Nihilisté krásy
Je to paradox. Zatímco hodnotový nihilismus nám nahání husí kůži, nihilismus ve věci krásného je prezentován často zcela bezostyšně a bez toho, aby jeho propagátory napadlo, jak úzce to s nihilismem hodnotovým souvisí. K oběma těmto nihilismům se zcela souběžně dochází dvojí redukcí. Zjednodušeně: nejprve se stvoření redukuje na předmět přírodovědy (svět je sumou věcí světa) a pak se zrelativizuje poznání člověka: každý má „své“ paradigma (jinak řečeno o tom, co nejde změřit, si každý může myslet co chce, aniž by šlo tento jeho „názor“ jakkoli zvnějšku hodnotit).
Proto chceme-li vůbec začít s nihilisty krásy mluvit, je třeba „sestoupit“ až tak daleko, abychom A) ukázali zásadní vady redukce stvoření na sumu předmětů vědy a B) ukázali, že pohodlná představa o tom, že „každý má svojí pravdu“, je ve své povaze mylná.
O povaze jsoucího je možné přemýšlet z mnoha stran, jedna by však v našem prostředí neměla být opomíjena: Bůh viděl, že to, co stvořil bylo „dobré“. Krásu stvoření je tedy třeba vnímat jako jeden aspekt, nebo spíše formu toho, jak je stvoření vnímáno a hodnoceno jako „dobré“. Krása se nějak „nevylíhla“ v tomto kulturním kontextu sama ze sebe – ale je už vždy promísena s tím, co by se dalo nejspíš popsat jako žádostivost, která vedla Evu k utržení zakázaného jablka. Krása nesporně a bez problémů patří ke stvoření, složitější je ale náš vztah k ní, protože je nějak spojena s naším chtěním, Chceme ji mít k dispozici, ovládat. A protože je to nemístné a nepřiměřené, ovládáme namísto krásy to, co nám může dávat zdání falešného úspěchu a co samo může být jen „pozlátkem“, kýčem, přetvářkou. Mohli bychom říci, že to, co je skutečně krásné, je spojeno s povahou věci samé, a měli bychom to přijímat v pokoře. Krása pak de facto znamená, že věc je sama sebou, stvořením, ale třeba i výsledkem lidského jednání tak, jak je viděno v očích Božích, v souladu s Božím plánem. Tam, kde se otevíráme pro Boží stvoření a velikost, dostává se nám krásy: i skrze stvoření, skrze druhé a jejich díla, skrze výsledek jejich kreativity… Pokud na tohle vše nezapomeneme, můžeme rozumět tomu, že i židle je krásná, když je dobrou židlí, hudba je krásná, když je dobrou hudbou.
Pokud je toto vše alespoň v základních rysech správným „obrazem věci“, pak je nesporné, že krása není věcí libo-vůle, individuálního vkusu, stejně jako není věcí libovůle morálka. Ale vyřešili jsme tím vůbec něco? Ano, převedli jsme diskusi z toho, co je krásné, na diskusi o tom, co je dobré. Ale kdo je oprávněn k tomu být v této věci soudcem? Samozřejmě že světského soudce se tu nedočkáme, ale dočkáme se tak alespoň jisté paralely: Světský soudce přeci nesoudí naše skutky proto, že jsou špatné, ale proto, že poškozují druhé nebo jsou za hranicí společensky přijatelného, nebo proto, že se u soudu někdo domáhá svého práva atd. Soudit se je krajní možnost a mělo by být ve světě výjimkou, protože světský soudce to podstatné nevidí, světská spravedlnost je slepá. Ale věříme, že skutečný a jediný soudce dobře rozeznává vše, co není dobré, vše, co není úplné, co je jen přetvářkou a vytvářením zdání. A pokud jde o krásu? Ta není věcí individuálního „názoru“, není věcí „dojmů“, něčím, nad čím se „zavře voda“. Věřím-li, že stvoření je dílo Boží, pak na libo-volnost ve vztahu ke kráse není na světě místo. Všechno, co je „jen“ líbivé, co bude shledáno vlažným, bude vyvrženo z úst, a proto je třeba se modlit za všechny nihilisty krásy, jediné, v co mohou doufat, je Boží milosrdenství.
Ne všichni mají dar rozeznávat krásu, ale nikoho neomlouvá, že dostal „pouze“ jednu hřivnu. Když se člověk otevírá Bohu a jeho stvoření, když se otevírá pro to, co je jeho posláním, jaký je jeho „úděl“, pak je otevřen i pro krásu světa, i kdyby nebyl hudebníkem a nikdy neslyšel varhany. A naopak, ani deset konzervatoří nemusí stačit na to, aby ten který člověk nalezl místo, na kterém ho chce Bůh mít – a pak se jeho chtění stává nepřiměřeným, falešným, nehezkým.
Ošklivost má dvě polohy: prázdnotu a lež, obojí pramení v nitru člověka. Ošklivost a nízkost je živena a nesena prázdnotou beznaděje a ignorance na straně jedné a lží, vzdoru vůči Bohu a jeho stvoření na straně druhé, je to lež nalézající zálibu v pohrdání druhými, v klanění, mnohdy i světské slávě. Ošklivost a nízkost, trapnost není třeba na světě soudit, sestavovat k tomu tribunály. Ale je třeba na ni ukázat, ukázat ji jako něco nedůstojného člověka.
Samozřejmě že existuje celá oblast jednání, u kterého nemůžeme mít ambici rozhodovat o tom, jestli je „dobré“ – je na každém, jak zaměřuje svůj život, jaké má záliby, co v životě preferuje. Ale tato přiměřená „svoboda“ nelze zaměňovat s libovůlí, nejde ji zabsolutizovat a vyvodit z ní absurdní závěr, že krásné je to, co se mi líbí. Resp. nemůžeme bránit těm, kdo podobné věci tvrdí, aby o sobě prozrazovali, jak povrchně smýšlejí – ale je to k smíchu nebo k pláči, podle toho, jak se nás to týká.