Měl jsem dobrý pocit…

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Krátké myšlenkové pásmo k diskusi okolo dopisu varhaníků
Anotace: 
Diskuse okolo dopisu varhaníků se stala zcela nepřehlednou, článek reaguje na strukturu blogů a představuje jasnou základní osu – je třeba se držet toho, že jde o problém liturgie, zpřítomnění Kristovy oběti. Pak se snadno ukáže, pro koho je liturgie pouhým „nástrojem pastorace“, vrcholem „prožívání“ atd.
Číslo: 

Mám hodně pocitů, zpravidla smíšených
Musím se přiznat, že jsem měl mnoho pocitů, ale nemám dojem, že by bylo nutné o nich psát, a to ani v souvislosti s poutní mší sv. celebrovanou papežem ve Staré Boleslavi. Pocity přeci vytvářejí pozadí pro to, co jako osobnost vnímám, reflektuji, a to všechno zase je východisko pro moje jednání. Ještě bych chápal, že pocity jsou podstatné u rozhovoru, protože se mohou týkat atmosféry, ve které rozhovor probíhá atd., ale pokud začnu psát a není to právě poesie, ale diskusní text, měla by být první na řadě argumentace.
Argumentace pocity
Už vůbec nemá smysl argumentace pocity tam, kde je téma věcné. Pro člověka vyznávajícího katolickou víru je podstatné to, co „je“, co Církev věří a učí. Je zcela jedno, jaké má kdo pocity, pokud se týká mše sv. Nesmyslné diskuse o tom, jak může být mše sv. „platná“, když ji slouží osoba nehodná, jsou dávno ukončeny, a stejně tak je třeba se chovat i k těm, kdo požadují, aby jim mše sv. přinášela nějaký „vnitřní prožitek“. V tomto smyslu je třeba zcela radikálně odkázat takové „sentimentalisty“ do patřičných mezí, padni komu padni. Prožívejte si, co chcete. Ale neobtěžujte s tím druhé a neargumentujte s tím.
Prožívačům
Především je třeba všem rozmazleným prožívačům důsledně vysvětlit, že podstatné na mši sv. není jejich sebedojímání, ale přítomnost Krista samého – a od toho se pak teprve odvodí další krok, totiž že je zcela jedno, jak se kdejaký citlivka rozněžňuje, pokud s tím neobtěžuje druhé, dokonce v tak exponované chvíli před papežem a stotisícem lidí.
Celkem asi ve třetí řadě, co se týče mše sv. samotné (jistě i to je velmi důležité), je otázka, jaká hudba je při mši sv. provozována. Pak je ale zcela jednoznačné, jaká hlediska se mají brát v úvahu, rozhodně ne ta, co se komu líbí. Kdo se takto rozhoduje s ohledem na vnější okolnosti a očekávání, snižuje význam mše sv.
Jediná relevantní otázka je – co je správné, tedy co je pro mši sv. a přítomnost Kristovu přiměřené a vhodné. O tom není sporu a opět je zcela jedno, co si o tomto konstatování kdo myslí.
Pravda a manipulace – nejde o to diskutovat
Když varhaníci svůj dopis napsali, využili možnosti, které každému dává jeho postavení – svobodného člověka, který má právo se vyjadřovat k věcem, které se ho týkají. Totiž snažili se poukázat na to, co podle nich takto správné a přiměřené a vhodné není, a proto žádají nápravu. Jiní lidé mohou mít jiný názor, ale o to se tu nejedná. Jde o to, aby ti, kdo jsou za věc odpovědní, obhájili, že věc přiměřená a vhodná byla, a nebo si poučení z dané věci vzali k srdci. V reakci na dopis se ale rozpoutala na plebejství založená manipulativní kampaň, ve které mnohým jde o to převést celé téma na zcela jinou diskusi. Vnucují se zde témata, u kterých se dá předpokládat, že každý může mít svůj názor a (v pozadí) žádná pravda není. Vytvářejí se situace, které vrhají na dopis varhaníků to či ono „nějaké světlo“. Přesněji řečeno ukazují tu nebo onu věc nikoli ve světle pravdy, ale ve světle nějak pokrouceném, deficientním. To, co lze na diskusních webech číst, je někdy až kojzarovské a k blití (pro ty mladší a neznalé: Kojzar byl ideologický manipulátor v době normalizace).
Hodní a hloupí
Už vícekrát jsem se ptal, proč tolika lidem vyhovuje, že se obecná vlídnost a snášenlivost v našem katolickém prostředí proměňuje na pohodlné snižování intelektuálních nároků, nechuti ke kritickému myšlení, resignaci na rozlišování mezi kvalitním a nekvalitním atd. Proč musí tak často platit, že katolický znamená „hodný a hloupý“. Proč to tolika lidem vyhovuje? Hodní a hloupí lidé se v tomto sporu nechávají zneužívat profesionálními manipulátory – jako už tolikrát. Na webu říkají „Nám se to líbilo“ a netuší, jakou z toho profesionální manipulátoři mají „…“ radost. Celé to schéma, ve kterém jsou znovu a znovu odhalováni ti, kdo „rozvracejí a štvou“, by nebylo možné, kdyby do něho nevkládali svou energii ti „hodní a hloupí“ – a ti také proto nejsou bez viny. Zpravidla totiž dost stojí o toto sebepotvrzení, chtějí slyšet, že jejich myšlenková pohodlnost, lenost či resignace je v pořádku, je „mírotvorná“.
