Co prozradí poznámka pod čarou č. 139

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Téma eklesiologie není dobré začínat dřív, než si vyjasníme, jak rozumíme světu. Při troše sebevědomí pak nás budou zajímat mocnosti pekelné (pokoušejí se jí přemoci) stejně tak jako jásot nad tématem „lid Boží“. Se sebevědomím se pak od nahraditelnosti a „egalité“ lidu a Francouzské revoluce můžeme přeci jen vrátit ke královstvím Božímu, které má hierarchii a naše role je v ní dána, nikdo se nás neptá, zda jsme s ní spokojeni nebo zda ji nechceme reklamovat, jen jestli jsme obstáli nebo selhali
Číslo: 
Osobnosti: 

Ve sborníku Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století editovaném Vojtěchem Novotným je jako první (po úvodní Novotného stati) uveden příspěvek Jiřího Skoblíka: Česká eklesiologie padesátých let v teorii a praxi (Reminiscence, nikoli reflexe). Sborníkem jako takovým, vzniklým jako vedlejší produkt symposia k 90. narozeninám O.Mádra, se zde nebudeme zabývat. Klíčem k eklesiologické polemické úvaze nám bude jedna zdánlivě nevinná poznámka pod čarou.
Jiří Skoblík v jednotlivých reminiscencích citlivě a vyváženě představuje Církev ve všech jejích polohách, do jakých se dostala po nástupu komunistů k moci, s významným přesahem do dřívější doby, sleduje osudy kněží, seznamuje s tím, co se dělo na fakultě, s vyučovanou eklesiologií, kněžským seminářem. Záměrně se snaží nehodnotit a ukazuje složitost toho, v jakém prostředí a v jak složitě provázaných vztazích ale i diskontinuitách Církev žila a jak se vyvíjela eklesiologie jako její sebereflexe. Neinterpretuje. Jeho vlídný a chápající pohled je velmi cenný pro všechny, kdo se tímto obdobím chtějí zabývat. Předposlední poznámka pod čarou ale paradoxně (díky grafice stránky přesunutá až za závěrečnou stranu) odkrývá to, co je „kamenem úrazu“ v chápání Církve v celém sledovaném období, kamenem úrazu, kterému se ani tento autor nedovede vyhnout.

„Církvi byla vnucena likvidace, kterou přežila. Nebylo to moudrostí ani statečností jejích členů, ale nevykořenitelností religiózní potřeby člověka v evropském kontextu. Přitom je možno z hlediska filosofické antropologie hledět na Církev jako na historickou formu, vycházející vstříc potřebám syrové religiozity.“ (zvýrazněno v Triviu)

Skoblík tak, asi nezáměrně ve své reminiscenci identifikuje místo, ze kterého se ohlíží, dává do poznámky při shrnutí reminiscencí svoje vlastní vyznání, svoji vlastní představu o eklesiologii. Přiznává se k tomu, že světu rozumí (snad mimo jiné) jako „antropolog“ a „člověk“ je proto pro něj biologický druh, jehož individua (jednotlivci) jsou ustrojeni ve svých motivacích na bázi „naplňování potřeb“, mezi nimiž potřeba religiozní není z nejmenších, a je vytvořena na základě „syrové religiozity“, která je v člověku „hodně hluboko“. A ještě dále – Církev je (samozřejmě korektně, s multikulturním odstupem) v tomto kontextu možno chápat jako dějinný fakt vázaný na konkrétní historii Evropy expandující do dalších kontinentů – jako projev historie konkrétní kultury mezi jinými kulturami. Polehčující okolností samozřejmě je, že z textu není zřejmé, zda si to autor myslí, nebo to jen jako pohled připouští.

