Křesťanství a filosofie

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(Salve, suplementum II)
Anotace: 
To, čemu rozumíme jako „obor filosofie“, je v jisté míře plodem křesťanství, jako je tímto plodem rozvíjení věd a jejich nová středověká schematizace atd. I celá renesance byla možná jen na živné a v jistém smyslu komplexní půdě křesťanství a jeho universality, to nebyla universalita řecké filosofie, která by tu něco zakládala, naopak.
Číslo: 

Václav Němec ve svém příspěvku „Filozofie, víra a reflexe víry“ popisuje filosofii jako výsledek „sebeutváření pojmového myšlení“ – v tom smyslu, že v prostředí filosofie jsou konstituovány pojmy, které mohou poskytnout odpověď na otázky typu „co to je“ – s podmínkou, že lze úspěšně a spolehlivě přezkoumávat správnost takových postupů. To vypadá hezky a jistě je možné, aby se s tím smířili studenti na úrovni střední školy, jejichž cílem je „projít maturitní zkouškou“.
Ale jak je to vlastně s verifikací, když si takový pojmový systém vytvářím? Kde Němec začíná a na čem staví? Už vždy musím přeci rozumět a mít nástroj „spolehlivého“ přezkoumávání. Němec jinde ukazuje, že pojmové myšlení je už vždy spjato s myšlením nepojmovým a že tedy celkově jde spíš o očistu myšlení. Ale jak tedy mám chápat filosofování, jako takový způsob myšlení, který se vzdává části svých (nepojmových) nástrojů, aby za to dostal „pevnou strukturu pojmů“, v nichž se může vyjadřovat tak, aby to bylo přezkoumavatelné? A co tou přezkoumavatelností získal? Vždyť zajisté by cílem filosofie mělo být dosáhnout co nejhlubšího vhledu do skutečností světa a života člověka, a to tak, aby nic podstatného nezůstalo stranou. Co k tomu dodává „přezkoumatelnost“, která je tu ukazována jako podstatný výdobytek?
Němec má ambici filosofovat, tedy „přezkoumatelně systematizovat“, ale neumí ukázat, do jaké míry je filosofie jako systematika myšlení zaměřeného na svět a jeho ustrojenost „vyčerpávající“, tedy v rámci poznatelné skutečnosti úplná. Jak má potom pokračovat k víře a reflexi víry?
Když si v rámci filosofické práce postupně precizuji obsahy pojmů v tom smyslu, aby jejich těžiště vyhovovalo tomu, kam zaměřuji svoji pozornost a co ukazuji jako obsahy a relace, pak musím v rámci potřebné korekce využívat daleko širší myšlení než jen pojmové. A tedy odkazuji poslední verifikaci buď na „vyšší“ rovinu mystickou, a nebo na různé „vrstvy smyslu“, které mi umožní myšlenkový pohyb. Wittgenstein se v jedné fázi pokusil o takový „čistý“ postup „sebeutváření pojmového myšlení“ a brzy došel k tomu, že téměř nejde mluvit, a pak už zase přijal strukturalistické horizonty významů (zvnějšku daných) a nakonec se raděj (v dalším kroku) v „předporozumění“ skryl do hermeneutických kruhů. My Češi se rádi zabýváme adorací „mistrů slepých cest“. Alespoň máme důkaz, že jen „zespod“ to nejde.
Na Němce jsem si vymyslel jednu přímou otázku: je tedy budování našeho pojmového systému (když „filosofujeme“) spíše vyplňováním trochu složitější a snad i trojrozměrné tabulky „sudoku“ (v níž je téměř vše na začátku neznámo, ale je to přitom zcela přesně dáno, vč. rozhodnutelnosti, zda lze dojít k řešení jinak než náhodně), a nebo máme co dělat se světem, který je „otevřený“, se stavbou, která si v sobě nese nějaký námi (právě námi jako filosofujícími) načrtnutý „koncept“, individuální a přitom vzniklý v předběžném vhledu, který je vše jen ne pojmový, a snad není oni obrazový? A nebo ještě jinak? Do čeho a z jakého materiálu vzniká ono „sebeustavování pojmového myšlení“? Bez nějaké podobné odpovědi se jen těžko dostaneme dál, k víře, abychom přitom mohli alespoň něco vytěžit z toho, co jsme ve filosofii získali.
Filosofií Václava Němce se zabývám proto, že v rámci sborníku asi nejlépe ukazuje, v čem je dnešní problém „malé víry“ mnoha lidí, totiž v jejich nepřiměřené fixaci na to, co „je“ tak, že je to „hotové“, resp. v „samozřejmosti, že tím, čím to je, to zůstane“. Máme malou schopnost vymanit se z kruhů „jsoucího“, a zároveň se jen těžko otevíráme novému, tomu, co je aktuální a nabízí se k interpretaci. Sudoku je pro Němce (zdá se mi) jistota, ale přitom si dobře uvědomuje, že budoucnost jako by se neobešla bez našeho aktivního postoje a vhledu.
