Svoboda a lidská práva a jejich přirozenoprávní základ

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jaký je rozdíl mezi lidskými právy, vymezenými v právních dokumentech počínajíc všeobecnou deklarací, a „přirozenými“ právy člověka, vyplývajícími z jeho přirozenosti? A co tento rozdíl pro nás znamená? Tyto otázky jsou aktuální a aktuální je také hledat nástroj, jakým vůbec popsat problematiku svobody lidského jednání. Sousedíkova kniha je výborným vstupem pro úvahy na toto téma.
Číslo: 

Velká většina lidské myšlenkové aktivity je vyplýtvána na rozemílání dávno přemletého, na přesouvání hlušiny napsaného z jedné hromady na druhou. Tak byl např. patočkovský vhled a formulace negativního platonismu v nějakém smyslu objevný, doplněný navíc v odstupu Kacířskými esejemi, které svým obsahem volaly po metafyzice – ale většina Patočkových žáků jen v rámci myšlenkového provozu používá stále méně účinný nástroj na stále méně vhodný materiál. V záplavě toho, co vychází jako současná česká filosofie, se člověk mnoho neraduje. O to větší radost je, když se objeví možnost přečíst si autentickou knihu, napsanou před rokem, z pera autora, který si přes všeobecnou převahu myšlení diktovanou obecně užívanými fenomenologickými axiomy udržel po celou dobu svého života odlišnou pozici a přístup. Přitom na počátku sedmdesátých let si s touto skupinou udržoval kontakt, ze záznamů Patočkových přednášek je zřejmé, že byl jediný schopen si udržet svoje konzistentní východiska a z nich vyvozené závěry proti všeobecnému, někdy až zlobnému tlaku Patočkových žáků, zejména Jiřího Němce.
Prof. Sousedík označil tuto svoji knihu „esej“ a skutečně je v mnoha ohledech víc než jen filosofickým textem, v některých pasážích se můžeme radovat i z krásného jazyka a mírné ironie na adresu těch, kdo se snaží „myslet bez metafyziky“. Navíc se „trefuje“ i svým tématem, totiž otázkou, jaká je povaha přirozeného zákona a zákona vůbec. Protože na této otázce resp. odpovědi na ni záleží, teprve na základě této otázky se můžeme ptát na povahu lidských práv. Lidská práva tak, jak je známe od prvních deklarací po druhé světové válce až po helsinskou deklaraci, jsou „slabý koncept“. Dnešní u nás platná Ústavní listina práv a svobod je chápána jako dokument zakládající v omezeném ohledu tzv. „politické právo“ a ve výkladu podstatných státních úřadů se tedy vlastně nevztahuje přímo k právu občanskému, lidská práva jsou z hlediska právního řádu jakýsi „deklaratorní přídavek“, bez přímé vazby na pozitivní právní systém. Jestli může prof. Sousedík psát o tom, že ve světě převládá pozitivní výklad práva, pak je dobré konstatovat, že u nás přímo „vládne“ a jeho „hlídači“ okamžitě likvidují jakoukoli byť i jen teoretickou možnost, že by bylo možné v praxi uplatnit něco z přirozenoprávního myšlení. O to cennější je, že se autor nevěnuje jen filosofickým aspektům této problematiky, ale vstupuje svým tématem do samotného práva. Že je toto téma takříkajíc „ve vzduchu“ , může podepřít i článek:
K základům současných právních sporů o lidskou důstojnost, který Jiří Baroš publikoval v Teologických textech 3/2009.
I když tedy můžeme jen pochválit, že zde tematizuje významné myšlenky, které nejen že jsou u nás opomíjeny, ale spíše potlačovány a vytlačovány, i když můžeme jen doporučit tuto knihu pozornosti těch, kdo se zabývají právem a nebo uvažují o myšlence lidských práv v širším kontextu, přeci jen musíme uvést i některé kritické připomínky.
Stanislav Sousedík zde svůj výklad opírá o tomistické argumenty, které se mu nutně (ve velmi omezeném rozsahu textu) nedaří formulovat zcela přesvědčivě. Je zjevné, že je třeba vyjít od otázky, jaká jsou základní dobra, protože práva a jejich naplňování nejsou sama o sobě cílem, a předpokládáme, že jde o to, k čemu svým životem směřujeme. Právo pak jako by mělo „služebný“ charakter vzhledem k dosahování dober. A nebo jednoho dobra? Domnívám se, že v tomto smyslu chybí v Sousedíkově argumentaci jeden závažný krok, který snižuje argumentační hodnotu jeho textu: jistě se tu ocitáme na půdě obecně platného, ale ve svém tázání „co mám dělat“ je člověk vždy individuálním tazatelem a vůbec není samozřejmé, že tato jeho otázka se nějak „rozplývá“ v obecné otázce lidstva po budoucím. Sousedík vychází z tomistické argumentace, která zdaleka není rozpracována tak, aby zasahovala „moderní“ problematiku člověka a jeho svobody, jeho výše zmíněné individuální otázky (Co mám dělat?). Lidská práva ukazují k obecnému uznání lidské svobody – tak, jak je dnes chápeme, nemohla být formulována bez toho, aby se právě tato individuální lidská svoboda stala předmětem zájmu v napětí k obecnému dobru, k nějaké obecné pravdě. Lidská práva se zrodila ve své formulaci jako obrana před všemi, kdo chtějí „ve společnosti“ aplikovat nějaká obecná dobra (podle jejich přesvědčení „platná pro všechny“). Dokud tedy ti, kdo argumentují jako prof. Sousedík, nevyřeší vztah mezi individuální otázkou „co mám dělat“ a tedy otázkou po individuálním jednání a otázkou po dobru obecně, nelze jeho odpověď vůči moderním kritikům udržet. Je to nemalý problém, který snad lze ilustrovat na asociálním nebo dokonce protisociálním jednání: jsem svobodný jednat tak, že mohu poškodit loď, která mě veze, „vypustit jí páru“ – s tím vědomím, že nikdo z nás neví, zda tato loď není Titanikem těsně před fatální srážkou. Jsem vinen způsobeným zpožděním nebo jsem zachráncem před katastrofou?