Celá jedna generace nebo spíše naprostá většina prosazujících se katolických intelektuálů v minulých desetiletích věřila především světu – a do jeho rámce si pak „vkládala“ své vyznání víry. Nikomu to nejde zazlívat, nejde o to se vyvyšovat nad ty, kdo v této pasti myšlení „vězí“. Ale nelze v tom setrvat, nelze to převzít, na začátku 21. století už jsme postaveni před jasné rozhodnutí: rozhodni se, a dej, co je světa světu a co je Božího Bohu. Nechceš-li patřit světu, pak svět nemůže být rámcem. Svět, tak jak ho zdánlivě neproblematicky vnímáme, je už výsledkem zásadní redukce myšlení. Nárokuje si nás ve svých schématech, neumíme se už bez nich zpravidla nejen orientovat, ale ani sdílet s druhými. Naši předkové ztratili schopnost myslet universum jako to, co nemá druhou stranu, jako to, co je „celé“ jen z pohledu Božího, namyšleně jsme se postavili nad svět s encyklopedickými ambicemi – a naše vlastní představa světa si nás zotročila, musíme světu dávat co jeho jest, protože musíme být komunikativní.
A odvozeně, eklesiologii nelze redukovat na to, co se projevuje v dějinách. Autoři sborníku to nijak prvoplánově nedělají, ale podstatné je jejich vlastní myšlení – a tam „do světa“ neustále sklouzávají. A i tady je navíc téma redukováno. Základním tématem Vojtěcha Novotného a převažujícím tématem celého sborníku je jeden konkrétní dějinný (kulturní) jev, a to skutečnost, že se v rámci historie 20. století v pojetí Církve prosadilo „nové téma“ - společenství věřících jako Boží lid. Prosadilo se jako téma, ke kterému se následně vyjádřil 2. vatikánský koncil, vyvstalo v konkrétních situacích ve kterých Církev (často pod velkým mocenským tlakem) žila, Církev u nás nevyjímaje. Téměř nic víc, a to je pro rozvinutí eklesiologické otázky dnes dost málo.

Nic proti konstatování, že eklesiologie byla během 20. století obohacena o toto nově otevřené téma Božího lidu. Ale ti, kdo z tohoto faktu ve svých světo-dějných úvahách vysuzují začátek nějaké trajektorie, odvozují z něj nějaký dějinný pohyb atd. jsou na scestí. Církev je mimo jiné tajemstvím - i její aktuální podoby nelze vykládat nějak lineárně. Jedině s přehnaným sebevědomím a zároveň naivitou je možné se v jednom okamžiku podívat nazpět a říci „už tomu rozumím, k čemu to spěje…“ V žádné chvíli nemáme k dispozici nijak výsadní postavení, které by nám umožnilo chápat „dějiny spásy“, rozhodně je naivní myslet si, že se na Církev takto můžeme dívat zajištěni rámcem „světa“, nabízející multikulturní „odstup“.

Se skoblíkovským pojetím Církve, jak se prozrazuje v poznámce 139, nelze souhlasit. Pojem „religiozní potřeba“ je poziční, převzatý z utilitárních psychologických schémat, sám o sobě nic neznamená, proč ho v této souvislosti autor používá? Věří světu v takové ustrojenosti? Výpovědi vědy (a o společenských vědách to platí dvojnásob) nejsou nějakými „pravdami“, které by stály samy o sobě, jsou to výpovědi snad použitelné v rámci systému, v němž jsou formulovány. Tento způsob myšlení ale nemůžeme beztrestně přenášet tam, kde naším předmětem zájmu není svět redukovaný na prostorové předměty a jejich vztahy. Proč Skoblík mluví o potřebách a nemluví o duši člověka? A dále – nic proti přemýšlení o Evropě a evropském myšlení a kultuře na pozadí světa – ale to se může spíše týkat našeho myšlení a nikoli ustrojení Církve, která JE a my ji jen poznáváme tu s tím, tu s oním akcentem našeho přemýšlení o jejích tajemstvích, jak aktuálně prožíváme svůj život. Nanejvýše se můžeme starat o to, abychom my sami napomáhali tomu, aby ji „mocnosti pekelné nepřemohly“, tj. ptát se na to, co jsou útoky ďábla na Církev, proč právě tento aspekt eklesiologie v polovině století nikoho z církevního mainstreamu ani nenapadne vytáhnout na světlo? Cožpak není aktuální?

