Oligarchie

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(ničím nezaložené přemýšlení o jednom možném pohledu)
Anotace: 
Psát o myšlenkové výbavě toho či onoho preláta by nebylo zajímavé, pokud by to zároveň nebylo docela zajímavě korespondující se změnami společenského myšlení, které si sice téměř neuvědomujeme, ale které (jak se domnívám) se z odstupu desetiletí budou jevit jako převratné.
Číslo: 

Výzva, abych napsal o myšlenkovém ukotvení nového arcibiskupa, se nejdřív jevila jako absurdní, provokační, ale čím dál víc se ukazovala jako zajímavá a přitahující. Už na první pohled a z toho, co je všeobecně známo, jde u jeho osoby o složitě provázané souvislosti. Na jedné straně ovlivněn Metodějem Habáněm, na druhé straně koncilem či spíše pokoncilovou „obnovou“. Na straně jedné je závislý myšlenkově na francouzské škole, liberálech, kteří došli až k opuštění Církve, protože se jim rozpadla její identita a zbylo jen aktuální dějinné (a na první pohled hloupé) společenství, na druhé straně se zkušeností živé víry, která vrhá přiměřené světlo na intelektuální výstřelky a zdánlivě veledůležité spory.
Moje rozhodnutí napsat padlo v okamžiku, kdy jsem si uvědomil to podstatné – jde o člověka, který si sám o sobě myslí, že je příslušníkem elity. Předesílám, že to samo o sobě vůbec nemusí znamenat nic dobrého nebo špatného – jen to je motiv, který se shoduje s tím podstatným, co hýbe dnešní dobou, kdy po rozpadu „občanského“ principu velká část populace hledá novou reprezentaci, hledá oligarchii, hledá ty, kteří by na sebe vzali odpovědnost.
Úspěšné heslo minulých voleb „…víc, než si myslíte“ bylo inzerováno v mnoha podobách, ale obsah se dá sjednotit: „víme víc, než si myslíte – a právě proto se daleko nejlépe hodíme k tomu vládnout, právě proto se daleko nejlépe hodíme k tomu reprezentovat“.
Psát o myšlenkové výbavě toho či onoho preláta by nebylo zajímavé, pokud by to zároveň nebylo docela zajímavě korespondující se změnami společenského myšlení, které si sice téměř neuvědomujeme, ale které (jak se domnívám) se z odstupu desetiletí budou jevit jako převratné.

Duka vyrostl „sám“ a tak trochu „proti duchu doby“, v padesátých a šedesátých letech to jako katolík jistě neměl snadné. Vyrostl „proti světu“. Zcela jistě mu muselo dění v šedesátých let jako mladému člověku „svět otevírat“ – včetně toho, že v koncilním dění a v proudu literatury, která k nám v tu dobu přicházela, musel nalézat řešení pro svoje otázky vyplývající z jeho postavení v malém a utlačovaném ghettu. Jeho učitel Metoděj Habáň byl tomista a precizně myslící člověk, to na Duku muselo zanechat podstatný vliv. Bohužel spíš ve smyslu udržení jednoty „věci“ jako předmětu vědy, bohužel v post descartovské modifikaci, ve které už se tolik neptáme na to, jaká je přirozenost věcí, spíše vnímáme vědu jako nástroj na poznávání, popsání věci a snad až zmocnění se věci. Tak si dovedeme představit, že se Duka přidá na stranu odpůrců kodaňského výkladu vlnově-korpuskulární teorie, bude hájit poznatelnost věcí přirozeným rozumem atd. V tomto pohledu by byl oceňován jako „konzervativec“ a mohl by si získat řadu příznivců mezi excentrickými intelektuály. On má ale dost „rozumu“, aby se do takových věcí nezaplétal, ba má ho ještě víc, ví, že o takové příznivce nemusí stát. Dost na tom, když otevřeně a jednoznačně odmítne ty, kdo by chtěli tvrdit, že pravda je věcí toho či onoho diskursu, když otevřeně vystoupí proti postmoderní „rozvařenosti“ naší doby, slabošství Evropy atd. O tuhle roli stojí, on je to, kdo se nebojí říci, že žít je nepohodlné a žít podle víry dvojnásob.
A tady už se jeví jedna podstatná vlastnost pravdy, alespoň v jeho interpretaci. Pravda není něco „samo o sobě“, nejde o to „říkat pravdu“. Blouznivců, které nikdo neposlouchá, jsou plné rohy beznadějných, bezejmenných ulic. Jde o to používat řeč v situacích, kdy „se mluví“, a používat ji tak, aby sloužila. Tady je základní moment identifikace sama sebe jako příslušníka elity. Duka si uvědomil, že může mluvit jen někdy, a že pokud nemá plýtvat svými silami a energií, mělo by to vždy mít cíl – a tím se dostal na úroveň, ve které ne všichni „druzí“ jsou pro něj skutečnými partnery. Zní to ošklivě, ale dá se to jasně vyhodnotit: „obyčejným lidem“ stačí kázání. „Je takové poznání slučitelné s křesťanským pohledem na svět?“ může člověka napadnout, ale tak i tak si musí odpovědět že ano. Asi takhle nepřemýšlí světec – mystik, ale v historii můžeme najít spoustu příkladů takovéhoto myšlení, to jen dnešní naivně rovnostářská doba nám zabraňuje vidět souvislosti.

