Zásadní změna trendů?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Příloha KT Perspektivy 25/2008 přináší na titulní straně článek Tomáše Machuly o rodině, ocitujme přesně jeho název: „Má instituce rodiny budoucnost? Otázka (pouze) pro euroamerickou kulturu.“ Objevuje se tu postoj, kterému se lidově říká „jsou věci, přes které nejede vlak“. Na stranách Perspektiv se objevil článek, který poněkud vybočuje z řady právě tím, že se zabývá rodinou jako daností a vlak euroamerické civilizace nechává, aby si jel po svých kolejích.
Číslo: 
Osobnosti: 

Jde o článek novinový, nemůžeme čekat, že by zde autor vůbec i jen uvažoval o tom, co je to instituce nebo se to pokoušel vyložit atd., nemůžeme ani čekat nějaké hluboké teologické úvahy. A přesto jde o článek svým způsobem zásadní, pro vnímání některých kulturních souvislostí podstatný.
Píše se tu o tom, kdo je bližní a v lecčems i odbíhá od tématu. Na otázku „co dnes ohrožuje rodinu“ se odpovídá výčtem problémů dlouhým jako litanie, zcela zakotveným v současném planém sociologizování, to pak přejde do zásadní kritiky společenského směřování a odmítnutí mýtu „růstu“ a vysokého standardu životní spotřeby… Tedy vše, co již bylo tisíckrát promleto a co se dá od novin očekávat. A pak přichází zlom: autor nenabízí žádné řešení, žádné snažení. Nabízí modlitbu, podloženou vírou a zároveň (!) historickým optimismem a paralelou s dobou antického Říma. De facto říká: rodina? – o její budoucnost mít starost nemusíme, ale o svoji euroamerickou kulturu ano, ale s tím, že už dnes víme, že na své kultuře nemusíme lpět.
Tenhle článek je tak dobrým svědectvím o tom, jak liberální myšlení nalézá svoje limity, a jak ti, kdo se dlouho „motali“ v argumentech veskrze sociologických a politologických, mohou dospět ke zcela jinému přístupu: integrálně katolickému, totiž postavenému na Božím slibu. Parafrázuji závěr článku – Ježíš neslíbil, že zachrání Jeruzalém, Řím nebo euroamerickou kulturu, ale slíbil, že s námi bude až do skonání věků.
Namísto „interkulturního nadhledu“, který je svým způsobem beznadějně prázdný (nechává člověku jen jeho osamělé titánství), je zde opět vše založeno na Božím slibu a naší modlitbě.

Číst si tohle v Perspektivách může být balzámem na duši a může to být i dobrým vykročením směrem ke všem, kdo možný konec své vlastní kultury nedovedou interpretovat jinak než jako konec věků. Bylo by dobré, aby ti, kdo vnímají dnešní svět z pozic konzervativních katolíků a tedy podle svého přesvědčení „posledních skutečných katolíků“, připustili, že neudržitelnost některých společenských struktur a jejich zcela zjevný úpadek a „neperspektivnost“ vůbec nemusí znamenat blížící se konečný zápas dobra se zlem.
Na druhou stranu pak by bylo dobré, aby se optimistický tón pana Machuly přeci jen ještě trochu zmírnil: pořád je v něm příliš mnoho spoléhání na dějiny, společenskou homogenitu a „skryté regulační mechanismy“. Ještě pořád tady bez ohledu na nás a naše jednání „tiká“ metronom „vývoje“, který přeci je doprovázen „životaschopností“ toho či onoho… a dala by se citovat i celá řada dalších nekonzistentních výroků autora.

Považuji za docela významné, že tento článek je svým způsobem blízký názorům Karla Schwarzenberga (viz předchozí článek) – byť nereflektovaně – a mohl by být holubičkou, která aktuálně ohlašuje změnu klimatu. Musel by však být následován reflexí a otevřeným pojmenováním této změny. A tato změna myšlení se musí prosadit proti těm, kdo (jak se dá očekávat) jí budou cíleně bránit, protože jim liberální myšlení a tradiční pojetí „vývoje církve“ vyhovuje, vyšplhali se na něm na svoje posty v rámci akademické sféry, vytvořili si pozice, „kontrolují“ prostor okolo sebe.

Je tedy otázkou, zdali se v nejbližší době opět na stránkách Perspektiv s podobným postojem setkáme znovu, a nebo naopak, jestli se jen nevyostří, nezpevní další jednoznačná „černá čára“, za kterou se již v rámci vyžadované korektnosti nesmí.