Ale vraťme se k poznámce 139: Církvi nelze dobře rozumět, pokud vycházím z deformovaného porozumění světu. Kdo se chce zabývat eklesiologií, musí především vnímat svět jako stvořený Otcem, naplněný láskou Syna jako základním pozitivním principem, svět, který je tajemstvím v tom, co se odehrává, protože hybatelem je Duch svatý. Jedna z aktuálních otázek je, jak chápat Církev ve vztahu ke světu, Skoblík to tak výslovně neformuluje, ale takto položenou otázku v pozadí reminiscencí je možné nalézt. Církev je i není institucí; není institucí v tom, v čem je ve své povaze dílem Božím, protože v tom smyslu přesahuje vše pozemské a tedy i instituce. Je institucí v tom, jak byla Bohočlověkem založena, ustavena (instituována) VE světě, a je v úplně jiném smyslu institucí tím, jak je formována lidmi jako konkrétními aktéry událostí v konkrétním čase a prostoru – tím, jak v nich mohou obstát i selhat. Zdá se to jednoduché, jenže my neumíme tyto polohy od sebe jednoduše oddělit, ba dokonce jsme na tom jako ti, kdo chtějí vyplít z pšenice koukol.
O tom, co z Církve je „jen“ lidským nánosem (a ve výkladu některých tedy „špínou“), se můžeme jen dohadovat.

Zabýváme-li se tím, jak Církev žije, je oprávněné se zabývat tím, jak obstáli a v jaké míře selhali představitelé Církve a věřící v období myšlenkových zvratů a faktického násilí dvacátého století, zejména jeho druhé půle. Na sborníku a na reminiscencích Jiřího Skoblíka je nejcennější, že neodsuzuje, protože otázky je možné si klást, ale právo soudit v tomto smyslu druhé nemáme. Ano, pro eklesiologii se objevilo nové téma – Boží lid. Připomíná nám to, že máme věnovat pozornost čemusi elementárnímu, totiž že hodně záleží na každém, kdo opakovaně vyznává vyznání víry, mimo jiné víry v Církev obecnou jako nositelku čehosi neustále aktuálního. (Na rozdíl od zdůrazňovaného přivtělení k Církvi křtem se domnívám, že pro Boží lid je daleko významnější aktivní podíl na vyslovovaném vyznání.) Na druhé straně eklesiologických úvah pak stojí otázka po vztahu ke království Božímu. Tak jako je lid odkazem na elementární vyznání pro každého stejné, tak je království odkaz na hierarchii, království je postaveno na nerovnosti, každý v něm má místo, které si neurčil sám, každý má jinou míru odpovědnosti a každý je také různě „blízko“ ke králi. Nádherné napětí pro aktuální eklesiologii, zvlášť v kombinaci s ohrožením branami (mocnostmi) pekelnými, u kterého již známe happy end, jen nevíme, jestli se ho dožijeme.
Eklesiologie je otevřená, je tématem, které si žádá diskusi. Ale pro Církev bude přínosná diskuse jen těch, kdo se zbavili závislosti na schématech „fungujícího světa“, kdo se nenechali poplést nahraditelností „metakulturních pozic“. atd. Kdo chápe Církev jako kulturní jev a člověka jako projev psychosociálních mechanismů, hnaný potřebami a manipulovaný nastavením nabídek světa, ten může v eklesiologii jen mást, pro konzervativce pak bude exponentem zmíněných pekelných bran. Neříkám, že něco takového snad dělá Skoblík – jen se ve svém myšlení člověka a světa vystavuje možnosti dezinterpretace.

Církev není jedna z mnoha institucí „ve světě“. Je možné se zabývat tím, jak byla Církev chápana a z hlediska světa interpretována v různých obdobích, je možné, budeme-li tato slova používat opatrně, psát Církevní historii nebo dokonce i Církevní dějiny jako součást eklesiologie. Ale nikoli v rámcích, které bez úvahy nekriticky přebereme ze světa (reduktivního světa věcí a jejich fyzikálních vztahů a pohybů) nebo „dějin“ chápaných jako v sobě uzavřený sled toho, co se společensky „odehrává“.