Mohu ocenit Němcův přístup k interpretaci víry a reflexe víry, lehkost, s jakou dokáže vystihnout základní chybu „tradicionalistů“ a jejich důvěry „v pravdu“ textů atd. Vidí dobře třísku v oku bližního. Ale jak sám nakládá s pravdou? Mohu ocenit to, co bych nazval poukaz na těžiště víry v chápání celku světa a co autorka editorialu Klára Jelínková ne příliš šťastně označila jako „existenciální“ chápání víry atd. Ale nemohu se zbavit dojmu, že tu obě „nohy“ komparace nejsou postaveny tak, aby výsledkem nebyla postava trochu nakrčená.
Téma bylo formulováno jasně – křesťanství a filosofie. Už v rámci prvního setkání se rozpadlo na řadu otázek, a tak došlo k postupnému posunu, především k otázce „jak se k sobě má víra a rozum“. To je zásadní „zmrzačení“ původního zadání.
Řecká filosofie, jak ji známe, je něčím jiným než filosofie, jak se začala formovat v raném středověku. Reflexe helenistického myšlení prochází sice mnoha vrstvami našeho světa, ale bez křesťanského konceptu universality stvoření, které jsme dostali jako „radost i starost“, bychom jí vůbec nerozuměli a nebyli schopni vstřebat. Řecké myšlení bylo kritické, ale svůj úběžník téměř vždy hledalo v mystice, tam nacházelo bod, ze kterého bylo možné nahlédnout celkovost pojmových konstrukcí. Představa „výstavby systému zdola“, se kterou pracuje Němec, byla vlastní tak možná Sokratovi, ale již pozdní Platon se dívá při ověřování svého myšlení jinam. Pojmy samy o sobě možná zajímaly osamoceného Aristotela, který byl vůči Platonovi kritický, ale ten nenašel ve své době pokračovatele, a nebýt jeho středověké recepce, zmizel by s krátkou vlnou arabské (iberské) renesance. Helénskou dobu ovládal Plotinos, Pythagoras (s mystikou čísel) a hermetici. To, čemu rozumíme jako „obor filosofie“, je ve velké míře plodem křesťanství, jako je takovým plodem rozvíjení věd a jejich nová středověká schematizace atd. I celá renesance byla možná jen na živné a v jistém smyslu komplexní půdě křesťanství a JEHO universality. To nebyla universalita řecké filosofie, která by tu něco zakládala, naopak. Byl tu řecký vzor v systémech a používání pojmů, nic víc.
Je paradoxní a do jisté míry příznačné, že právě na tomto základě pak vyrostlo myšlení „osvícenské“, které přecenilo racionalitu jako „samonosný“ systém. Tato chyba je příznačná a je třeba jí učinit předmětem zkoumání, je třeba jí neustále ukazovat: Jistě platí Benediktovo „křesťanství je racionální“, ale neplatí, že racionalita je „jen“ na svých vlastních axiomech postavená. To může končit v lepším případě o nereflektované hermeneutiky … nebo rovnou v kroku zpět do post-helénského hermetismu.
Klára Jelínková s odkazem na „existenciální chápání víry“ Václava Němce sama na sobě nepřímo ukázala na nebezpečí nabízejícího se neporozumění. Otázky po vztahu křesťanství a filosofie jsou někdy redukovány i jinak než jen na schéma vztahu rozumu a víry. Škoda, že shrnutí k tomuto suplementu nepsal někdo, kdo by si byl vědom významu celé neredukované otázky a dokázal alespoň načrtnout souvislosti a přínos jednotlivých příspěvků vzhledem k takto vzniklému celku. Salve přišlo na začátku r. 2011s druhým suplementem, které bylo sestaveno tentokrát z větší části z dílny „mladších autorů“. I přes odkazy na to, že setkání jsou „podnětná“ a „inspirativní“ tu ale bylo uděláno jen málo pro to, aby toto suplementum nebylo „jen“ sborníkem příspěvků. S Václavem Němcem pak bychom měli na konec zdůraznit to, co je podle mne nejdůležitějším motivem celého sborníku.
Pro zjednodušení parafrázuji, snad obsahově věrně, podstatný Němcův vhled: „Víra je přitakáním vzhledem k neznámé a nepředvidatelné budoucnosti, v němž se člověk této budoucnosti otevírá a očekává v ní (nové) obdarování, nové porozumění s tím, že musí jednat, aby se stal spolutvůrcem toho, co se děje, co nastává.“
I když je řeč autora příliš „pojmová“, je nesporné, že tohle je vypovídající, tady se dá začít. Máme zde základní bod sebeporozumění, ve kterém jednat znamená stejně tak zasadit strom, metat kamení nebo filosofovat. Vždy podle toho, k čemu jsem vyzván a „k čemu je vhodný čas“. A právě tato odpověď shrnuje vztah křesťanství a filosofie. Filosofují mnozí, kteří prošli příslušnými školami a teď jim přijde divné, že by měli aktuálně sázet stromy, jiní filosofují proto, že by rádi metali kamení, a tak alespoň hrotí slova. A jen málokdo se ráno v modlitbě ptá: „Bože dej, abych dělal to, co dělat mám“. Aby pak v dobré víře pracoval na tom, co je jeho poslání (profese od slova „profét“, prorok, ten, který byl poslán, v plném slova smyslu).