Duka není z těch, kdo by se radovali z vyslovené pravdy, z toho, že odkrývají souvislosti světa, naopak. Ví, že řeč je nástroj klamu a manipulace, ať se člověk snaží jakkoli. Je třeba dobře rozmýšlet, co říkat a jak. A právě proto je důležité zkoumat jaká řeč, jaké témata jsou pro Duku ta, která „stojí za to“. Paradoxně jsou to témata kultury a dějin. Duka vidí, že nastává doba, ve které budou hrát roli elity – a tedy také ti, kdo s ním budou v jistém smyslu kompatibilní v myšlení, bez ohledu na to, v jakých budou světských či církevních strukturách. Od svých francouzských učitelů si osvojil víru, že podstatnou věcí je to, co se děje, a jak se to ohlašuje. To, co je aktuální, co se děje teď a tady, vyžaduje interpretaci – ale nejen v tom smyslu, že se ptáme „co mám dělat“, ale daleko razantněji – co „je“, „o co jde?“ Ale o tom se nemá a nedá mluvit veřejně, protože tím by se situace změnila a otázku by bylo třeba pokládat stále znova. Duka říká, že „Právem lze připustit, že výrazná rezignace na racionalitu způsobila, že křesťanství není schopné vést dostatečný a potřebný dialog se současným světem v době radikální proměny.“ Ale jaká je jeho vlastní, Dukova racionalita? Je to racionalita dějin, ve kterých se Církev proměňuje a buď uzavírá, nebo otevírá světu, jen trochu jinak, než jak si naivně mysleli otcové koncilu. Jaký rozhovor se světem vede Duka? Je to rozhovor s mocnými, s jemu rovnými. A jeho veřejné slovní výhrady proti byrokracii v Církvi je možné chápat jednak jako kritiku jeho předchůdce v ČR, ale také jako kritiku Říma, papeže a celé pro současnost tak nevhodně institucionalizované Církve.

Duka mluví o Evropě, o Církvi. Dělá to střízlivým hlasem a nemluví do větru, mnozí si ani nevšimnou, co všechno přitom vynechá. Jeho rozvážnost a jednoznačnost mnoho lidí ocení, není jako Benedikt, který si filosofuje o nějakém byzantském císaři-učenci a vzbouří přitom půlku muslimského světa. On totiž ví víc, než si myslíte, a tak také ví, kdy je výhodné promluvit a kdy má mlčet. Že je jeho pojetí pravdy úplně jiné než Benediktovo? Měli bychom to vědět. Je to maximum, co s tím můžeme dělat, ale není to málo. Co je vysloveno veřejně, mění situaci.