Teologické texty – pokračování

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
V minulém čísle Trivia vyšla první část článku o Teologických textech, zabývající se samizdatovým obdobím a retro-číslem 1 z r. 2007. V druhé části článku o TT se podrobněji věnujeme aktuálnímu stavu – nad číslem 1/2008. Materiálu pro přemýšlení nabízí dost.
Číslo: 

Je běžné, že časopisy se nabízí ke dvojímu, zcela rozdílnému čtení. První typ časopisu je psán pro tradiční typ čtenáře, který časopis bere za „svůj“, zná jeho formu, rubriky, čte nebo alespoň přelétne všechno, rozumí souvislostem mezi čísly, historii časopisu. Takovéhoto čtenáře ale TT pomalu ale jistě ztrácejí. Zdá se, že převládá druhý typ čtenáře, ten, kdo při sledování svých zájmů tu a tam „sáhne“ i do TT. Je to pochopitelné, neboť TT se stále více stávají časopisem běžné akademické produkce a ve slovu „běžné“ je záměrně založen pejorativní nádech. Sem tam tu jsou články, které mají otisk osobnosti nebo „velkého“, živého tématu, jako je Skalického článek o Benediktově homilii, ale jak je najít? Procházet nepřehlednou strukturu rubrik? Právě ta vůbec neodpovídá dnešnímu reálnému čtenáři, předpokládá, že někdo „čte číslo“, ale to dělá nejspíš jen korektor (nebo v tomto případě kritik).
TT se jako časopis čtenářsky číst nedá, stejně jako se nedají číst žádné produkty akademického provozu, a struktura rubrik je už jen „upomínkou“ na něco, co bylo.
K čemu rubriky, když tu jednotlivé texty leží vedle sebe zcela inertně, bez vzruchu, a často bez vztahu k čemukoli. Tak v citovaném čísle článek Karla Šprunka „Poznání pravdy v umění“ leží vedle článku Tomáše Chudého o nadmíře zjeveného. Kdo tyto články čte po sobě, je nejspíše nadmíru vyjeven co všechno je možné. Oba citované články jsou ze zcela odlišných myšlenkových světů, ale mají společného jmenovatele: není proč je číst. Neříkají nic, jen rozmělňují to, co už bylo mnohokrát napsáno. Nepřinášejí odpovědi na žádné otázky ani neformulují otázky, které by „visely ve vzduchu“. Nic, jen produkce..

O tom, že to není žádná zvláštnost, svědčí mírně zlomyslné výpovědi hodnotitelů ceny Oto Mádra: jednak je z textů jasné, že hodnotitelé zvučných jmen TT běžně nečtou, přečetli si jen články, ze kterých měli vybírat laureáta, a po přečtení zjistili – že není z čeho vybírat. Vyjadřují překvapení. Jsem přesvědčen, že v příští porotě už nebudou, jistě si najdou dobrou výmluvu aby u takové trapnosti nemuseli znovu asistovat.

Copak není o čem psát? Copak neexistují aktuální otázky? Copak není vše okolo nás v pohybu, který nabízí tisíce příležitostí vyslovit? Cožpak tu neexistuje myšlenkové napětí mezi různými skupinami katolických myslitelů? Cožpak tu neleží celé závěje nezodpovězených otázek? Nic z toho se na stránkách TT neobjeví. Proč? Jednak tu hraje roli strach „odlišit se“ a nebo neschopnost vykročit ze zavedených kolejí a také proto, že… TT je časopis akademický a akademická půda má svoje zákonitosti. Smyslem publikace je autorův publikační a citační index, a do toho se dostane jakýkoli vytištěný text – který nevybočuje z řady. Nejhorším prohřeškem na akademické půdě je přeci něco otevřeně pojmenovat, mít myšlenku to je stejné jako otevřeně se postavit proti kolegům, jít s hlavou proti zdi… proto může být v TT uveřejněn novotomistický článek Šprunkův – protože je špatný, prázdný, nedotýká se ničeho podstatného, jen učebnicově omílá schémata. A pak mohou klidně následovat třikrát rozředěné myšlenky Heideggera a Deridy, přecezené přes jakéhosi Francouze, jistě významného modernistu, a ještě našeho milého nadějného „poststrukturalistického“ autora.

Ale akademické prostředí netrpí jen zacykleností své produkce, trpí něčím daleko významnějším. Společenské vědy jsou jako celek v hluboké krizi, protože svůj předmět – člověka a lidské spolužití – chápou už dlouhou dobu extrémně, jakoby vytrženě ze souvislosti, deformovaně. Společenské vědy byly postaveny na iluzi a přecenění primitivní racionality, která snadno sestavuje kauzální řady a vzývá jako svoje božstvo „vývoj“. Značná část teologie (včetně teologie, jak ji představovaly TT od samého začátku) byla svedena přílišným zájmem o tento deformovaný model společenských věd, dodnes chápe sama sebe v jakési schizofrenii, chápe svoji založenost jak společensky (z kulturního vývoje) tak Božsky. Před teologií stojí nemalý úkol: postavit se na vlastní nohy na základě reflexe aktuálních skutečností světa a přitom založenosti v Bohu, emancipovat se vůči rozkládajícím se společenským vědám a pak – na tomto základě mohou být nově založeny i společenské vědy. Vědy, které se pod vlajkou sociální manipulace dnes pokoušejí „zakouzlit svět“. Dříve se pokoušely postavit na místo Boha a když se ukázalo žeto nejde, alespoň v duchu židovské tradice aspirují na místo velekněze.

O tomto úkolu nesporně ví a mluví Ratzinger. Motá se v tom Skalický, který by se Ratzingerem nezabýval, ale Benediktovi jako papeži a hlavně jeho suverénní jistotě nerozumí (vždyť on sám je tak nejistý) a nechce si připustit míru, do jaké „skočil na lep“ liberální manipulaci, kejklům, skrze které lze „leccos ukázat jako cokoli“. Kdo ale tomuto tématu vůbec nerozumí, je redakce, nesestaví další (třeba i dílčí) články do souvislosti, neokomentuje. Asi netuší, že by nějaký úkol (a jsou i menší) visel ve vzduchu, netuší, že by mohlo být něco jiného než právě … akademická produkce.
Při četbě většiny článků TT se ptám „o co jde autorům?“ a ve většině se nemohu dopátrat odpovědi, která by vůči nim nebyla ponižující. Zaplnění stránky a zaplnění „na úrovni“ – tím si můžeme být v TT aktuálně jisti. A občas se tu zableskne. Jen se to nepozná předem podle autora, rubriky ani tématu a tak si hledači perel musí do TT a jeho úrovně - po dlouhém nádechu potopit.

*******
Zbývá nám ještě si položit otázku, jak se TT z polohy, kterou jsme popisovali v prvním článku o období samizdatu, stal zcela jiný časopis, jak je popisován zde. Uděláme to v příštím čísle Trivia.