Jakub Jinek: „V přeneseném významu slova?“

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Pro Izrael byl Hospodin příliš smyslově nedostupný, bylo pro ně obtížné pokleknout, aniž by před nimi nestál trůn s viditelným vládcem, potřebovali krále, aby pak lépe porozuměli analogii mezi vládnutím a Bohem. Předbíhali událostem, protože Bůh v pravý čas poslal „vládce“ a krále králů v podobě, kterou nečekali. Nabídl jim jinou analogii, protože analogie je cesta od nižšího k vyššímu, od viditelného a dotýkatelného k tomu, co viditelné a dotýkatelné není.
Číslo: 
Osobnosti: 

V dodatku Salve „Křesťanství a filozofie II“ se text Jakuba Jinka vyjímá jak svým komplexním přístupem, tak bohatým jazykem a jeho klidným, vyváženým rytmem a jakousi „zralostí“ přiměřenou tématu. Přitom jde o mladého muže, který psal tento článek těsně po třicátém roce života. Kde se vzal, co ještě napsal… prohledal jsem internet ale našel jsem toho žalostně málo: politický filosof, který publikuje spíše odborné články, zpravidla v jiných jazycích. Tak na čem autor „vyrostl“?, Na čem se vypracoval? Nevíme a můžeme se opírat jen o to, co si přečteme v textu samém.
Nejde o to převyprávět zde „obsah“ textu, který bohužel není dostupný na internetu, a tak se alespoň zastavím u stěžejního tématu, se kterým autor pracuje. Vyjdeme-li z lidské zkušenosti se světem (a mnozí to považují za korektní), tak se o Bohu dá mluvit jen „analogicky“, tj. svým slovům „dáváme“ význam, kterým překračujeme někam jinam, mimo to, co máme skrze smysly k dispozici. Jinek se ptá, jak porozumět analogii Člověka a Boha, jak porozumět postupu, v němž odkazujeme ze známého na neznámé. Popisuje, jak nás filosofický postup „diferenciace“ vede až tak daleko, že ztrácíme kontakt s reálným prožíváním světa. Dostáváme se do slepých uliček, protože analogii rozumíme jako něčemu slabému, něčemu, co je „jenom“, co neukazuje přímo k poznávanému. Na analogii se ale můžeme podívat i úplně jinak: a tady je třeba provést shrnutí ještě o něco ambicioznější, než jaké provedl autor sám.
Vrůstáme do jazyka tak, že to, co je sdílené, je zpočátku verifikováno ukázáním – odkazem na reálné věci. Ale to vůbec neznamená, že řeč není založena „jinak“. Je od počátku komplexní a neobejde se bez významů, které ukázat nejde, které je možné ve společenském kontaktu (přímé řeči) ověřit „jen“ analogicky, odkazem na porozumění. Dítě rozumí z počátku všem slovům jako analogiím, právě proto si tak snadno „hraje na něco“ a jeho hra není „jen hrou“, ale je způsobem skutečného – a my sami můžeme rozumět světu úplně stejně jako děti, ba jsme k tomu vyzváni, máme-li „vstoupit do království Božího“.
Příběh Izraele a jeho království „vyškemraného“ na Hospodinu je dobrou paralelou k tomu, jak stále znovu upadáme do pokušení preferovat věci viditelné před nasloucháním hlasu, před porozuměním. Pro Izrael byl Hospodin jako vládce příliš smyslově nedostupný, bylo pro ně obtížné pokleknout, aniž by před nimi nestál trůn s viditelným vládcem, potřebovali krále, aby pak lépe porozuměli analogii mezi vládnutím a Bohem. Nejdřív měli „vládce“ Hospodina a pak teprve reálného krále. Reálný král byl odvozený a by jim dán pro žádost jejich smyslů. Předbíhali událostem, protože Bůh jim (nám) v pravý čas poslal „vládce“ a krále králů v podobě, kterou nečekali. Nabídl jim jinou analogii, protože analogie je cesta od nižšího k vyššímu, od viditelného a dotýkatelného k tomu, co viditelné a dotýkatelné není. Viz nevěřící Tomáš.
Analogie v tomto smyslu je cesta od nižšího k vyššímu, od méně „skutečného“ ke skutečnějšímu. Právě proto může Jakub Jinek provést „druhou plavbu“, krok, ve kterém se odkáže na jednotu lidského ducha a jednotu filosofie a víry. Tuto jednotu hledáme, protože ji chceme „ukázat“, sdílet. Ale můžeme ji hledat, můžeme hledat způsob, jak ji ukázat jen proto, že ji máme, že sami sobě rozumíme v této jednotě.
Jakub Jinek postupuje ve svém příspěvku lidsky (filosoficky i teologicky) zrale: nenechává si vnutit rozvrh otázky, ve kterém by se jako ostatní pokoušel nějak „poměřovat“ dvě témata a případně hledal způsob, jak je nejdřív vzájemně poměřit, a pak „scelit, „svařit“. Otázka tak, jak byla vznesena, je podle něj řešitelná právě jako otázka na původní celistvost, kterou můžeme sami zakoušet. On sám se k ní staví jako ten, kdo nejprve prochází svoje vlastní pokusy řešit tuto otázku „z vnějšku“, a pak ukazuje podstatný krok, ve kterém tuto otázku přetransformoval tím, že porozuměl svojí situaci a popsal ji.
Můžeme jen litovat, že tento text není dostupný na internetu, v revue Salve se toto suplementum nenajde v archivu, autoři a články suplementa nejsou v jinak dobře vedené článkové bibliografii atd. Výjimečný text je tak dostupný jen malému okruhu čtenářů „papírového“ vydání, které ani není jasně vročeno, podle údajů uvedených vydavatelem jde o „dodatek“ k ročníku 2010, ale z textů samotných (zejména z komentáře výstavy) je zřejmé, že vyšlo až v r. 2011.