Salve 1/09: téma Život ducha

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Salve si zaslouží pozornost – i když v tomto případě je z čísla o Duchu sv. jako hlavní předmět zájmu vybrán článek Tomáše Machuly a v kritické mlýnici Trivia se tak ocitá školský statický tomismus jako metoda: ano, k Triviu patří sarkasmus, snad článek čtenáře přesvědčí, že i to je postoj láskyplný a ve své podstatě vlídný.
Číslo: 
Osobnosti: 

Překvapivě dobré číslo - tedy především proto, že se z jeho čtení člověk dozvídá cosi o procesu, názorovém zrání redakce. Je třeba to podrobněji ukázat: dobrý časopis může být i takový, ve kterém sice nenajdu ani jeden článek, se kterým bych bez výhrady souhlasil, ale ve kterém je patrné, že je sestaven tak, aby vytvářel pokud možno (z hlediska redaktorů) plastický pohled na danou problematiku, tedy aby ji OTEVÍRAL.
V protikladu špatný je pak takový časopis, takové jeho číslo, které se snaží kontrolovat daný prostor, tj. zabezpečovat ho proti možnému ohrožení čímkoli jiným, vnějším, kontroverzním.
Salve v tomto smyslu nic neskrývá, nebojí se, hledá: v tom je třeba přitakat a pochválit. Jednotlivé příspěvky pak samozřejmě lze kritizovat a ukazovat jejich předpoklady, ukazovat souvislosti, komentovat je atd. Pokud to nadále s jistou rozverností činím, nic to nemění na úvodním konstatování.
Se svým článkem Lidská řeč o trojjediném Bohu se Tomáš Machula snaží držet „tradičních“ východisek školského tomismu, vč. snad až potupných výkladů, jak Pepík Novák je individuální termín, tedy Pepík Novák je člověk, substance, a slova „Pepík Novák“ jsou individuální termíny; obecniny pak jsou úplně něco jiného. Jde to ztuha, jak jinak, je to jistě sebezápor nebo nějaké pokání uložit si takovou těžkou cestu, tak beznadějnou metodu. V jednu chvíli by si člověk mohl paradoxně myslet, že se octl na stránkách Distance. A to svádí se vůči textu distancovat: „Výpovědi o Bohu jsou jiné než výpovědi o stvoření“: to je tak bystré a nečekané sdělení, dokonce v nadpisu, že na chvíli můžeme znejistět – jistě, v souhrnu stejné výpovědi (pokud mají být pravdivé) jsou možné jen o jedné a téže věci a o tom, že svět a Bůh není totéž, snad nemusíme přemýšlet ve svatodušním čísle… ale pak pochopíme, že to jen autora zrazují slova, jistě mu jde o to, že jsou jiné v nějaké „povaze“, nejen v obsahu.
Sledujeme tedy autora dál, větu po větě a klademe mu otázky stejně jako provokující žáci. Ano, rozlišujeme uctivě mezi rovinou epistemologickou a rovinu ontologickou, ale ta epistemologie, to je od počátku problém.
„Naše poznání začíná vždy u věcí okolního světa, které vnímáme svými smysly“. To nám se značnou sebedůvěrou sděluje autor jako něco významného, ale nijak to nedokládá, ba naopak, ani nerozptyluje naše pochyby. Začínání a probíhající proces jsou tu nějak divně propleteny. To by znamenalo, že musíme plynule přeskakovat mezi zmíněnými rovinami, nejdřív musíme ontologicky poznání „mít“, pak teprve musí toto poznání „začít“, a to tak, že u vnímání? Nebo jinak? Jaká je však ontologická povaha vnímání, které ještě nezačalo mít svůj výsledek v poznání? A jaké je poznání, které ještě nezačalo poznávat? Je „naše“? A co na to naše substance? Nevíme. Hrůza domýšlet.
Nechceme se zde však zaseknout, jen si pro jistotu zachováváme svoje vlastní poznání, totiž že o poznání lze hovořit tehdy, kdy máme co do činění s identitou, tj. kdy je jasné, že „toto“ je aktuální vyslovení (akt), ve kterém se ukazuje jedna věc (předmět zájmu) jako odlišitelná od věcí jiných. U čeho tedy začíná naše poznání: opravdu u „vnímání“? Zdá se, že to nebude tak jednoduché. On asi pan Machula popisuje poznání u Adama – tedy člověka, který sám sebe „našel“ – hotového, stvořeného, s Bohem mírně řečeno „za zadkem“. Bůh ho učinil k svému obrazu, tj. jako zformovanou osobu, dal mu úkol pojmenovávat a OBCOVAT - tedy poznávat. Ale my máme zkušenosti jen s lidmi, kteří se narodili a rozum brali, a jejich poznání nějak začínalo a přitom je formováno těmi nespočetnými generacemi které na základě božího příkazu obcovaly… A také už něco víme o sebeuvědomování dítěte: to je sto let podrobně zkoumaný proces, jehož poznatky nikterak nenahrávají tomu, že bychom měli brát výše uvedené tvrzení vážně. Adam – budiž. Ale my už od počátku víme, že poznání je vztah projevující se v dynamice změny. Jak je možné tvrdit, že začíná „staticky“ u nějakých „věcí okolního světa“ vnímaných smysly?. Které věci to jsou, když myšlení dítěte se formuje daleko dříve, než dítě dokáže „vnímat věci světa“?
