Mezi Ratzingerem a Halíkem

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Prvním článkem v prvním čísle revue Trivium byl poukaz na diskusi, která proběhla na stránkách Universa mezi profesory Halíkem a Sousedíkem a čtvrté číslo se k tomuto tématu v podobném půdorysu vrací. Opakovaně jsem byl upozorněn, že vůči Halíkovi vystupuji negativně, předpojatě, musel jsem připustit, že moje zaujetí nejde vysvětlit jen tím, že je „symbolem“, že reprezentuje jistý typ myšlení. Leccos jistě „schytává“ zástupně, ale není část viny také na mé straně?
Číslo: 

I.
Příležitost k tomu promyslet si tuto věc se mi naskytla na konci listopadu 2008 na knižním veletrhu Libri v Olomouci, kde se Halík zúčastnil diskuse na téma „Věda a víra“, diskuse předem beznadějně uzavřené, neboť všichni účastníci se docela hezky shodovali na tom, že vědcům nějaký „bůh“ rozhodně nevadí, zvlášť když jim nefušuje do běhu světa jako předmětu fyzikálních věd. Celé vyznění bylo dobře rozprostřené od panteismu, přes Teilharda de Chardin až k jakémusi vlídnému dualismu a protestantskému pojetí „víry jako vnitřní věci jednotlivce“. Sledoval jsem to celé úsměvně, z povzdálí, příliš se mě to netýkalo. Halík mě ale přeci jen trochu vyvedl z míry a překvapil tím, že své myšlení sám a bez jakékoli záminky nebo dotazu z publika znovu postavil do protikladu k přístupu Benedikta XVI.

Velmi zhruba Halíka parafrázuji: Ratzinger je příkladem člověka, který věří, že nezávisle na našem poznání nějaká skutečnost „je“, věří, že to, co myslíme, má nějaký objektivní základ. Tedy že svět je ve své povaze zachycován naším myšlením, resp. naše myšlení odkrývá to, jaký svět „je“ nezávisle na nás.
Proti tomu postavil Halík myšlení svoje, dle kterého se člověk tak či onak „orientuje v horizontech“, poznává souvislosti, a spíše než aby odkrýval to, co je, vytváří svoje pravdy o tom, jak se orientuje ve „světě“ – tedy ve svých kulturních horizontech. A dnes už jsme podle něj tak daleko, že nepotřebujeme svoje pravdy vnucovat druhým, nemusíme brát vážně naše vlastní tvrzení o tom, co „je“, ale můžeme vnímat různé pravdy různých kultur a také můžeme vnímat pravdy našich předků jako pravdy pochopitelné v kontextu jejich „světa“. Prakticky pak to předvedl při další otázce, která padla z pléna – „Ježíš jako syn Boží?“ – je třeba rozumět tomu, co tím mínili ti, kdo psali Evangelium… Přesně v tu chvíli mě napadlo, jak by asi reagoval na otázku „ a jak tomu rozumíte vy?“. Rozhodně jinak než venkovská babička nebo „doslovní katolíci“. Výběrově. Se znalostí horizontů. Rozhodně jinak než Benedikt XVI. se svým skutečným světem, ve kterém se dá k pravdám dobírat. A dodávám: rozhodně jinak než já. Ale v této chvíli jsem svoje konfrontační myšlení vědomě potlačil a pokusil se toto srovnání dvou způsobů myšlení domyslet ještě o kousek dál. A tak jsem se vrátil ke své otázce a rozvinul ji – v čem se mi jeví Halíkovo myšlení jako podnětné, blízké a v čem tak zoufale cizí? V čem je to, že Halík mnoho lidí zaujme, a oni se pak trochu stydí za to, že časem jeho názory vnitřně zavrhnou, opustí, nesledují (a nebo jsou na něj naštváni za to, že mu „naletěli“)?

Nechme proto nyní stranou argumentace dokazující, že Halík se míjí s povahou řeči a její role ve vztahu ke světu, zkusme to jinak. Jaké motivy, jaké myšlenkové postupy rozvíjející diskusi jde u Halíka nalézt? V čem může být inspirující? Zkusme ještě jednou svými slovy interpretovat, jak Halík popsal myšlení Ratzingera: prý věří, že svět je poznatelný, tj. že naše myšlení probíhající v čase se vztahuje ke světu, který v takto pojatém čase nějak trvá, a to tak, že o něm lze v tomto probíhajícím čase vypovídat. Taková výpověď se však vztahuje, a nebo alespoň může vztahovat, nejen k okamžiku, ve kterém probíhá náš čas, ale objektivně ke světu, který náš čas přesahuje. Domnívám se, že v tomto smyslu se musím se přiklonit k Ratzingerovi a přitakat, že např. pokud jde o text vyznání víry (mj. jeho role při mši sv. doposud podle mne není doceněna), jde o takový typ vyznání, který je časový, ale vyjadřuje víru v obecnou platnost svého obsahu. Tzn. není mojí věcí se ptát, jak tomu kdo rozumí, ale je věcí každého, aby se (pokud chce) naučil tomu, co to znamená, pokusil se tak přiblížit ke skutečnosti, která každého z nás nějakým způsobem přesahuje. To se obecně týká všeho, v co Církev věří.

