Kardinál Ottaviani v Te Deum 5/09

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Te Deum tentokrát přináší zajímavý materiál, který může dobře posloužit všem, kdo přemýšlejí o smyslu liturgie, změnách v Církvi v posledních sto letech a také o aktuálním dění, a zajímá je třeba spor o charakter hudebního doprovodu mše sv., kterou sloužil v Boleslavi papež Benedikt XVI. Zesnulý kardinál opravdu zůstával „vždy týž“, semper idem, jak znělo heslo, jež vidíme pod jeho znakem, nenaslouchal jako většina jeho spolubratří v biskupském úřadě vábivému hlasu sirén tohoto světa, jež za zpronevěru „zlatého pokladu“ slibovaly „radost a naději“, ale namísto toho poskytly jen smutek a zoufalství. (Te Deum)
Číslo: 

I.
Kardinál Ottaviani je v Te Deum představen dvakrát – jednou v životopise, z něhož je uvedený citát, a pak v dopise, který poslali spolu s kardinálem Bacci 25.9.1969 papeži Pavlovi VI. Příloha tohoto dopisu je poměrně podrobný rozbor výhrad proti nově zaváděnému mešnímu řádu. Jde mu přitom jen o to, aby byla zachována možnost používat tradiční (tridentský) římský misál. Dnes jsme v situaci, že se pomalu prosazuje stav, o který před 40 lety kardinálové marně žádali. Ale ti, kdo se snaží udržet status quo, se „vyměnili“. Jako konzervy se snaží bránit „normativní mši“ ti, kteří před desetiletími bořili Tridentinum a několikasetletou latinskou tradici. Proto stojí za to se na tuto problematiku podívat hlouběji a podívat se hlouběji také na to, jak je možné vnímat pohyb a změnu v Církvi.
Redakce Te Deum se jednoznačně staví za kardinála Ottavianiho a jeho „vždy týž“, jakákoli změna od jistot Tridentina je v jejich očích změnou, která se děje svodem, svět mámí a slibuje, ale nemá jak a čím splnit vyvolaná očekávání... Atd. I když jde o myšlenku svůdnou, její neudržitelnost je zjevná: Můžeme se vysilovat diskusemi o tom, kdo všechno v Radě pro provedení konstituce o posvátné liturgii (která nový mešní řád zpracovávala) byl zednář - ale není to podstatné, jak se pokusím ukázat dále. Podstatné přeci je, že dějiny mají smysl, a my jsme povinni pokoušet se interpretovat to, co se událo – nikoli soudit ty či ony postavy a zkoumat velikost jejich selhání. Přiznejme ale, že v tom je Te Deum korektní, není zde ani slovo o Pavlovi VI., který to vše „dopustil“. Duch vane kudy chce a ať se nám jeho jednání může zdát sebenepochopitelnější, jistě má v dějinách spásy nějaký význam. A jaký má význam pro nás? Jaký význam můžeme v tomto zvláštním kotrmelci pěti desetiletí nalézt?
II.
Domnívám se, že nám k tomu dává podklad právě Ottaviani a jím signovaný rozbor nové liturgie, lépe řečeno komparace k tridentskému ritu, která tvoří přílohu jeho dopisu. Od počátku do konce je zde ve srovnání nalézán stále stejný výsledek: nový ritus zeslabuje některé zásadní významy, ztěžuje porozumění, zatemňuje původně jasné, vytváří dvojznačnosti – to vše vede k zeslabení významu oběti, zakrytí jednoznačně jasné svátostné přítomnosti Krista atd. Pokud stačíme argumentace sledovat, můžeme s nimi souhlasit. A co z toho plyne, musíme se ovšem zeptat: ano, někteří jsou přesvědčeni, že zavedením „normativní mše“ a odvrhnutím tridentského ritu jsme ztratili jeden z podstatných pokladů Církve. Ale ztratili jsme ho skutečně? Podle všeho lze jednoznačně říci že ne, jen více záleží na tom, abychom si uvědomili naši aktuální odpovědnost za jeho „nesení“ a uchování.
