Má církev v jednadvacátém století ještě kulturní poslání?

Až příliš často totiž slýcháme, že jsme „poslední křesťané“, že svět Církev již definitivně převálcoval a že nám nezbývá, než se světu přizpůsobit… Kdo takto myslí, neměl by chodit ke svátostem a měl by vyhledat duchovní pomoc. A pokud tak smýšlí a dokonce káže kněz, měl by být postaven mimo službu.
To jen na začátek, než se touto otázkou skutečně začneme (metodicky) zabývat.
Citovaný článek naštěstí není nějak silně defetistický, i když jisté míra resignace se v něm ukazuje. Vychází totiž z předpokladu, že Církev byla (někdy dříve) nositelkou nějakého kulturního poslání, a že toto poslání ztratila – i přes všechny zvraty okolo II. vatikánského koncilu a po něm, je beznadějně oddělená od světa, který „si“ kulturu uzurpuje, vyškubl ji Církvi, zabral pro sebe. Kultura dnes prý je kultura světa a Církev tápe – neví, jestli má mluvit jazykem světské kultury, jak má udržet komunikativitu atd.
Zeptejme se tedy nejprve, jak je to s „kulturním posláním“ Církve.
Církev je ve vztahu ke světu především svatá a všeobecná a v tom smyslu je možné chápat jako úkol, aby takovou definici aktuálně naplňovala. Církev žije v mnohosti svých forem. Nabízí různé cesty lidem různého zaměření. Jakýkoli specifický cíl zaměřený „kulturně“ se zde ale primárně nachází jen těžko.
Církev hlásá Slovo Kristovo, to také nijak neimplikuje nějaké „kulturní poslání“. Teprve tam, kde se Církev schází, aby slavila, teprve tam, kde Církev pečuje o svěřené stádce, je možné ohledávat nějaký vztah ke společenskému životu věřících i nevěřících, ve kterém by Církev měla reprezentovat svoje poslání přiměřenými způsoby, tedy měla by také zasahovat srdce věřících i nevěřících tím, že to, co koná, je „dobré“ a „krásné“.
Troufám si tvrdit, že Církev nemá nějaké přímé kulturní poslání, neboť to, čemu říkáme „kultura“ v úzkém slova smyslu, tedy světská kultura oddělená od kultu, vzniká až v důsledku primárního působení Církve jako hlasatelky evangelia. Církev souběžně s tím, že hlásá evangelium, kultivuje – tedy působí tak, aby i v jiných věcech, než které se týkají primárně života Církve, byl společenský život věřících i nevěřících co nejvíce zbavován zla a ošklivosti – protože jak jinak vést ke kráse a dobru než v odlesku, který do kultury (světské) vyzařuje vlastní činnost Církve – hlásání evangelia a pasení svěřeného stáda.
Církev žije a působí ve světě po pádu, ve světě, kde je třeba v potu tváře dobývat svůj chléb vezdejší a v bolesti rodit děti – a tomuto stavu, který by jinak propadal beznaději aktuality, nabízí formy, které se odkazují až ke stavu rajskému (na počátku), až k Nebeskému Jeruzalému (stavu, který nastane po konci dějin).
Citovaný článek se zabývá hudbou – a my si snadno odvodíme, že existuje zcela reálně hudba sakrální, liturgická, která je přímo spojená s posláním Církve, a je třeba dbát na to, aby byla posvátná, jejím prostřednictvím se slaví. Pak je hudba duchovní, tedy taková, která odkazuje na náboženské obsahy, na světce a jejich život, je skládána pro různé příležitosti v životě křesťana atd. - ale ta už přímo s životem Církve nesouvisí, je součástí způsobu, jak Církev „zasahuje“ do kulturního života věřících. Poslání Církve je tedy nesporně dbát na to, aby liturgická hudba byla pokud možno posvátná (ale to není kulturní poslání) a také na to, aby se hudba s náboženskými obsahy, která je používána v běžném životě, neodchylovala od skutečného poslání Církve, nedostala se do rozporu s ním. A tady je kulturní poslání jen odvozené.
Je třeba si to jednoznačně formulovat – kategorie „kultura“ není nijak nadřazena Církvi. Samozřejmě že „kulturologové“, kteří se zabývají srovnáváním kultur, používají pro svoji práci obecný pojem, který zcela běžně „nasazují“ i na katolickou Církve. Začal s tím systematicky Max Weber – který „stáhl“ univerzalitu z nebe do hlavy vědcovy. Ale je to nesmyslné, protože Církev jako taková (a její teologie i praxe) teprve umožnila chápání univerzality, umožnila, že takové pojmy jako kultura vznikly. „Světská“ kultura vznikla v Evropě jako oblast hodnotného jednání, které není podřízeno kultu. Je až neuvěřitelné, s jakou slepotou chodíme okolo tak evidentní věci! To, jak rozumíme kultuře jako výsledku jednání svobodných individuálních osob, přeci není nic „samozřejmého“, nic, co bychom mohli najít v jakémkoli jiném místě a čase světa. Pokud přestane Církev garantovat kulturu, jisté pojetí individuality člověka a jeho společenské odpovědnosti, naše skutečnost, zdánlivě tak samozřejmá, se začne propadat do změti šamanských praktik, zasvěceneckých sítí, obřadů, hermetismů etc… Částečně to už vidíme tam, kde se vliv Církve podařilo zeslabit, eliminovat. Psychologové a sociologové dnes už zcela nepokrytě mluví o konci „představy o člověku jako odpovědné osobě“, volají po „zakouzlení světa“ – a křesťané si toho nevšímají?