Na druhou stranu dobře rozumím tomu, co Halíka v tuto chvíli vede: představa světa jako jednou provždy daného „předmětu“ našeho poznání je neudržitelná, je třeba hledat klíč k porozumění „proměnám světa“, které nesporně nějak souvisí s naším myšlením světa. Nejsem přeci v rozporu s Halíkem v tom, že poznání světa je přímo spojené s kontextem, ve kterém poznávající „myšlenkově pracuje“. Stále znova a znova je třeba se ptát na význam, který dávám já sám i „ten druhý“ slovům, a hlídat tak, aby nás nezavedla k nedorozumění. Ale nedorozumění o čem? O světě? Pokud rozumím řeči jako materiálu nebo infrastruktuře našeho ukazování světa, musím ukázat ještě na druhou stranu mince: řeč je také infrastruktura, ve které se nám svět (docela aktivně) ukazuje (v řeckém smyslu), nebo na nás „mluví“(v hebrejské tradici). Cosi nás nutí, abychom, reagovali na to, co vnímáme, odpovídali na otázky, které zdaleka neklademe sami sobě. Bez ohledu na to, zda trvá jako předmět nebo zda se proměňuje, není svět pasivním objektem našeho zkoumání a poznání. Tohle Halík sice implicite neříká, ale je zjevné, že pro takto pojatý „proměnlivý“ svět vytváří jeho myšlení přeci jen větší prostor než „strnulý“ postoj těch, kdo hájí „pasivitu světa“ jako předmětu poznání.

U Halíka prostor pro vnímání proměn světa je, ale nějak divně temný. Patočka kdesi napsal, že jediné, co ho opravdu udivuje, je skutečnost, že všechny kultury vnímají svět jako prostor naplněný silami, něco jako duchovní džungli, ve které se dá pomocí magie více či méně vyznat ( zabezpečit se, dosahovat cílů), kdežto my Evropané (podle Patočky správně) vidíme, že jediné, co máme, je světlo rozumu, světlo, které naše myšlení vnáší do nicoty a prázdnoty světa. Je to myšlení „ověřené praxí“, díky kterému jsme získali nadvládu nad světem. Halík jako by byl jedním z dědiců takového pochmurného myšlení světa, ve kterém to podstatné vytváříme svým myšlením a jednáním, svět, do kterého se nevejdou andělé, i kdyby se jich na špičce jehly mohlo tísnit sebevíc.
Ratzinger důvěřuje člověku – v tom, že se tváří v tvář světu dokáže dobírat pravd o světě, že dokáže diskutovat a sdílet tyto pravdy, že má vztah ke světu jako předmětu poznání. Pro Ratzingera je úkol intelektuála a vědce těžký, ale zásadní – podílet se na poznávání světa. Diskuse, takto vedená „vědci mezi sebou“ pro něj znamená, že se skrze rozdílné použití týchž slov dobíráme k poznání, které přesahuje jednotlivá slova i sumu všech jednotlivých tvrzení.
V tom je Halík skeptikem. Takovou heroickou roli „odpovědného intelektuála“ a „diskuse v akademickém prostředí“ problematizuje, a myslím, že alespoň z části oprávněně. Svět se mu jeví tak, že pro heroickou roli, jak o ni Ratzinger mluví, nenabízí mnoho místa, neboť věda (ve své povaze moderní fyzikální věda a to i ve svých společenskovědních průmětech) jako taková je ze své povahy redukční, nemá než svoje horizonty a obory platnosti, dokonce i matematika už je spíše vědou o možných matematikách, a koho ještě trápí otázka, proč je jedna z možných matematik aplikovatelná na tento svět?
Ratzinger, zdá se, věří v systém vytvořený evropským myšlením, který je ze své povaze „správný“ a ve kterém se komunikativní „učení o světě“ šíří a neustále přetváří díky těm, kdo myslí vědu „vážně“, kdo se vždy ptají až na samu její hranici, až na samu otázku po svojí osobní odpovědnosti – vedeni pravdou.
Halík oponuje, že není „třetí cesty“, že opustit „pravdu světa“ je sice těžké (a pro mnohé traumatizující) ale omlouvá tento „metodický krok“ jako, jediné rozumné řešení. Neumí si představit jakou by musel udělat člověk intelektuální sebevraždu, aby mohl přijmout „pravdu mimo nás, která nás vede“.

