Hodnota je abstraktní pojem, bez kterého se neobejdeme

Texty Jiřího Kuba čtenáře dráždí; čtenář by chtěl přitakat, ale nalézá zde nějaký osten, něco, s čím při vší shodě nemůže souhlasit. O co víc se Kubovy závěry ukazují jako komplexní, promyšlené, vyvážené, o to víc provokují některé jeho konkrétní argumentace.

I.
V článku „Několik poznámek JiKu“ (číslo1/2008) Kub s přehledem komentuje posuny a zkreslení, kterých se dopouští ve svém článku ze sborníku Forest 2007 František Kunetka. Dělá to skvěle a na miniaturním prostoru ukáže, v čem Kunetka dezinterpretuje význam motu proprio sv. Pia X. A tento svůj krátký vstup si ještě dovolí využít k načrtnutí základu pro avizovaný článek: prý bychom neměli pochybovat o tom, že hudba při liturgii má hodně společného s přenosem informace. Mohu s ním souhlasit v tom, že skutečnost se dá popsat mnoha různými způsoby, mimo jiné i pomocí teorie (a slovníku) informace a semiotiky. Ale představa, že jsem účasten liturgie a vnímám liturgickou hudbu, případně se podílím na zpěvu, a přitom někdo (nebo něco) přenáší nějaké informace sem a tam, tedy z místa na místo… mi připadá absurdní. Nicméně spolknu toto první varování, protože článek brzy toto marginální téma opouští a opět mohou s autorem souhlasit v závěru: dokumenty magisteria se podle mého nejhlubšího přesvědčení neruší, ale doplňují, přitom každý zvýrazňuje nějaký aspekt v dané době aktuální, preferovaný. A navíc musím jako optimista ratzingerovského typu vyjádřit spolu s autorem důvěru v lidský rozum, v možnost diskuse, pojmenování.
Přidávám k tomu – důvěru v možnost hodnocení.

II.
Druhý článek „Kvalita, vhodnost, hodnota“ (číslo 3/2008) je uveden v rubrice „Nevážně o vážném“ a Kub se zde zabývá vymezením těchto pojmů. Je to lehkým jazykem psaný text s řadou vtipných obrazivých přirovnání (kleště kombinačky a kleště na vytahování okurek z láku), je to příprava, příprava terénu, tématu a hlavně příprava čtenáře, protože zásadní článek v úplně jiné rubrice teprve přijde. A opět – dlouho je možné článek číst jako projasňující a čtivý pokus vnést alespoň základní strukturu do doposud vágního používání pojmů, pokus vnést alespoň základní řád do současné zmatené a vykořeněné řeči. Než se dostaneme k hodnotě. S tou si autor zjevně neví rady. Budiž, hodnota je cosi individuálního, co přeneseně může být i sdíleno, ale především – měří se (podle Kuba) naplňováním potřeb. Nějak samovolně se od kleští dostaneme k mokrosti vody a k tomu, že hodnota je prostě něčemu připisována – a to tomu, co naplňuje naše potřeby. Kubova definice hodnoty je výrazem resignace:
„Hodnota – významový útvar/proces, který spočívá v uvědomění si/uvědomování si schopnosti nějaké entity uspokojovat potřebu, a to buď bezprostředně, nebo svými důsledky. Určování hodnoty je hodnocení.“
Můžeme souhlasit s tím, že v jednom nezpochybnitelném smyslu je možné skrze hodnotu rozumět vztahu subjektu k hodnocenému předmětu, resp. z toho, jak dotyčný hodnotí,
se můžeme leccos o takovém vztahu dozvědět. Ale hodnota jako pojem je klíčová vzhledem k pojetí kultury, není možné se s ní takto vypořádat jako s něčím marginálním. Nejvíc toto selhání vypovídá o velké slabině strukturalismu a semiotiky jako takové. Hodnota je pojem neoddělitelný od kultury a hodnocení je v rámci evropské kultury zcela normální myšlenková činnost, skrze kterou se orientujeme. Je to velmi komplexní proces, ve kterém můžeme (jednoduše) porovnávat původní představu (očekávání) s tím, co nastalo (skutečností), využívat nejrůznější sofistikované postupy, interpretovat, zobrazovat, komparovat… ale především, hodnocení je akt, kterým se člověk vztahuje k podstatě věci (otázka: je tím, čím by měla být?) a zároveň k absolutnu (je to „božské“ a nebo naopak je to „průser“). Vázat hodnocení na naplňování potřeb (i kdybych si vážil Maslowa sebevíc) je tragedie. Opět si neodpustím zlomyslnou představu, jak při čtení Renčových překladů žalmů někdo (nebo něco) nějakým způsobem naplňuje moje potřeby, je to podobné jako přenášení informací při Mši svaté. Zaměňuje se tu jeden možný (a limitovaný, redukující) způsob popisu se skutečností. Skutečností přeci je, že jsem účasten na Mši sv. a vnímám hudbu, nebo že si čtu žalmy.
Tohle vymezení se vůči Kubovu článku je významné – ale vzhledem k celku opět musím konstatovat, že celkové vyznění článku je skvěle vyváženou reflexí reality, která je nemocná nedůvěrou v to, že bychom o kvalitě, vhodnosti a hodnotě duchovní a liturgické hudby mohli mluvit.