Musíme se snažit porozumět těmto dějům z delšího časového odstupu – někteří jistě selhali a někteří obstáli, ale to je věcí Soudu a ne nás. Pokud se snažíme porozumět chybám, které se staly, je to pro nás významné právě proto, abychom si dávali pozor a nepřeceňovali význam svého jednání, nepropadli pokušení, které svádí k tomu myslet si, že to podstatné v dějinách závisí právě na našem jednání. Padni komu padni. Někteří si myslí, že musí „dějinám“ trochu pomoci. A druzí si myslí, že musí stavět hráze proti něčemu, co přináší změnu. V obou případech se setkáváme s tím, že se kriteria jednání mění. Přestáváme dělat to, co je v dané konstelaci, situaci „správné“, a přemýšlíme o tom, jak dosáhnout cílů, které nám připadají důležité. Pokud se ale podstatným stane dosahování cílů, můžeme se snadno octnout na scestí. Cíle nic nezaručují a neomlouvají, měli bychom jednat tak, abychom se za svá jednání a rozhodnutí nemuseli stydět, i kdyby se ukázalo, že naše cíle jsou mylné, marné, rozplynou se jako mámení. A to se může stát každému, i těm, kdo „boří“, i těm, kdo hájí „opuštěný poklad víry“.
Někteří měli jako svůj cíl změnu, moderní pastoraci, a z těchto cílů odvodili, že je nutné jednat tak, aby byla rozbita tradice a zavedena „normativní mše“. Ti kdo takto přemýšleli, nadřadili cíl nad úvahu o správnosti jednání. Vůbec pak nechápou krok Benedikta XVI., který odstranil překážky v tom, jak lze sloužit Bohu. Benedikt po 40 letech vyhověl Ottavianimu, to brali a berou mnozí jako útok na sebe, na to, co reprezentovali, útok na svůj „dějinný úkol“. Nechme je s jejich dějinnými úkoly, ať o nich přemýšlí.
III.
Dívejme se z většího odstupu. Je třeba vidět souvislosti dvou vatikánských koncilů a toho, co se v jejich rámci a poté po jejich skončení dělo: Z toho prvního vyšla Církev značně vnitřně zkonsolidovaná, s papežskou neomylností, anticipující sociální změny, připravená na novou společenskou roli, posílení pozice papeže a završení mariánských dogmat o pár desetiletí později (dogma o Nanebevzetí Panny Marie). Odešli z ní pouze nemnozí „modernisté“. Z toho druhého vyšla Církev pastorační, otevřená světu, a tedy zároveň zranitelná, rozvolněná, proměněná, tedy ve stavu, na který nikdo nebyl připravený, se kterým si jen málokdo uměl bez obtíží poradit. A ve schismatu se octli ti, kdo tuto změnu odmítli akceptovat.
Po čtyřiceti letech lze vidět, že jsme postaveni do zcela nových situací, protože tomu všemu se dá zcela nově a s odstupem rozumět, má to svoji vnitřní logiku.
Můžeme s kardinálem Ottavianim konstatovat, že dnes užívaný ritus mnoho cenného a důležitého zeslabuje, činí nejednoznačným, snad se zde i mohou ztrácet některé důležité významy. Ale není to obraz situace, ve které jsme i v jiných ohledech? O to víc je nutné, abychom nepřijímali mši sv. jako něco, co je opevněné „samo sebou“. Musíme se snažit o to, abychom ji správně interpretovali, abychom ukazovali meze, které je třeba dávat pastoraci, musíme se snažit, abychom sami udrželi maximum z tradice, atd. Vždyť celý spor o papežskou poutní mši v Boleslavi je ilustrací toho, že se za podobu a obsah mše sv. máme brát, že se dají hledat limity omezující zdánlivý primát pastorace, zpochybnit samozřejmost „priority“ a nadřazenosti „komunikace se světem“, atd.
Na druhou stranu je nutné vidět, že s naším pojetím identity je nerozdělitelně spojen problém změny, který nebyl dostatečně vyřešen tomisticko-aristotelskou syntézou. Jako jeden z podstatných přínosů všeho, co se v posledních desetiletích událo, je možné chápat právě to, že Církev podle všeho dozrála ke stavu, aby právě v jejím prostředí bylo možné otázku identity a změny nově zformulovat. Potřebujeme ji položit Evropě jako prostředí, kde vznikla kultura v našem slova smyslu, kde se formovalo myšlení, které dnes má globální rysy a čím dál patrněji také rysy antikřesťanské. Církev je po dvou posledních koncilech připravena na to, postavit se vůči světu, proměňujícímu se do beztvarosti. Církev je nutno chápat v její identitě jako proměňující se jednotu, identitu – neboť ji tvoří ti, kdo v tomto světě žijí, ale neklaní se mu.