II.
Domnívám se, že chceme-li se aktuálně dobrat někam dál, je třeba provést ještě jeden mezikrok, rozdělit celé téma na několik oborů výpovědí. To se týká nejen kultury jako oboru mimosakrálního jednání a politiky jako oboru správy de-sakralizovaného světa. Je to problém především toho, co Církev učí. Neboť to, co Církev učí, je třeba neustále interpretovat v řeči kultury a politiky, tak, aby to bylo komunikativní, tedy formulovat v jazyce, v jakém je vnímán svět a jak je vnímán člověk jako subjekt. Ale jak, jakou řečí učit v situaci, kdy se svět (způsoby komunikace) mění tak rychle a zásadně, jak doposud nikdy ne? Kdy se rozpadá obecná důvěra v člověka jako odpovědnou osobu, kde je tato odpovědnost nahlodávána a leptána tisícem odkazů na kulturní, sociální, rodinné, genetické a další determinanace? Kdy je rozkládána a zneplatňována řeč jako prostředek dorozumění? Kdy se ukazuje jak významná je změna světa, tak velká, že se již téměř nedá „tomisticky“ mluvit o přirozenosti některých věcí, jako by leccos žádnou přirozenost nemělo…

Sám bych byl někdy blízko otázce: „neblíží se doba, ve které budou stále významnější roli hrát samotné pravdy víry, kdy se nám „víc do záchranného člunu nevejde?“ (viz článek o Karlu VI. Schwarzenbergovi v tomto čísle). Rozumím Halíkovi v tom, že takto metamorfózní svět vidí, že vidí svět, který se ze světliny bytí (jak ho vnímá Patočka) najednou mění zpět do podoby džungle nevyzpytatelných sil, změti, ve které osobní historie člověka nemá žádný zřejmý smysl a ve kterém je třeba se znovu ptát co a v jakém rozsahu má Církve „učit“ a jak.

Nerozumím mu na druhé straně v tom, že je ochoten relativizovat vše, vč. pravd víry, tedy toho, co Církev věří. Chápu, že pro Halíka je podstatné začít stavět daleko dřív, hlouběji než na úrovni vědy a důvěry ve vědeckou diskusi jako prostředek na cestě k pravdě.I v tom bych našel společnou řeč. Ale to nutně neznamená nějaký podstatný argument proti Ratzingerovi. Zvýrazňuji, že jsou různé předměty a různé způsoby, jak se vztahovat ke světu – zejména v situaci, kdy už nemůžeme ani u katolických intelektuálů předpokládat obecnou znalost toho, co je to universum, a kdy si zároveň tak silně uvědomujeme, že „svět“ vědy není to totéž co universum.

A proto se mohu pokusit shrnout:
1) Církev je a musí být strážkyní pravd víry, které nelze redukovat a relativizovat: to, co Církev věří, je třeba znát a je věcí každého, aby se přitom, když vyslovuje slovo „věřím“ spojil s Církví, nikoli aby intelektualizoval, nadřazoval sebe, svůj čas, a relativizoval podle sebe význam použitých slov.
2) Je věcí teologie, aby vykládala to, co Církev učí, a v tomto smyslu má velký význam vědecká diskuse, při zachování pravidla, že poslední slovo v tomto výkladu má vždy Církev, Magisterium
3) Další dvě velká témata pak jsou věcí otevřené diskuse: Pokud se týče politiky jako sekularizované formy vlády a správy, je doposud zcela mimo tento časopis (i když článek o vztahu teologie a prostoru politiky rámcově připravuji). Pokud se týče kultury v širokém slova smyslu, pak se domnívám, že jde o téma vymezené teologicky, které je třeba chápat jako prostor odpovědného jednání, které ale nemá v daném čase jednoznačné hodnotové určení.
4) Ve světě a o světě by měl křesťan především svědčit – ve smyslu nezpochybnitelnosti pravd víry, a v tom, jak dokáže využít a do svého života promítnout to, v co (Církev i on sám věří) a co Církev učí.

Není třeba se bát diskontinuity s tím související, nenechme si vnutit „homogenitu“ myšlení – naopak, je nutné ukazovat, že je zcela legitimní, když se způsob myšlení mění podle oboru, do kterého je zaměřeno. Právě při vytváření falešné homogenity „světa jako předmětu myšlení“ se jedná o nesmyslnou konfúzi, která nemůže mít kladné výsledky.

Halík podle všeho takto nerozlišuje, alespoň z diskuse na výstavišti v Olomouci tak lze usuzovat. Jak tedy odpověděl na otázku, jak on sám rozumí tvrzení, že Ježíš je syn Boží? Jako vědec.