Ty nám to tady kazíš
To je profesionální podpásovka, používaná celkem klasicky kdykoli, kdy je třeba hájit nějaký upadlý status quo. V křesťanském prostředí opravdu skvělý argument, zejména v tom, jak je vymezeno ono „nám“. V reakcích čtu vyjádření kněze: „nic mi nevadilo, ale vadí mi dopis varhaníků“ – zamyslel se autor nad tím, jak absurdní větu napsal? Vadí mu ti druzí! Je třeba se přímo ptát, kdo jsou „ti“, kterým to varhaníci kazí? Za sebe odpovídám, že nejspíš etablované struktury, ti, kteří se nějak „vezou“, a ať už jsou sebeupřímnější, nedovedou si představit, že by z takového „povozu“ seskočili. Je to ďábelská past. Ti, kdo se v rámci struktur o cokoli snaží, říkají: „neblázněte, nemůžete jít hlavou proti zdi, způsobíte pravý opak“ atd. Přitom ale oni sami zpravidla veškerou svoji energii vyplýtvají na to, aby se v daném systému udrželi, aby „nebyli rozpoznáni“ jako cizorodý prvek, aby… Je třeba se jim vysmát a nabídnout jim, aby se pochlapili (bez ohledu na pohlaví) a naučili využívat pro pozitivní změny toho, že jsou také tací, kteří „v tom“ nejedou ze zásady, kteří nechtějí dosahovat cílů za dvěma rohy ( prostorově i vzhledem k rohaté hlavě).
Je třeba se držet tématu
Varhaníci upozornili na to, co by podepsalo asi dost lidí – že si mnozí připadali ve Staré Boleslavi trapně, protože to, co se tam odehrávalo, bylo nepřiměřené, nepatřičné. Kvůli roztleskavačům, kvůli hudbě. To není jen pocit, je to soud. Zjevně jsem se v tom shodoval s mnoha zcela neznámými lidmi okolo mne, asi proto, že jsem nebyl v nějakém „VIP“sektoru, kam se dostali jen ti, kteří stáli o to být na předních místech. Je naprosto v pořádku argumentovat, ukázat a odmítnout situaci, kdy si jako katolík připadám trapně a STYDÍM SE. Žádné odkazy, že papež zamával do orchestřiště, nemohou zakrýt fakt, že se tisíce lidí styděly za to, že jsou Čechy, že jsou takto reprezentováni. Katolické křesťanství umožňuje člověku, aby byl ve svém vnitřním životě integrální lidskou osobou, která nemá zapotřebí takovéto rozpory zakrývat. Byl jsem na setkání s papežem a na mši sv. – to mi nikdo nemůže zkazit. Ale na druhou stranu nelze zakrývat, že to, co se v Boleslavi odehrávalo po stránce hudby a komentářů, bylo blbé a trapné, a jednoznačně a jasně se od toho chci jako integrální katolík distancovat. Stejně jako od čehokoli blbého a trapného – a o to hůř, že se to odehrálo s posvěcením naší katolické hierarchie.
Problém hudby obecně
Do následné diskuse byl nejrůznějšími kličkami vnesen problém hudby samé – to je téma dosti komplikované a slouží především k relativizaci čehokoli, co padne v souvislosti se specifickou otázkou týkající se mše sv., tedy otázky „co a jak hrát při mši sv.“ Ti, kdo se snaží o destrukci možného smyslu celé debaty, deformují celé pole, redukují ho na spor „kytar“ a zapšklých obhájců minulých dob atd. To je věc, která se zde vůbec neřeší, je to zástupný problém. Pokud jsou zde zkraty směrem k diskusi o povaze hudby a jejím smyslu, o duchovní hudbě jako takové atd. - mohou to být věci sice významné, ale pro toto téma a tuto příležitost okrajové, protože se netýká přímo mše sv. Bohužel v tomto smyslu (tedy nikoli k jádru věci samé) se vyjádřil biskup Radkovský.
Co a jak hrát při mši sv.
Obecnější rámec pro to, jak chápat to, co se stalo v Boleslavi, je tedy obecně „jaká hudba patří ke mši sv“. Tuto otázku je třeba znovu a znovu otevírat ve světle dokumentů magisteria, ale zcela jistě ne proto, aby se hledala hudba vhodná pro věřící. Jde o to hledat hudbu, která je odpovídající a vhodná k tomu, že se jedná o mši sv., tedy obřad, ve kterém je přítomný Kristus jako oběť.
V tomto smyslu se aktuální situace „protnula“ s dlouhodobě nevyřešenými problémy, které přinesla v posledním půl století „protestantizace“ v chápání mše sv., tedy jakési „šlápnutí vedle“, na kterém má podíl i naše současná česká katolická hierarchie.
