Ohlas na článek v Trivium 4/2011

Nečetl jsem sice zmíněnou knihu, ale rád bych připojil pár svých dojmů z četby jiných jeho knih (Prameny světla, Spiritualita křesťanského Východu, Ve službě Slova a Ruská idea).
Špidlík je u nás právem považován za velikána a to nejen v církevním prostředí. Ve svém oboru však nepostrádal určitou „konkurenci“. Dokonce i mezi českými jezuity: např. O. Josef Olšr (zemř. 1984) nebo O. Jiří Novotný (zemř. 2002).
Špidlík konfrontuje Východní a Západní křesťanství, vystavuje laskavé kritice křesťanský Západ, vytváří dojem duelu, z něhož vychází vítězně Východ. Inspiruje se přitom Solovjovem, který pokládal novověkou evropskou filosofii - patrně nevědomky - za reprezentativní vzorek Západního myšlení a neviděl charakteristický přínos Západního křesťanství: tj. teoretickou syntézu rozumu a víry a početné formy kontemplativní a činné spirituality. Leitmotivem jeho knih je důraz na osobu, srdce a prožitek, který je líčen téměř jako přínos křesťanského Východu. Je to však pravda? Vždyť mystika a asketika má na křesťanském Západě mnohem pestřejší životní formy, nemluvě o jejich odrazu v literatuře. Na Východě je totiž vrcholem mystiky téměř výhradně účast na liturgii, nikoli literární činnost, což je v zásadě správné. Má to však možná za následek poměrně chabou kulturně-vzdělávací a sociálně-charitativní dimenzi křesťanské praxe. O pojmu osoby ve vztahu k lidské přirozenosti na Východě a zvláště v Rusku raději ani nemluvě. Je to typicky Západní pojem.
Pravdou ovšem zůstává, že plnohodnotná potrava víry obsahuje Východní odkaz, zejména Blízkovýchodní, a úplně přesně, židovský. Křesťanská víra však není převážně Východní nebo převážně Západní. Církevní věrouka, garantovaná posláním Petrova nástupce, dýchá a vždycky dýchala oběma plícemi.
Mám-li tedy shrnout své dojmy, řekl bych, že knihy Otce kardinála jsou žánrově jakýmisi postilami, tedy velmi erudovanými kompilacemi textů, jež mají čtenáře vést především k modlitbě a rozjímání. Ucelené pojednání teologických otázek v návaznosti na ty metafyzické je třeba hledat jinde. A nakonec: stěží se také zbavuji dojmu, že zmíněná konfrontace je poněkud účelová na způsob captatio benevolentiae v rámci ekumenického úsilí Petrova stolce.