Francie jako vzor?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Zdá se, že dnes je nám Francie kulturně velmi vzdálená, neznáme jí a podněty z Paříže jsou pro nás těžko komunikovatelné, ale to může být omyl. Sice neplatí nic z toho, co platilo v první republice, vazba na francouzské reálie má ale velkou potenci, a ta by měla být otevřeně diskutována.
Číslo: 

Francie pro nás (katolíky) byla vzorem už jednou: tedy takovým vzorem, který nás zajímá. Církev u nás také prošla v tereziánském a zejména josefínském období fází destrukce, ale nebyla „ničena“, spíš jen zbavena barokního duchovního náboje, přitažena blíž ke státu, dostala se do služebního postavení, pod kontrolu mocenského centra. Ve Francii tomu bylo jinak. V 19. století se tam po genocidě věřících a rozbití struktur Církev vytvořilo úplně jiné klima než u nás. Jistě tu probíhaly pokusy postavit místní strukturu na původních základech, ale těžiště se nalézalo jinde. Největší význam tu měli aktivní laici i duchovní osoby, které si (vlastně v protivenství vůči převládajícímu společenskému prostředí) vytvářely nový, v tu dobu radikálně nový obraz Církve. Vzniklo tak široké spektrum osobních vzorů, mnohotvárné svědectví o „cestách ke katolicismu“, aktuálních katolických postojích. To bylo zcela nové a součástí toho byla vlna konverzí ať již židovských a nebo z nevěreckého prostředí, zejména konverzí do té doby „moderních intelektuálů“. Ve Francii (a v jisté obměně i v anglikánské Anglii) se tak formovala sice minoritní, ale o to významnější skupina katolíků – intelektuálů, kteří netvořili nějakou jednotnou ideově spojenou společnost, ale spíš symbolizovali různé možné katolické postoje v rodící se moderní společnosti. Osobnosti od Léona Bloy až po Bernanose se pak staly vzory pro naše prvorepublikové autory a vlastně v širším smyslu nositeli celé škály podob aktuálního katolického myšlení.
Zejména prostřednictvím francouzské scény znalého Josefa Floriana a jeho okruhu, Reynka a dalších bylo navázáno na proces, který začal ve Francii v 19. století. Církev u nás byla po vzniku republiky zasažena vlnou znárodňování a negativním postojem státu vůči „Římu“, svoje místo v rámci Československé republiky si katolická hierarchie teprve hledala a podstatnou roli převzaly tak jako ve Francii v předchozím století jednotlivé výrazné osobnosti, zpravidla bližší odkazu papeže Pia X. než hierarchie. V období první republiky jsme na tom byli podobně jako ve Francii o padesát až sto let dříve a francouzská zkušenost se nám „hodila“. Proč nás to dnes může zajímat?
V článku Salve 2/2011, Kolumba jsem se na stranách Revue Trivium 4/2011 zabýval vazbou mezi českým a německým církevně-kulturním prostředím. Jen malý okruh katolických intelektuálů u nás zná filosoficko-kulturní kontext, jak se vytvořil v Německu pod vlivem Heideggera, Gadamera a dalších. Podobně je tomu s Patočkou – jeho podstatná díla (Negativní platonismus, Přirozený svět jako filosofický problém atd.) zde prakticky nejsou mezi katolickými intelektuály čtena. Recepce liberálně-katolických podnětů z Německa je proto u nás silně omezená. Určitě je možné říci, že stejně tak u nás není znám proces přeměny francouzského existencialismu první republiky v komunistické přesvědčení maoistického typu ve Francii 60. let, ale rozhodně se tu dá najít hlubší souvislost. Nejlépe na Sartrovi, který výrazně ovlivnil francouzské veřejné mínění a nesporně měl velký vliv i u nás.