Důraz na „zpěv lidu“ ve svém výsledku nesmí potlačit fakt, že ve mši sv. jde o něco jiného, než jak je v diskusi argumentováno. Nejde o zábavu pro lidi, o to, na co jsou zvyklí a co jim přijde blízké. Jde o jejich účast na něčem, co je přesahuje.
Role současné hierarchie
Aktuální situace je v nějakém ohledu výsledkem toho, že se mnohé problémy dlouhodobě zametají „pod koberec“. Asi v logice věci se pak současná hierarchie obklopuje těmi, kdo jí pochlebují, a nemá ráda ty, kdo cokoli „problematizují“. Je obtížné si připustit, že řada rozhodnutí již od doby pozdních 80. let byla chybná a nebo alespoň ne příliš šťastná. Někteří zřejmě nemohou překročit svůj stín, a tak se tyto zakrývané chyby projevují se svojí vlastní vnitřní logikou – třeba právě v tom, že celé „mládežnické“ hnutí vypadá, jako by z oka vypadlo SSM – protože ze sebe vylučuje ty, kdo jsou „jiní“, kdo jsou „nekompatibilní“, kdo jsou kritičtí, tedy snaží se promýšlet souvislosti věcí. Není se proto možné divit, že původní představa o Boleslavi byla „jen“ setkání s mládeží – to by mohlo projít jako každý jiný festival křesťanského muzikálového popu a byl by klid. Problémem bylo, že nikdo neměl sílu rozhodnout a „vzít zpátečku“, když se zadání změnilo a současně se setkáním mládeže šlo o poutní mši sv.
Hosana
Ať se lidé radují a jásají, scházejí se a k tomu kouří vonné doutníky a dým stoupá k Bohu vzhůru stejně jako jejich bezeslovné modlitby, zpěvy a hraní všeho druhu – to vše budu bránit proti všem „sucharům“. Spousta lidí konvertovala přes „podivné“ podoby křesťanství na okraji katolicity nebo dokonce za ním – a dnes jsou to vyzrálé, vnitřně integrované katolické osobnosti, na které je spolehnutí: inu, Duch vane, kudy chce. Kdo se věnuje pastoraci lidí „na okraji“ a kdo se věnuje misii v našem prostředí, něco o tom jistě ví. Ale to vůbec není problém, který by měl s dopisem varhaníků cokoli společného, není to téma, které by mělo něco společného s trapasem, který se odehrál při papežově návštěvě. Ti, kdo toto téma s dopisem varhaníků spojují, jsou buď nechápaví, nebo záměrně manipulují.
Úcta k papeži
Ze strany varhaníků padla řada velmi dobrých postřehů, mezi nimi jeden „diplomatický“. Volně reprodukuji: tohle je svým způsobem průlom. Pokud se teď nikdo neozve, tak se u nás cosi mění, ti, kdo doposud stáli u bran kostelů, budou moci „vtrhnout dovnitř“, budou odkazovat na precedens – vždyť přece „na papežské mši byl také muzikál“.
Je to o to ďábelštější režie, že je známo, jaký je názor Benedikta XVI. na tuto věc, a konkrétní diskutující, který na webu argumentuje tím, že papež tuto hudbu jistě schválil, se ukazuje jako značně naivní. Jednak přistupuje na výše zmíněnou hru (pokud přímo není její protagonista) a za druhé zjevně nerozumí diplomacii. Již jsme si řekli, že v první rovině jde o to, co je vhodné a přiměřené při mši. O několik stupňů níže, ale přesto docela závažné je, že se zde projevila neúcta k papeži. Pořadatelé si měli klást otázku, jak program pojmout především tak, aby byl komplementárním s poselstvím papeže, s jeho postoji. Bohužel (a to je další postřeh z diskuse) nelze vyloučit podezření, že to byla „schválnost“ na účet papeže. „Mládež“ zde byla prezentována tak, že to bylo v protikladu s pohledem, přístupem Benedikta.
Adresáti dopisu
Ti, kdo dopis dostali, si samozřejmě dávají na čas, aktuálně reagoval pokud vím pouze biskup Radkovský, a to (myslím) bez hlubšího promyšlení kontextu, jako ten, kdo má rád mladé, zpěv a nevadí mu kytary v kostele. Předpokládejme, že to není jeho poslední slovo a že si bude mít příležitost si tuto věc, která má řadu souvislostí, více promyslet a nezůstane jen u své trochu prvoplánové reakce.
Ale i kdyby podle osvědčeného způsobu česká hierarchie nereagovala nijak a mlčela a odehrávaly se jen věci „pod pokličkou“, má dopis varhaníků velký význam. Je aktem, který naši scénu proměňuje a to jak ve smyslu vnitřním, tak mezinárodním – a jako takový je vnímán, a v tomto smyslu bude interpretováno i případné mlčení těch, kdo by se měli nějak přihlásit k odpovědnosti za to, co se stalo.
Praha 24.10.2009