesťanství, dál budu číst Ratzingera (a papeže Benedikta XVI.), a občas si poslechnu (přečtu) kázání papeže kazatele, i když to někdy vypadá, že káže ptáčkům.