Sartre se z existenciálního východiska dopracoval až k tezím ve své povaze marxistickým – protože vzal vášně sociologická schémata své doby, vzal vážně základní vymezení kultury jako produktu společenských procesů. Jeho vliv na české intelektuální prostředí rozvolňujícího se komunistického myšlení byl relativně velký, větší, než jak je doposud reflektováno. Ještě dříve, než se k nám začala dostávat první postmodernistická literatura (mimo jiné také Foucault) se syntéza sartrovského existencialismu a marxismu stala běžnou ideovou výbavou české intelektuální elity. Tato nenápadná syntéza tu neměla žádného výrazného nositele, ale domnívám se, že ovlivnila přinejmenším Zvěřinu, pokud ne celou tzv. „českou teologickou školu“, a dodnes vytváří podhoubí, o kterém je dobré vědět, na které je možné navázat. Dnes tu navíc je silný hráč, který se o takovou návaznost snaží.
Arcipastýř pražský a čerstvý kardinál se již po dlouhá léta netají svojí orientovaností na francouzskou církevně-kulturní scénu. Může se nám zdát, že dnes je nám Francie kulturně velmi vzdálená, její současnost neznáme a podněty z Paříže jsou pro nás těžko komunikovatelné, ale to může vést k zanedbání, podcenění významné skutečnosti.
Jaké jsou francouzské reálie, které by pro nás mohly (a podle našeho arcibiskupa měly) být inspirací? Předně je to Církev nezávislá na státu, ale s tímto státem tak či tak kooperující, i když státní politika je programově ateistická. Inu dobře. Pak je to Církev, která se jednoznačně vnitřně rozdělila. Arcibiskup Lefebvre stál v čele Bratrstva Pia X. a naproti tomu ve Francii v části církevních struktur proběhla daleko hlubší vlna pokoncilních změn než u nás. To už je jako vzor problémové. I u nás už sice Bratrstvo působí, ale spíše marginálně, a v Církvi zůstává významný proud, pro který se stal Benedikt XVI. symbolem rozumného, spíše konzervativního postoje jasně odmítajícího liberální chápání Církve a kultury. A právě tady vidím významný rozdíl mezi Francií jako naším potenciálním vzorem a námi.
Církev ve Francii, tak jak je nám dávána za vzor, upřednostňuje uzavřené společensko-ekonomické chápání kultury. To platí i pro relativně „napravo“ stojící autory jako je např. Tresmontant. V jistém smyslu proti tomu, jak chápeme kulturní tradici Francie 19. století, se zde již veřejně neoceňuje postoj, proces konverze, osobní zápas. Důraz se tu už tolik neklade na svědectví o tom, co znamená žít život víry jako výzvu. „Katolictví“ je zde (celkem pohodlně) chápáno především ve své společenské roli a k ní patří především vliv na kulturu v úzkém slova smyslu, zahlazování napětí mezi křesťany a ne-konfesní společenskou praxí sjednocující se Evropy. Atd.
Arcibiskup Duka dává najevo, že se bude chtít připodobnit ke svému francouzskému vzoru, tedy dát Církvi větší kulturní roli, protože v této roli nebude Církev tolik „vadit“, nebude tak „nepříjemná“. Navíc francouzský vzor u nás není tak konfliktní jako německý, kde je negativních resentimentů až příliš. A dá se počítat i s tím, že liberální intelektuálové z katolického pomezí mají k myšlenkové výbavě, která je podkladem pro toto myšlení, docela blízko, protože marxisticko-strukturalistické dědictví je zde zakořeněno hlouběji, než si mnoho lidí je ochotno připustit.
V této chvíli je důležitá reflexe tohoto tématu. Ne že by bylo třeba „házet klacky pod nohy“ těm, kdo v tomto smyslu vystupují a jednají. Jde jen o to, aby to nebyl proces manipulativní a aby zde dostatečně silně zazněly hlasy, upozorňující na to, že Francie je pro nás inspirativní i ve své starší tradici. Jistě zde pak také může zaznít hlas, že je inspirativní právě v této starší tradici, která zvýrazňuje jiné pojetí kultury, člověka jako osoby, role Církve.