Kultura (světská, euroamerická kultura) je postavena na profánním jednání – na individuálním jednání, které není možné aktuálně hodnotit z hlediska dějin spásy. Je postavena na tom, že skrze takové jednání člověk jako osoba formuluje svoje cíle, rozhoduje se o svém životním zaměření, aktuálním trávení času, využívání svých prostředků atd. Přitom se v jejím rámci stále zmenšuje predefinování většiny lidského jednání nějakými vnějšími danostmi – ideálem euroamerické kultury je, aby každý mohl svobodně rozhodnout, co chce dělat, čemu se chce věnovat. Bohatství obecně je v této kultuře bohatství forem, včetně forem individuálního jednání. Již od středověku to byl podstatný prvek této kultury, prostupnost stavů byla zajištěna tím, že kdokoli, kdo k tomu měl nadání, mohl jít studovat (zpravidla na církevní školy), a i uvnitř stavů bylo zvětšování prostoru svobody nezvratným procesem. Církev garantuje, že nikdo na světě nemůže z vnějšku hodnotit, zda to či ono rozhodnutí člověka není v souladu s Božím plánem, jestli v tom nebo onom není daný člověk Bohem „veden“. Kultura, svoboda a odpovědnost individuálního člověka jsou přímé výsledky vlivu Církve, křesťanství na evropskou společnost. A pro srovnání stačí vzít příklad nejbližší, rozdílnosti, které lze sledovat v zemích s pravoslavnou tradicí. Tak, kde chyběla formace kultury v oddělení světské a duchovní moci jako v Rusku, museli carové znovu a znovu „brát“ lekce o kultuře, svobodě a odpovědnosti od Západu.
Církev měla a má nesporné poslání „být ve světě“ a jako vedlejší produkt zakládá kulturu osvobozenou od kultu a vytváří pro ni rámec, protože neustále aktuálně připomíná, že člověk je bytost v posledku odpovědná Bohu – a že světské formy života včetně vlády a správy jsou pomíjivé, nahraditelné, ale že člověk by měl žít tak, jak má, má se ptát s vědomím nezajištěnosti a směrovat k tomu, co je dobré, krásné a pravdivé. Aniž by měl aktuálně po ruce návod jak konkrétně to dělat.
Samozřejmě je možné rozumět „stesku“, který je v pozadí za Sehnalem položenou otázkou: v prostředí Církve vznikala kdysi velká umělecká díla, v prostředí Církve dlel „duch“, který oplodňoval kulturu, nesl mnohé kulturní dění… a nyní jako by se situace obrátila. Dynamika společenských změn, kreativita, podstatné formativní dění - to vše jako by přicházelo zvnějšku.
Jak by ne, když nerozumíme sami sobě, jak by ne, když se stále chceme „zabydlet ve světě“ , jak by ne, když se necháváme vmanipulovat do myšlení, ve kterém je Církev jeden z dějinných útvarů imanentisticky chápaných dějin? Přestaňme vnímat dějiny jako to, čemu se máme klanět. Přestaňme se klanět světu: umění roste z opravdovosti a dnešní umění je v mnohém úpadkovým (pravdivým) svědectvím o tom, že svět je pro nás opravdovější než Církev.
A tak se můžeme vrátit k posledním „steskům“ citovaného článku. Hudební nevzdělanost, primitivismus, plebejství, postmoderna (nevíra v pravdu) se dostává až do chrámu – to vše svědčí o tom, že kultura se rozpadá, tedy že Církev nevytváří prostředí, ve kterém by garantovala rámce světa, že rámec kultu není dost silný, aby udržel život lidí „pohromadě“. Ale to není řešitelné skrze pokusy o hudební vzdělání nebo jiné izolované snahy o nápravu. Autor v Psalteriu konstatuje, že Církev vždy hledala hranici mezi profánním a sakrálním. Ano, ale proto, aby nechala stranou to, co jí nepřísluší, nikoli naopak, je nesmysl si myslet, že hledání takové hranice je „nalézáním místa ve světě“. Je to nalézání místa pro světské v jednání!
Co mohu doporučit? Jsem laik, a tak hledám řešení jen v tom, co není věcí vrchnosti: z tohoto pohledu mohu poradit jen jediné: nedržte se při zdi. Modlete se společně nahlas před jídlem, protože to je zbraň proti plebejství. Snažte se skutečně slavit, když se slavit má, vzdávejte chválu, když se chvála vzdávat má a pro jistotu i tehdy, když to nikdo nečeká, protože právě tehdy se má chvála vzdávat. A kromě toho svoje věci ve světě dělejte tak, aby bylo jasné, že za každé svoje jednání pociťujete odpovědnost vůči Bohu, nezprostředkovanou, nepromlčitelnou. Vstupte do světa tak, jak Církev vstupovat má, aby byla solí země.
Problémem totiž je, že sůl přestává solit, problémem je, že jsme svoji víru až příliš pojali jako věc „někde uvnitř“ – zatímco ona je tím, co zakládá nejen naši svobodu a vzájemnost, ale především celý prostor, ve kterém se dá žít.