Kniha je napsána tak, že je zde na moderní bezradnost nabídnuta odpověď podle velmi komplexní myšlenkové syntézy, kterou provedl Tomáš a která je z větší části stoické povahy, samozřejmě se zakomponováním všeho podstatného z Aristotela i Augustina. V tom nelze než souhlasit, protože v poměru těchto dvou přístupů (moderní, ne-metafyzický a tradiční, tomistický, metafyzický) vychází druhý zjevně jako mnohem použitelnější a ve výkladu povahy lidských práv úspěšnější. Mohlo by nás to uspokojit, kdybychom neměli větší cíle.
Je třeba si položit ještě jednu otázku, totiž otázku po vztahu lidské svobody a dobra, po vztahu lidské svobody a řádu, který tuto svobodu omezuje. Je třeba založit metafyzický koncept tak, aby se s ním jako základem, který dává smysl slovu přirozenost, dalo nově argumentovat proti těm, kdo svobodu chápou jako prostor svévole, jako prázdný, bezhodnotový prostor.
Prof. Sousedík vytvořil svou tomistickou argumentací základ, ve kterém prokazuje, že máme-li se ptát na povahu lidských práv, bez metafyziky se neobejdeme, shrnul na poměrně malém prostoru svého eseje většinu podstatného – k dalšímu řešení této otázky. Abychom se dostali alespoň o kus dál, je třeba udělat zdánlivý krok stranou a pokusit se odstranit také jedno sporné omezení spočívající v otázce po povaze rozumu.
V souvislosti s porozuměním individuální svobodě je třeba si otázku po rozumu nově formulovat – jednak ve smyslu toho, co je rozumné – ve smyslu rozumné zdůvodnění jednání, a jednak co je rozum sám. Obtíž, kterou prof. Sousedík nedokáže překonat, spočívá v tom, že se nutně drží představy světa jako rozumově poznatelného celku. Co to znamená? Jde nám přeci o svobodu a v jejím rámci o aktuální, do budoucna otevřené jednání. Ale to vůbec není možné vysvětlit bez intuice, náhody, kreativity, hry atd. I kdyby svět byl rozumově uchopitelný celek (universum, přivrácené ke mně jako předmět), pokud jednám, tedy jsem otevřen budoucímu, není moje jednání nikdy zcela rozumové. Už proto, že budoucnost se neukazuje jako rozumná, budoucnost je zdroj nečekaného, něčeho, co nelze před-vídat rozumem. Nebudeme-li mít odvahu vpustit do tomášovsky vyvážené myšlenkové syntézy tuto míru budoucího jako ne-racionálního, pak se v otázce lidského jednání nebudeme moci přenést přes obvyklou propast: ta leží mezi obecně platnými konstatacemi a reálným rozhodováním, při kterém obecné pravdy nemají žádné praktické použití. V knize popsaná tomášovská syntéza metafyzického myšlení (která je zde obhajována téměř jako nadčasový nástroj) nadčasovým nástrojem není, protože se nezabývá budoucím jako něčím, co je (bude) ve své povaze jiné, než je to přítomné. Měli bychom se nově, komplexně zabývat „budoucím“, jehož podobu ovlivňujeme i svým svobodným jednáním. Je zde před námi okruh otázek, na které Tomáš neodpovídal a ani odpovídat nemohl. Máme jinou zkušenost a potřebujeme ještě další syntézu. To nejpodstatnější, co je třeba do metafyzické konstrukce světa doplnit, je porozumění povaze změny, která je pro nás vždy aktuální, protože budoucnost se nedá podchytit žádnými sebelépe racionálně vypracovanými trajektoriemi a projekcemi, mimo jiné právě proto, že máme možnost (a přirozeně založené právo) svobodně jednat.
Toto obecné konstatování nijak nesnižuje význam textu samého, spíše je jen vytýčením, nasměrováním další práce, která je v tomto tématu třeba vykonat.