Brabec, Med, Putna a katolická literatura

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Co mají společného tito autoři, které by bylo možné umístit „každého jinam“? Mimo jiné zájem o katolickou literaturu a pro nás zejména o to, co se odehrávalo na konci první republiky, v několika měsících republiky druhé a pak za protektorátu. Kupodivu mají v něčem společného hodně, to, že se v něčem výrazně liší, vrhá na tuto shodu zajímavé světlo.
Číslo: 

Tento krátký článek nemá ambici analyzovat obsáhlá díla těchto tří autorů a svým způsobem reprezentantů myšlení druhé poloviny 20. století. Brabec a Med jsou generačně blízcí, narodili se za první republiky a rozum brali v padesátých letech. Ale každý jeden z nich je bližší mladíčkovi Putnovi víc, než oba sobě navzájem. Neboť Med idealizuje a vytváří klišé, zatímco Brabec zápasí o smysl. Nabízí se tedy otázka: V čem Putna zároveň idealizuje a vytváří klišé a zápasí o smysl? Proč tu právě on doplňuje tuto dvojici o dvě generace starších autorů , kteří okolo sebe raděj obcházejí obloukem, aby se nepotkali?
O Medovi a jeho pokusu ukázat druhou republiku už jsme na stránkách Trivia psali. Jeho pokus je smutný, protože je zcela závislý na společenských klišé z doby „presidenta osvoboditele“ a „Karla Čapka – velikána“. Med má postřeh a schopnost psát, ale nemá odvahu pojmenovat, sáhnout hlouběji, je rétor, v tom je podobný Brabcovi, ale zaujetí pro věc, které u posluchačů aktuálně vzbudí, zase „rozmyje“ zaujetím pro něco úplně jiného. Nechce si zadat, koneckonců je svou povahou humanista. Brabec je také rétor, také především přednášel, ale jeho cílem je udržet ohnisko zájmu na stejném místě tak dlouho, dokud to jde, dokud se dá z tématu něco vytěžit. Je strukturalista. Opouští témata nikoli jako Med, aby zaujal posluchače něčím dalším, ale tehdy, pokud už dané téma nevytváří jas v očích těch, kdo si uvědomují složitost toho, do čeho se ponořili. Med je okouzlen sám sebou, jak umí ukazovat svět, Brabec je okouzlen řečí, která svět otevírá.
Nevím, jaký je Putna rétor, jistě umí také být okouzlující, ale především je spisovatel rozsáhlých syntetických děl, a jeho pokus popsat katolickou literaturu (v níž je námi popsané období jen malou částí) je svým způsobem titánský. Vadou na rubu tohoto titánství je schematičnost, se kterou postupuje terénem značně nesourodým. Brabec, který o jeho knize píše, ho přistihuje při mnoha a mnoha zkresleních až bulvárních, vyčítá mu plochost, která je rubem jeho příliš širokého plánu, na který se pak nevejde např. ani porozumění Florianovi, ani Demlovi. Putna je hnán svoji ideou postupně se rozkládající instituce Církve a pozitivní hodnoty literatury nalézá jen tam, kde se uvolněná energie „rozkladu“ přetaví do literárního díla. Jako kdyby uvolněná energie nemohla být jiná, chce se mi dodat, ale zajímavé je, že to Brabec nedodá – vlastně ho fascinuje ta dokonalá schematizace dějin, něco, o čem snila jeho generace a co se mu rozpadlo pod rukama. Brabec beze slov usvědčuje Meda ze zbabělosti a ztráty zaměření na svět – ale na druhou stranu neumí vzdorovat síle nástupu Putnovy prezentace „dějin katolické literatury“, protože je mu blízká. Netuší přitom, že je to Med, který mu v podobě Putny vrací svoji prohru, protože Putnova koncepce je jen prodloužením té Medovy. Putnu nezajímá svět, ale jeho vlastní schéma, průmět jeho vlastního „já“ do interpretace dějin.
Dá se to ještě více zobecnit. Všichni tři se až příliš ptají na „dějiny literatury“ – aniž by si nově položili daleko zásadnější otázku na povahu kultury. Všichni tři jsou autoři dvacátého století – pochopitelně tohle hodnocení vychází dost nelichotivě pro relativně mladého Putnu.