Jan Petr Kosinka

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Rousseau postřehl něco podstatného – člověk jako osoba má v sobě už od počátku cosi pozitivního, už od počátku je v něm na čem stavět. Není „nepopsaným listem“. Zabýváme-li se genezí osoby, tak je třeba dávat velký pozor a neopakovat staré chyby – dítě a mladého člověka je jistě třeba cílevědomě formovat. Ale s velkou pokorou, protože vůbec nevíme, jaké je jeho poslání ve světě.
Číslo: 

Jan Petr Kosinka se uvedl několika články na různých webech a hlavně rozsáhlým článkem o romské problematice v RC Monitoru. Absolvent sociálních studií a práv se dostává do sporu s převládající pozitivistickou právní teorií (ale tady má na škole ještě celkem slušnou oporu) a hlavně s praxí v sociální politice státu, kde se jakékoli vybočení tvrdě trestá vyobcováním a ignorancí.
Jeho diplomová práce Právo a morálka jako sociální kapitál stojí za přečtení, snad právě proto, že shrnuje to, co se dá přečíst u Přibáně, v Distanci u Fuchse a v českých překladech (Fuller, MacIntyre), Kosinka musí na několika místech chlácholit vedoucího práce a oponenta, opakovat, že diplomová práce nemá být a není věcí, ve které by student měl vykládat a obhajovat svoje vlastní teorie a závěry, protože ho to samozřejmě k vlastním závěrům vede. Kazajka toho, co se „oficiálně učí“, je mu úzká.

V oblasti práva je sice převaha právních pozitivistů značná, ale tento obor je ještě docela otevřen myšlení o hodnotách a metafyzice, řada lidí se zabývá tím, jak nově otevřít téma přirozeného práva – tak, aby nebylo zoufale závislé na aristotelsky pojatých podstatách, ale tvořilo jasný základ pro tu část normotvorby, která je hodnotová. (O tom, jestli se na silnici jezdí vpravo nebo vlevo, nemá smysl se přít, to je pozitivní oblast práva bez diskuse.)
Horší je to v sociální oblasti. Svádělo by to říci, že sociální vědy jsou skrz naskrz prolezlé liberalismem, indoktrinované, ale byl by to omyl. Sociální vědy postavené na Weberovi, Marxovi a liberálních ekonomech (a hlavně Hegelovi jako jejich východisku) jsou pozitivistické (zkažené) ze své povahy, tady je třeba začínat od základů. A tady také Kosinka beznadějně osciluje mezi jasným hodnotovým zakotvením a profesní korektností. Jeho článek o Romech v RCM je přínosný především proto, že v některých doposud tabuizovaných tématech vyslovuje zjevné pravdy, opřené o normální lidskou zkušenost. Ale co dál? Bude schopen popsat smysl a základní význam nerovnosti? Dovolí si další, hlubší analýzu, která bude pravděpodobně chápána jako útok na jednu ze současných veřejných model?

Kosinka napsal pár dobrých článků – víceméně v těch oblastech, které nějak „zná“ a nebo jsou mu blízké. Zatím to vypadá, že se snaží komentovat dění podle vzoru Skleněného kostela, na rozdíl od tohoto internetového časopisu ale zjevně „překračuje meze“. Jeho myšlenkový základ, vytvořený průnikem do právního myšlení získaným při psaní diplomky, a nahlédnuté rozpory a pokrytectví systému ve vztahu k Romům, dostačuje k tomu, aby se stal průměrným „kulturním komentátorem“. Jeho blog není nijak výrazný, nesrší nápady a novými motivy, ani nejde v jednotlivých tématech nějak výrazně „hluboko“. Pokud bude chtít psát a komentovat, pak by měl soustavně formovat svoje kulturní a společenská východiska, aby si dotvořil hlubší základ, který mu umožní zaujmout konzistentní postoje i ve složitějších záležitostech.
Osobně si myslím, že jeho „hřivna“ je jinde – to naznačuje jeho diplomová práce. Pokud by svoje zaměření na přirozené právo promítl do oblasti sociální vědy, mohl by z tohoto výsostného místa provést zásadní kritiku současné sociologie, která dosud vidí člověka jen jako „jednotku“ společenských procesů, jako element statistiky. Člověka ale nelze myslet bez metafyzického přesahu, Bůh má vztah k němu a on má vztah k Bohu. Člověk má na Zemi svůj úkol – a jeho jednání tedy nemá svůj úběžník v té rovině, kterou mohou posoudit druzí, atd. A přitom je třeba se zabývat praktickými otázkami, týkajícími se toho, jak jsou lidé spolu, jak formují způsob svého spolužití, jak vychovávají svoje děti, co jim předávají ze své kulturní a hodnotové výbavy atd. Tady je práce spousty – asi není tak „viditelná“ jako psát blogy. Ale jistě je zajímavější, ony se ty blogy brzy omrzí.
Kosinka naznačuje, že se chce touto cestou vydat, už v kritice Berďajeva, v tom, že diskutuje s často užívaným „guru“ pozitivistů Rousseauem:

„… už základní Rousseauův antropologický předpoklad je naprosto falešný: Tvrdí totiž, že člověk je od přírody dobrý a špatným jej učinila společnost. Je proto třeba ponechat jej sebevýchově. Přitom každému, kdo vychovával děti, je jasné, že pokud se tyto ponechají růst jako dřevo v lese, budou z nich pouze klacci, nikoliv lepší lidé. Prakticky tím došlo k popření jednoho ze základních biblických antropologických výpovědí – to, co je v teologii nazýváno učením o dědičném hříchu a na čem Evropa vyrostla a vůbec založila pedagogickou vědu jakožto vědu o vedení (tj. usměrňování vývoje) člověka.“

Právě na této citaci se ale dá ukázat, jak dlouhou cestu má Kosinka před sebou. I kdybychom s obsahem této citace beze zbytku souhlasili, bylo by nadále otázkou, co z takového odsudku rousseauovského přístupu vysoudit. Rousseau postřehl něco podstatného – člověk jako osoba má v sobě už od počátku něco pozitivního, už od počátku je v něm na čem stavět. Není „nepopsaným listem“. Zabýváme-li se genezí osoby, tak je třeba dávat velký pozor a neopakovat staré chyby – dítě a mladého člověka je jistě třeba cílevědomě formovat. Ale s velkou pokorou, protože vůbec nevíme, jaké je jeho poslání ve světě. Usměrňování – formace zajisté, to je třeba, ale ne jen proto, že člověk je ze své povahy „hříšným“. Je to třeba, protože člověk se musí naučit sdílet kulturu, do které se narodil, převzít roli, které v tomto prostředí má. Atd. Tohle vše vůbec není jednoduché. Je třeba odmítnout rousseauovské antropologické předpoklady, ale je zároveň třeba nově formulovat východiska formace, která budou zahrnovat všechno to, co jsme schopni vytěžit z dosavadních zkušeností, včetně těch moderních a postmoderních.
Pokud někdo kritizuje neudržitelné antropologické předpoklady moderní sociologie, je to v pořádku, ale nestačí se „vracet“ k tomu, co „věděla“ pedagogická věda už před dobou modernismu. Kam se chceme vracet? Ke Komenskému? K Tomášovi? Tohle je nebezpečný svod – „návrat k jistotám“. K jakým? Právě tuto naivitu vyčítám všem, kdo novotomistické koncepty předkládají svým blízkým jako snadný a účinný lék na chyby a redukce modernity a destrukci postmoderny. A právě tady vidím možnou Kosinkovu roli, pokud překoná svod snadného a „zajištěného“ postoje zaštítěného nějakou dávnou autoritou.