Připomíná mi to špatné učitele a špatnou, i když možná běžnou, praxi: přednášející nám sdělil, jak to je, a my se to samozřejmě můžeme naučit na zkoušku, pokud je náš zájem udělat zkoušku – ale rozhodně nám zmiňovaná věta vůbec nic neříká. Nevíme totiž, jak rozumět tomu „co jsou věci světa“, nerozumíme tomu, proč by nám tato věta měla něco podstatného říkat, a už vůbec nám neobjasňuje, jak se má myšlení a řeč, což je právě to podstatné, co by nás mohlo zajímat, tedy co by nás mohlo vést ke skutečné (ne jen metodické) otázce. Zavelel-li někdo „Zpět k tomismu“, můžeme ho formálně poslechnout a jen tak, bokem „si myslet svoje“.
Ale nebudeme tlačit věci do extrému. Snad se spíše shodneme v rovině ontologie, v tom, jak věci jsou. Připusťme přitom ale, že autor nás nepřesvědčil ani o tom, jak se tvoří pojmy, které už přeci nějak jsou. Nebo nejsou? Musí pojmy existovat, aby bylo možné vůbec vědět, že věci „nějak jsou“ a to bez ohledu na našem poznání? Anebo předpokládáme, že věci nějak jsou i bez ohledu na našem poznání, bez ohledu na řeč a pojmy? Samozřejmě předpokládáme, že svět nezmizí, když zavřeme oči, věci nepřestanou existovat, když u nich nejsme. Ale jak to víme? Není tu tedy přeci jen nějaké nedorozumění i u tématu ontologického? Zdá se to jednoduché, ale nevím, skoro se mi jeví jako přesvědčivější, že naše poznání říká ve většině „jen“ to, jak je možné věci světa popsat a ne „jak jsou“. Jenže přitom, když říká, jak věci světa jdou popsat, zároveň říká ŽE jsou. Metafyzika je tu.
Pokud poznání začíná u věcí světa, věci světa nám musí být přístupné – ale to platí jen „skrze druhé“. Adam – jistě – tomu „bylo dáno“, ale nám je něco málo dáno a vše ostatní přijímáme ve složitém procesu od druhých, naše poznání světa nezačíná vnímáním věcí, ale identifikací – tj. rozpoznáním identity, které je přiřazen jazykový výraz. Má to nějaký dopad na to, co tvrdí pan Machula? Ano i ne: pokud se týče Ducha svatého a božských osob, lze s jeho závěry souhlasit, ostatně jde o pravdy víry. Ale lze nesporně zpochybnit, že jsou to závěry z premis, které trochu zbrkle klade, opakujíc to, co si přečetl v učebnicích.
Se závěry pana Machuly lze souhlasit i tehdy, když se trochu hravě pobavíme s jeho tezemi, ze kterých se snaží vycházet: to může mít různé důvody. Jednak může jít o shodu náhodnou, což v tento moment nevylučuji. Pak může jít o shodu symptomatickou - nenáhodnou, ale zároveň ne nutnou. Tedy může jít o shodu, která něco ukazuje. A pak může jít o shodu nutnou – totiž že oba vycházíme z nějakých jiných, zde zamlčených východisek, která nás k takové shodě na závěrech nutně vede. To třetí nevylučuji, ale asi to nelze prokázat. K povaze Ducha svatého mi pak samozřejmě nejvíce „sedí“ ta druhá cesta – prostě Duch vane kudy chce, a tak se může u pravd víry sejít nejen Pavel s Petrem, ale i Štogr s Machulou, tedy dynamický metafyzik se školským tomistou.
Pokud se týče pojmů, světa, metody, neshodujeme se téměř v ničem. Pojmy se přeci, pane kolego Machulo, netvoří na základě zkušeností se světem – v tom případě by právě Adamovi (bez zkušeností) chyběla řeč – jak by mohl rozumět božím příkazům? A jak a kde by byly zachyceny a jakou formu by měly „osobní“ zkušenosti o světě před tím, než se vytvořily nejprve neurčité termíny a pak pojmy? Vidím to více janovsky, na počátku bylo Slovo. Atd. – samá nula, žádná shoda v průnicích myšlení. Ano – ale shoda naprostá v tom, že Bůh „je“, a zároveň každá božská osoba „je“, aniž by součet těchto „je“ byl čtyři. Dost dobré.