Zdravý rozum

Jedna nedělní promluva na Radiu Vatikán nazvaná „Kéž by nás Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“ končí touto větou:
„Můžeme se totiž domnívat, že právě zdravý rozum umožní, aby Církev brány pekelné nepřemohly, abychom na světě osvědčili to, co osvědčit máme a abychom dokázali správně hledat slova pro svoje modlitby, i pro ty konkrétnější a pro ty společné."

Obratem mi přišla polemická připomínka:
„Myslím, že domněnka, že právě (lidský) rozum zabrání peklu přemoci Církev, je přeci jen moc silné kafe, může umožnit vše ostatní, co ve větě následuje, ale tohle ne.“

Téma rozumu se tak opět ukázalo jako „kámen úrazu“, i když zde konkrétně došlo u oponenta k posunu významu mezi slovy „umožní“ a „zabrání“.

Různým způsobem lze formulovat rozumné věty o roli rozumu a jeho omezení, ale také nerozumně mlžit kolem. Vše se odvíjí od otázky, jaká je role rozumu, tedy naší schopnosti myslet tak, že výsledek je zachytitelný ve formě vět, které mají uchopitelnou strukturu a obsah. Tj. jinými slovy kohokoli dalšího jde naučit kontext použití těchto slov a obsah takto formulovaných vět nemusí být vázán na aktuální kontext (situaci), je pochopitelný i v situaci zcela jiné. Není třeba nijak zdůrazňovat, že většina lidí „nějakou“ takovou schopnost předpokládá, jinak by se o to či ono nevedly spory, mluvit by znamenalo „tak nějak se pohybovat v neurčitém prostoru dohadů“.

Zpravidla se tento problém zjednoduší na otázky po významu a použití slova platnost, ale je dobré udržet téma myšlení vcelku. Pak můžeme sledovat dvě „cesty“, s mírným zjednodušením. Jedna vede k postmodernímu postoji, de facto k rozkladu jednoty myšleného, zvýrazní se aspekt nesouměřitelnosti kulturního kontextu, limity řeči v možnosti sdílet pozadí řeči. Druhá cesta pak vede k metafyzice v nějaké z mnoha jejích forem, vč. těch „na zapřenou“ – zkrátka předpokládáme, že „věci nějak jsou“, a tato výpověď je v řeči pochopitelná a obsahuje jasné sdělení přístupné rozumu. Tedy je jasné, že v tom smyslu, jak věci jsou, nejsou jinak. Sem patří i zdánlivě tak absurdní sdělení, že „ono to nějak je“ apod. Obsah sdělení nás zde nezajímá, zajímá nás rozum – a naše schopnost vyjadřovat se slovy a rozumět tomu, co vyjadřují jiní a tedy zabývat se tím, do jaké míry je ta či ona výpověď „pochopitelná“ (pokud je vázaná na kontext a situaci), a nebo zda ji mohu akceptovat jako tvrzení (pokud se vztahuje ke světu jako celku).

Z toho celkem jednoduše plyne, že rozumím „svému životu“ a tedy všemu tomu, co má smysl ve vztahu k situacím a dějům (bylo to skvělé, raduji se a těším atd.) a také rozumím „světu“ – tomu, co mám společné i s lidmi i s těmi, se kterými mám společného jen minimum společně prožitého. S těmi prvními si mohu dopisovat, těm druhým mohu napsat povídku nebo román nebo kulturně-filosofickou reflexi. To všechno má „hlavu a patu“. To vše vytváří pochopitelnou jednotu. Jen v postmoderním relativismu je tato jednota „kulturně podmíněná“ a vše je třeba kulturně (aktuálně) interpretovat, v metafyzicky založeném myšlení je to podobné, ale s podstatným rozdílem, totiž že i tento kulturní kontext není náhodný, ale vyplývá ze struktury světa, která sama má něco společného s rozumem, je tak či onak rozumu přístupná.

Třetí cestou je samozřejmě vkročit do ještě širšího pole iracionality, jak ji prezentuje např. islám – svět je takový, jakým ho aktuálně chce mít jejich bůh – a rozum má spíše negativní konotace, protože je nemístně hypertrofovanou jednou dílčí složkou myšlení, vhodnou původně jen k tomu, abych si mohl například spočítat ženy a děti. I když se budeme snažit tuto variantu nebrat v potaz, bude se nám vracet, a tak ji prostě vezměme na vědomí.

Pokud se tedy zabýváme citovanou tezí o roli zdravého rozumu, můžeme to udělat ve dvou krocích – jednak vzhledem ke kontextu použití této věty v konkrétní promluvě, a jednak z abstraktní pozice obsahu této věty jako samostatné výpovědi o světě.

Kontext celé promluvy je jednoznačný: základem je zde modlitba za zachování zdravého rozumu (nikoli „libovolného“ rozumu) na pozadí konstatované rozbředlosti a manipulativnosti řečí světa. A pokud jde o roli rozumu, ani tato modlitba za zachování zdravého rozumu není náhodná. Je to reakce na jedno z významných témat papeže Benedikta XVI., křesťanství je spojeno s rozumem a tato vazba není doceněná.