III.
Třetí článek Uměleckost v hudbě (4/2008) už raděj začínám interpretovat od druhé poloviny: Je uvedený jako „liturgika – estetika – semiotika a jeho úvod je podobný nezáživné učebnici, dlouho z něj není jasné, o co jde a proč všechna ta schémata číst.. Ale pak se to najednou prolomí a jde to ráz na ráz.
Kub pozitivně reinterpretuje motu proprio sv. Pia X., následuje jasné konstatování, že výsledky liturgické reformy v liturgické hudbě jsou takové, že „je lepší o nich nemluvit a nepálit si prsty“. Není divu, během jeden a půl odstavce je pak celá věc skončena, uzavřena. Paradoxně podobně, jak jí uzavřel Kunetka v Salve: existující dokumenty umožňují dělat skoro cokoli, podle toho, jak si je vyložíme pro dané podmínky. Ale na rozdíl od Kunetky to Kuba neuspokojuje. Ještě jednou sahá k motu proprio sv. Pia X., zajímá ho, jak uchopit něco tak neurčitého jako „správnost forem“. A tady je jeho příležitost, tady zúročí vše, co ve dvou tiskových stranách úvodu o semiotice do článku vložil. Ukazuje, že žádný denotativní znak není čistě a úplně prost… života. Stačí, když dokážeme sledovat Kubovu argumentaci, to, kam s ní míří. Nemusíme s ním souhlasit v tom, že by to byl obratný myšlenkový nástroj, ba ani se ho nemusíme „učit používat“. Podstatné je, že mu rozumíme, jeho argument můžeme akceptovat. A tak můžeme s velkým zadostiučiněním opět souhlasit se závěrečným odstavcem, který jako by byl výsledkem předchozích myšlenkových figur, ale je něčím daleko víc, širším shrnutím uvážlivého lidského postoje, postoje, který se vyhýbá prvoplánovým zkratkám a snaží se dobrat podstaty věci. Kub pak mimo jiné vyjmenovává kombinace, které opravdu nejsou jako liturgická hudba přijatelné, jsou v rozporu s učením Církve.
Do jaké míry k těmto závěrům vedou předchozí strany plné denotátů a syntaktických forem?
Nevím. Je dobře, že Kub ilustruje způsob, jak ke svým závěrům dochází, ale chyba je, že tento „systém“ vykládá (neodděleně od tématu) jako nosný, že tento svůj způsob popisu skutečnosti prezentuje jako skutečnost samu.

IV.
Závěrem je ještě třeba se vrátit k tématu hodnocení. Jsou věci, které se nám prvoplánově a iracionálně líbí a jiné, které se nám nelíbí. Nad něčím neurčitě přemýšlíme, někdy se cíleně ptáme sami sebe a někdy diskutujeme s druhými. Bez ohledu na to do jaké hloubky hodnocení jsme ochotni jít někdy svoje hodnocení změníme, a někdy ne. A jen málokdy jsme zcela indiferentní – indiferentnost je příznakem a zároveň diagnózou současné doby.
Kub by si měl vybrat. To, co říká, je zajímavé a podnětné, ale svoje myšlení až příliš váže na formy, které se vyznačují právě a-hodnotovostí, zdánlivou „vědeckou“ neutralitou. Snad je u Kuba jako přírodovědce tato abstrakce svůdná, snad je na vině fyzikální význam hodnoty (naměřené nebo naopak předpokládané, vypočítané hodnoty), který je vázán na danou veličinu (doslova moment velikosti). Ale byť profesí fyzik, může a měl by připustit elementární a konstituující kulturní význam slova hodnota. Otevřelo by mu to další rozměr vnímání role hudby – sakrální i liturgické.
Kub ilustruje způsob, jak ke svým závěrům dochází, ale chyba je, že tento „systém“ vykládá (neodděleně od tématu) jako nosný, že tento svůj způsob popisu skutečnosti prezentuje jako skutečnost samu.