Rozum může nabývat různé podoby, vč. velmi odpudivých, ale pak je spíše karikaturou sebe sama. Příslušné autority (naposledy citovaný Benedikt) ale opakovaně ukazují, že to není vina rozumu, ale jeho chybného používání. Samozřejmě že se to jeví divně, když jedním dechem vyřkneme, že víra je dar a křesťanství je racionální, ale spíš to klade otázku, jak rozumně jednat s těmi, kdo dar víry nemají, než aby to implikovalo nutný rozpor.

Rozum by neměl být nad míru adorován a zároveň by neměl být podceňován nebo zneužíván, tj. ve sféře toho, co se týká našeho života je nesporně třeba dát rozumu „správnou roli“. Náš život přeci není racionální strukturou, nelze se v něm „vyznat“. Je otevřen do budoucího, a tedy je spíše otázkou než znalostí, je věcí jednání, postojů, rozhodování, tedy je věcí svobody a reflexe rámců této svobody, odpovědnosti a reflexe rámců této odpovědnosti. Rozum v tom má podstatnou roli – umožňuje získávat si odstup, umožňuje, abychom vnímali proporce, řadili podle významu a souvislostí – ale není zde žádným arbitrem, neboť mnohdy je správné právě to, co se aktuálně jeví jako nerozumné.

Ale i v tom nejniternějším prožívání je to rozum, který je naším průvodcem, i v nejintimnějších rozhovorech má naše řeč rozumnou strukturu, jen se odkazuje na vnější rámec porozumění, tj. nezabývá se zbytečně zpřesňováním výrazových prostředků. Negativně formulováno: řeč umožňuje kompatibilitu, sdílení, tady už jsou možné jen dvě zásadně odlišné interpretace: buď je to danost (a pak má smysl mluvit o racionalitě), a nebo je to zcela závislé na iracionálním „nějakém bohu“, nebo pseudo-racionálním „běhu světa“, se kterým nemáme nic společného, jako je tomu v případě vyhraněné modernity nebo zmíněného islámu. Ani jednu z těchto variant nelze vyloučit – pro první svědčí racionalita, pro další dvě iracionalita.

My voláme po zdravém rozumu, tj. po rozumu, který si v aktualitě podržuje svoji roli – umožňuje nám dostatečný nadhled a odstup, a zároveň nám umožňuje myslet svět – a tedy i takové souvislosti světa, které nelze přímo nalézt v žádné ze situací světa. Metafyzika je to ze světa, co nejde individuálně vztáhnout k žádnému konkrétnímu příběhu světa, k žádné konkrétní situaci – a přitom se svým způsobem vztahuje ke každé konkrétní situaci a ke každému příběhu. Zdravý rozum je metafyzicky ukotven (v jistotě) a je situačně použitelný (mnou, teď a tady). Právě proto někdy říkáme „z toho mi zůstává rozum stát“ – když se tato normální konstelace věcí rozpadá a rozum má najednou „moc práce“ s tím udržet jednotu světa.

A tím jsme se dostali k polemické odpovědi a můžeme obhajovat oprávněnost citovaného tvrzení v širším smyslu: Křesťanství umožňuje ukázat vztah mezi rozumem, jak je ukotven v metafyzické jistotě, praxí, tedy používáním „zdravého rozumu“ v našich běžných každodenních situacích, a obsahem naší víry, tedy křesťanstvím v té formě, jakým věří Církev. Svět je stvořením a je stvořením, které není iracionální – ze svých situací, ze svého života můžeme vidět jen málo z celku stvoření, ale to neznamená, že bychom se ztráceli v iracionalitě nebo na ni byli nějak odkázáni.

A tady jsme u klíčového místa celé této argumentace. Poznáním světa se přibližujeme k Bohu – pokud tato věta platí, pak platí i to, že tím přispíváme k tomu, že brány pekelné Církev nepřemohou. Opačná teze, že totiž k tomu, že Církev brány pekelné nepřemohou, přispíváme, jen když jsme přímo vedeni Duchem svatým, by vedla k rozpadu jednoty člověka jako osoby. Pak je možná ještě jedna varianta: že by na našem jednání a myšlení nezáleželo a že Boží přísliby se naplní „i bez nás a našeho přičinění“. To ale nelze rozumně připustit. Takto pasivně vnímali svoji vyvolenost Izraelité, přišla Nová smlouva a Židé se dodnes diví nespravedlnosti dějin a iracionalitě zla, lamentují nad tím, co ztratili, a snaží se to získat zpátky. Dějiny jsou prostorem pro rozumné tázání, pokud člověk přijme svoji nedílnou odpovědnost za racionalitu světa. To platí pro dějiny i s příslibem jejich (šťastného) konce. Na našem myšlení záleží. Jestli selžeme, Bůh si jistě najde nositele svého díla a oživí třeba i kameny – ale to neznamená, že můžeme „v klidu selhávat“ a myslet si „co chceme“.

Chápu svého oponenta: Církev by brány pekelné nepřemohly, ani kdyby tu nikdo z účastníků této diskuse nebyl. Ale uvažovat o této variantě nemá smysl: jsme tu a máme se ptát, jaký je náš úkol, jak můžeme přispět v tom, o co jde.